Česká republika již několik let potřebuje nový úpadkový zákon. Na tom se shodnou všichni. Konkurzy nepřispívají k ozdravení ekonomického prostředí - jejich průběh naopak často připomíná hostinu supů hodujících na mršině. Snad proto jsou nyní ve hře hned dva návrhy na nápravu.
Jeden z Němcova ministerstva spravedlnosti a druhý od místopředsedy vlády Martina Jahna. I když oba začali tvrdit, že mezi sebou žádné neshody nemají, je jasné, že dva různé návrhy naději na přijetí nového, skutečně účinného zákona spíš oddalují.
Zatím totiž stále platí, že jejich návrhy jsou natolik rozdílné, že si vlastně navzájem konkurují. Pikantní je, že oba pocházejí z vládních kruhů, a přesto vůbec není jasné, který vyhraje. Existuje proto obava, že o tom, který návrh nakonec dostane ve vládě zelenou, rozhodnou spíše ostré lokty jednotlivých aktérů než skutečné argumenty.
O tristním stavu českého úpadkového práva svědčí i to, že nynější zákon má za sebou už třiadvacet novel. Další, čtyřiadvacátá - takzvaná bankovní - se připravuje a už prošla prvním čtením ve sněmovně. Přesto u nového zákona, který by zrušil tento stav věčné novelizace, nechce ze svých pozic ustoupit ani jeden z předkladatelů nového konceptu.
Náskok má nepochybně Němcův v lednu do vnějšího připomínkového řízení. Jeho úředníci na něm pracovali víc než tři roky. Oslovili přitom všechny zainteresované skupiny: konkurzní správce, soudce i zástupce podnikové sféry. Připomínkoval ho také Martin Jahn.
Je pravda, že některé z jeho připomínek se do ministerského návrhu nedostaly. Údajně proto, že byly v rozporu s filozofií návrhu ministerstva spravedlnosti. Jahn proto trvá na tom, že Němcův návrh protěžuje některé účastníky konkurzu.
I když jde o závažnou výtku, dva souběžné návrhy staví legislativní proces této země na hlavu. Zákon o konkurzu a vyrovnání je poměrně složitá norma, u níž je třeba v diskuzi cizelovat zejména technické detaily. V Česku se ale shoda nehledá. Pro Němcův návrh se začátkem měsíce vyslovil i vládní legislativec Bureš. Jenže vzápětí nato dala hospodářská rada vlády zelenou návrhu Jahnovu.
Jednotliví členové vlády nemusí mít na všechno stejný názor. Dva konkurenční návrhy ale naznačují, že kabinet neví, čeho chce novým zákonem dosáhnout. Jede po dvou kolejích a možná ani nemá společnou cílovou stanici.
Dva vládní návrhy jsou paradox, který se hned tak nevidí. Na druhé straně je to možná lepší než narychlo slátaný kompromis, který by v praxi opět nefungoval. I od koaličního kabinetu se však očekává, že bude vystupovat alespoň navenek jako jeden tým.
O stavu úpadkového práva svědčí i to, že zákon má za sebou už třiadvacet novel.