Letadlo CASA C-295M z 24. základny dopravního letectva Armády ČR v Praze Kbelích nabralo 14. června odpoledne východní kurz, aby podniklo svoji první dálkovou misi, s níž vojenští plánovači nikdy nepočítali. Místo zbraní či bojovníků se na palubě letounu směřujícího do mongolského Khovdu ocitl tříletý Matyáš, jeho o rok starší sestra Lima, pětiletá Kordula a stejně stará Cassovia s dospělým doprovodem.
Pražská zoo se rozhodla oslavit osmdesáté výročí svého založení tím nejsymboličtějším krokem, jaký si lze představit: návratem zvířete, které má ve svém logu – koně Převalského – do volné přírody v mongolské rezervaci Khomiin Tal. Sponzoři se složili na náklady transportu, náčelník Generálního štábu Armády ČR byl pro, ministr obrany byl pro, takže se za několik měsíců zrodil plán, na který mohou být Češi hrdí. O to, že divocí koně ještě dneska existují, se totiž Česko zasloužilo měrou přímo „koňskou“ – většina všech žijících divokých koní má „pražské geny“ (viz box). Osud divokých koní a jejich objevitelů je pozoruhodný příběh, který stojí za to vyprávět.
Stalinův "tatínek"
Divocí koně „tarpani“ žili ještě v devatenáctém století i v Evropě, v dnešním severovýchodním Polsku a na ukrajinských stepích u Černého moře, přičemž poslední kříženec s domácím koněm uhynul v roce 1887 v moskevské zoo. Pár let předtím (1881) však byli pro Západ objeveni geografem a cestovatelem sloužícím v ruské carské armádě Nikolajem Michajlovičem Převalským divocí koně v Mongolsku.
Sám objevitel je zajímavá osobnost. Už jen jeho podoba se Stalinem je natolik zarážející, až zavdala příčinu spekulacím, zda není Stalinovým biologickým otcem. Jistěže nepodloženým – v gruzínském Gori prý Převalskij nikdy nebyl a za Džugašviliho nemůže.
Cestovatel původem z polské šlechtické rodiny byl celý život fascinován Střední Asií, kam podnikl čtyři expedice. Toužil dostat se až do tibetské Lhasy, a třebaže se mu to nepovedlo, viděl a zažil hodně. Jeho pět knih z cest po centrální Asii psaných v ruštině je na dnešní dobu doslova „nacucaných“ rasismem a dobyvačnými choutkami. „Tisíc našich vojáků by si podmanilo celou Asii od Bajkalu až po Himálaj,“ píše v nich mimo jiné. Ať byl ovšem Převalský, jaký chtěl, jeho jméno nese nejen rodná vesnice v ruské Smolenské oblasti, ale také řada rostlin a živočichů včetně divokého koně a tibetské gazely, které pro západní vědu objevil.
Pozdě objevení, brzy vyhubení
Do Evropy se koně Převalského dostali na sklonku devatenáctého století díky proslulému hamburskému obchodníkovi se zvířaty Carlu Hagenbeckovi, poslední transport se konal v roce 1902. Od té doby se v zajetí ocitla jediná klisna, odchycená v roce 1946 v Mongolsku, posléze darovaná Sovětskému svazu do jihoukrajinské stanice Askanija Nova (její geny jsou bohatě zastoupeny v pražské linii). Všichni dnešní „převaláci“ pocházejí ze třinácti zakladatelů.
S divokými koňmi to ovšem šlo v Mongolsku a Číně rychle z kopce. Posledního divokého koně Převalského ve volné přírodě viděli v Číně v roce 1966, poslední mongolské stádo bylo spatřeno o rok později a úplně poslední kus byl pozorován rovněž v Mongolsku v roce 1969.
Naštěstí pražská zoo vedla již od roku 1959, kdy žilo na celém světě pouhých 54 jedinců posledního žijícího předka domácích koní, mezinárodní plemennou knihu, a koordinovala tak úsilí zoologických zahrad o jeho záchranu v lidské péči. A zdařilo se. Počet koní rychle stoupal, takže v osmdesátých letech začaly vznikat různé iniciativy na jeho návrat do oblastí původního výskytu, tedy do stepí na pomezí Mongolska a Číny. V Číně v nejzápadnější provincii Sin-ťiang byla v roce 1985 založena chovná stanice, v devadesátých letech byli koně vysazeni na třech místech v Mongolsku a také v Číně.
Jak se jim daří? Složitě. Po letech úspěšného růstu zasáhly před nedávnem divoké koně v rezervacích extrémně tuhé zimy. Mráz by snad ani tolik nevadil, jelikož koně Převalského jsou velmi otužilí a i větší než dvacetistupňové mrazy zvládají hravě. Problémy mají s vysokým sněhem, který zdecimoval největší stádo v Tachin Talu za mimořádně kruté zimy na přelomu let 2009 a 2010. Ze 124 kusů tehdy zbylo po četných sněhových bouřích pouze 48 koňů, přežila i jedna kobylka přivezená z Prahy. Letošní zprávy jsou však zatím dobré: úmrtí bylo minimum a rodí se nová hříbata. Neříkejte, že tohle nemá smysl. Žijeme i pro jiné věci než pro bezplatné zubní plomby, stravenky a režijní jízdenky. Snad po nás něco zůstane.
Osudové spojení
Pražská zoologická zahrada je s chovem koní Převalského spojena od svého vzniku. Počátek chovu u nás se datuje do roku 1921, kdy profesor František Bílek z tehdejší Zemědělské fakulty ČVUT dovezl z německého Halle nad Sálou v Sasku-Anhaltsku tři koně Převalského na školní statek v Netlukách u Uhříněvsi, kde se narodila i první hříbata.
Po otevření Zoo Praha v září 1931 se koně přesunuli do jejích výběhů, v nichž se od té doby ošetřovatelům podařilo odchovat přes 215 hříbat. Zoologická zahrada má také stanici v Dolním Dobřejově na Benešovsku, kde divocí koně žijí v opravdu tvrdých podmínkách blízkých těm v jejich původní oblasti výskytu. Do projektu návratu koní Převalského do přírody se Zoo Praha zapojila v roce 1998, kdy byl do aklimatizační stanice Tachin Tal v mongolském národním parku Gobi B převezen jeden hřebec a dvě klisny. Jedna z těchto klisen – Zeta – tam žije dodnes a stala se matkou sedmi hříbat.
V roce 2000 odešla do národního parku Hustain Nuruu poblíž Ulánbátaru další klisna. Vrcholem dosavadního pražského angažmá je transport jednoho hřebce a tří klisen, který právě odletěl vojenským speciálem CASA do Mongolska, aby posílil nejmenší mongolskou populaci v západomongolské rezervaci Khomiin Tal. Pražská zoo podporuje koně Převalského i finančními injekcemi rezervacím a nákupem různého vybavení.
