Minulý týden jsme dostali trojku z mravů. Týdeník The Economist publikoval „index neprůhlednosti ekonomik jednotlivých zemí a hůře než Česká republika dopadly pouze Čína, Rusko, Indonésie, Turecko a Jižní Korea. Index sumarizuje ukazatele jako nečistý právní systém, účetní praktiky a standardy a korupce na kapitálových trzích. Lépe než „středoevropský tygr se umístili nejen naši visegrádští partneři Polsko a Maďarsko, ale například i Rumunsko, Kolumbie či Keňa.
Opoziční smlouva nemohla dostat výmluvnější vysvědčení. Čtyřkoalice, Zaorálkova a Špidlova část ČSSD a nejrůznější občanské iniciativy (Dřevíčská výzva, Impuls 99, Děkujeme, odejděte) získaly potvrzení, že pakt Klause a Zemana Českou republiku výrazně poškozuje. Podobné negativní zprávy společně s narůstajícím procentem občanů rozhodnutých nejít k volbám jsou vodou na mlýn nově se formující politické strany kolem Jiřího Lobkowicze.
S Lobkowiczem lze naprosto souhlasit v jeho důrazu na potřebu změny. Nakolik je v možnostech nové strany změně pomoci, je ale otázkou. Nová strana se totiž může snažit o spolupráci se čtyřkoalicí (případně dalšími subjekty snažícími se o změnu) jen teoreticky. Prakticky budou bojovat o podobné voliče: neextremistické, kteří odmítají opoziční smlouvu a kterým pojmy pravice a levice jsou celkem fuk. Navíc je dost pravděpodobné, že postupem času propadne nová strana stejným neřestem jako strany staré, jejichž kritikou se původně profilovala.
Kultuře české politiky by více prospělo, kdyby tito nespokojení členové nejrůznějších občanských sdružení zesilovali svůj tlak na současné politické struktury. A to i za cenu občanské neposlušnosti. Je pravděpodobné, že potom by minimálně jedna strana jejich tlaku podlehla, akceptovala jejich požadavky do svého volebního programu a přijala výrazné osobnosti z těchto občanských proudů na své kandidátky.
Oproti romantikům usilujícím o změnu stojí na české politické scéně šik pragmatiků usilovně hájících konformismus a status quo. Tito přátelé zavedených pořádků jsou reprezentováni především ODS. A nejde jen o obhajování Klausovy transformace a české cesty privatizace pro stranické přátele a sponzory. Jde o zvýhodňování loajálních a vytěsňování kritiků. Naposledy ukázal Ivan Langer, jak se jeho strana svým sluhům štědře odměňuje. Jeho návrh na omezení reklamního času v České televizi nemá totiž nic společného s veřejnoprávností tohoto média. Je to pozornost pro Vladimíra Železného. Pokud bude omezena reklama v České televizi, Nova zvýší své příjmy. Langr demonstruje, jak dobře si pamatuje, že právě Železný v době sporu o Českou televizi stál jednoznačně na straně ODS.
Ani Klausova strana však nemá tento rybník sama pro sebe. Přes všechny na první pohled zjevné rozpory si je ODS velmi podobná s KSČM a začnou se brzy přetahovat i o voliče. Oportunismus, absence morálních mezí, důraz na „národní zájmy , vyzývavě kritický osten vůči Evropské unii a víra v primární důležitost „ekonomické základny povedou časem nejen ke stejným sponzorům, ale nakonec i ke stejnému elektorátu. O blízkosti strany Ivana Langra, Vlastimila Tlustého a Jana Zahradila a strany Miloslava Ransdorfa, Jiřího Maštálky a Miroslava Grebeníčka v poslední době svědčí nejen události kolem České televize, ale též jejich postoje v době kubánského věznění Ivana Pilipa a Jana Bubeníka.
Dubnový sjezd sociálních demokratů zodpoví především otázku, ke kterému z těchto dvou proudů české politiky se ČSSD přidá. Již delší dobu je přitom zřejmé, že Špidlova část inklinuje k vypovězení opoziční smlouvy a spolupráci se čtyřkoalicí, zatímco zemanovci by rádi dále jeli ve vyjetých kolejích s ODS.
Miloš Zeman s Václavem Klausem rádi útočí na novináře a bagatelizují publikované informace. Možná se pokusí stejným způsobem se vyrovnat i se zmíněným indexem neprůhlednosti v The Economistu. Problém České republiky je v tom, že na rozdíl od Klausových a Zemanových projevů časopis The Economist zahraniční investoři, politici a intelektuálové čtou. A minulý týden tak dostali informaci, že bezpečněji mohou investovat i v Rumunsku.
