Konflikt bez konce

Komentář

Francouzský myslitel a žurnalista minulého století Raymond Aron po válce rád vyprávěl příhodu, která ho potkala pár dní poté, co Hitlerova armáda vpochodovala do Paříže. On, Francouz, náboženstvím Izraelita (jak se sám rád prezentoval), měl tu smůlu, že vypadal jako karikatura Žida z Goebbelsovy propagandistické aparatury.
V ten den, krátce po vpádu Nacistů, spěchal po Champs Elysées, když potkal kolegu, který se ho soucitně ptal, zda pro svého přítele může něco udělat. Aron, ten věčný humorista a optimista, s úsměvem odvětil: „Ano, můžete. Můžete mi půjčit svou šálu, abych si mohl zakrýt svůj velký nos.“ To bylo tehdy, tedy téměř před sedmdesáti lety. V dnešní Paříži by snad rozměr a tvar Aronova nosu nemusely způsobit antisemitský útok na jeho osobu, a to díky tomu, že Paříž 21. století má mnohem více semitsky vypadajících obyvatel, jejichž fyzický vzhled by zmátl i nacistické ideology zkoumající náboženský původ těchto nových Francouzů.

Kámen úrazu na krku Dobré francouzské přísloví říká: „Čím více se něco mění, tím více to zůstává stejné.“ V našem případě to znamená, že jako kdysi Raymond Aron, tak dnes jeho francouzští souvěrci mají dobrý důvod nenosit svoji „etnicitu“ příliš provokativně. Chce se věřit, že z této situace by pomohlo, pokud by Francie, která dala světu Liberté, Egalité, Fraternité, v této době tento recept na lidské spolužití „oprášila“. Tímto renesančním počinem by znovu prokázala lidstvu službu, kterou více než kdy jindy potřebuje právě dnes.
Kolik užitku by Francie (a nejen ona) z toho mohla mít, jsem pochopil ve společnosti svých francouzských přátel při snaze koupit obyčejné espreso v centru Paříže. Manželka mého přítele, ač sama není Židovka, nosí již léta na krku symbol rodu krále Davida, který je při srpnových pařížských vedrech obzvlášť viditelný. Nosí ho na hrdle a nijak ho neskrývá. Její manžel, ač nemá s islámem nic společného, zase na svém krku nosí přívěsek se jménem Božím, jak jej vyslovují vyznavači islámu, tedy Alláh.
A tady byl kámen úrazu. Davidova hvězda způsobila, že zaměstnanec obchodu s kávou, zřejmě původem z arabského světa, málem proměnil nákup šálku kávy na epizodu z blízkovýchodního konfliktu. Nepříjemnou situaci vyřešil až Francouz původem z černého kontinentu, který si nemyslel, že by naše známá za to, že nosí zmíněný symbol, měla být objektem nepřátelské provokace ze strany prodavače a přijít o svou kávu a sklenici vody.
Byl by to jen triviální incident a nezasluhoval by pozornost, kdyby tento jev nebyl symptomatický pro dnešní svět, kde se kultury a etnika tak bohatě míchají. Trivialita přestává, když náš přítel, jenž nemá na čele napsáno, že jeho víra koresponduje se symbolem Davidovy hvězdy, kterou nosí jeho manželka, a který je již po generace Francouzem, nám prozradil, že existují celé části Paříže, kam by nevstoupil, protože jsou obydleny emigranty, kteři vůči své nové domovině nemají zrovna přátelský postoj a jsou ochotni to ukázat každému, kdo vypadá jinak než oni.

Cizincem ve vlastní zemi I ve Francii, tak jako v jiných průmyslově vyspělých evropských zemích, je možné pozorovat trend, který mnoha lidem vadí a v němž mnozí vidí až katastrofický scénář, a to úbytek osobní svobody. Vlády a francouzská mezi nimi, jak se zdá, však neřeší situaci s naléhavostí, kterou by si zasloužila. Není pak divu, že skupiny občanů se cítí a jsou nuceni se chovat jako cizinci ve vlastních zemích.
Momentální světová hospodářská situace a konsekventní nezaměstnanost, hlavně mezi mladými lidmi z řad přistěhovalců, více než kdy jindy situaci zhoršuje. To však nenávistné chování, které s krizí nemá nic společného, rozhodně neomlouvá.
Je tragickou skutečností, že francouzští kolaboranti v době, kdy si Raymond Aron chtěl „maskovat“ svůj „židovský“ nos, pomohli nacistům odvézt a zavraždit přes 70 tisíc francouzských Židů. Je tragickou ironií, že dnešní francouzští Židé jsou většinou tak, jako jejich antagonisté, emigranti, ve velké míře ze severoafrických arabských zemí.