Čína a Indie získávají v afrických zemích stále silnější ekonomický i politický vliv
Čína a Indie získávají v afrických zemích stále silnější ekonomický i politický vliv. Jejich výhodou je schopnost nabídnout funkční, levné a nepříliš komplikované technologie, které stupni tamního rozvoje vyhovují. A na rozdíl od Američanů a Evropanů jsou Indové i Číňané schopni zvládat potíže afrického podnikatelského prostředí.
Zatímco se Západ jen pomalu dostává z následků finanční krize a čelí chandře dané perspektivou pomalého ekonomického růstu a stárnutí populace, rozvojový svět se nadechl. Letos zaznamená jeden z nejlepších ekonomických výkonů v posledním desetiletí. Ne, hovořit o krizi v téhle části světa opravdu nelze. A neplatí to jen pro oblast zahrnující Indii, Čínu a Jižní Koreu nebo pro Brazílii. Křídla narostla i subsaharské Africe, která byla ještě v osmdesátých letech a v první půli těch devadesátých odepisována jako „ztracený kontinent“.
Země subsaharské Afriky jako celek přestály loňský rok nadmíru dobře. Na rozdíl od Ruska, střední a východní Evropy nebo Latinské Ameriky je nepostihla recese (HDP stoupl v roce 2009 o 2,6 procenta), přičemž jejich letošní reálný růst HDP se má podle projekcí pohybovat kolem 4,7 procenta až pěti procent. A to s perspektivou dalšího zlepšení výkonu v příštím roce na 5,2 procenta.
Hodně to má co dělat s ekonomickou strukturou kontinentu, který je jednou z posledních vydatných zásobáren nerostných surovin. A také má v případě dobrého managementu nezanedbatelný zemědělský potenciál. To intenzivně zajímá nejen Čínu, ale také Indii a silnější země Perského zálivu spolu se Saúdskou Arábií.
Dynamika, která bere dech
Číňané, Indové ani Arabové nejsou v Africe žádnými nováčky. S různou intenzitou obchodovali s Afrikou nejméně poslední dva tisíce let. V případě Číny se dnes často připomínají výpravy admirála Čeng Che, jehož flotily čítající stovky lodí a tisíce mužů předběhly ve druhé a třetí dekádě patnáctého století evropské mořeplavce o pěkných pár desetiletí. Arabové a Indové obchodovali s východním pobřežím Afriky již dávno před tím a arabští otrokáři vyklidili prostor až v souvislosti se záborem Afriky evropskými koloniálními mocnostmi. Indové představovali v britských koloniích prosperující obchodní vrstvu stejně jako Syřané a Libanonci ve frankofonní Africe.
V posledním desetiletí se všichni vrátili v plné síle. O čínském rostoucím ekonomickém i politickém vlivu v subsaharské Africe se toho napsalo v poslední době dost. Počet citací odborných prací na toto téma přitom pozoruhodně přesně kopíruje růst čínských obchodních a investičních vztahů. V desetiletí končícím rokem 2008 se vzájemný obchod zdesetinásobil s ročním průměrným tempem růstu 35 procent, letos podle čínských odhadů překoná rekord z roku 2008 a překročí hranici 100 miliard dolarů. Čína je největším obchodním partnerem subsaharské Afriky (s podílem patnácti procent v roce 2008), i když účast na celkových investičních tocích, a zejména podíl na kumulovaných investicích v Africe je pořád podstatně nižší.
Stejně jako dynamika vztahů Číny s Afrikou bere dech frekvence všech odborných citací na toto téma. Ta je dnes srovnatelná s tématem Afrika-Evropa, byť z hlediska celkového objemu obchodu, a zejména zainvestovaného kapitálu Čína za Evropou a Amerikou dosud výrazně zaostává. Západ zjevně vnímá čínské pronikání do subsaharské Afriky velmi žárlivě a věnuje mu mimořádnou pozornost.
Neokolonialismus v čínském hávu
Hlavní osa populárně-mediální argumentace je následující: sotva se Západ (trochu) polepšil, takže začíná vnímat potřebu institucionálního pokroku v Africe, nechce korumpovat každého místního prezidenta a hodlá pomáhat Africe na cestě demokratického, sociálního, ekologického a ekonomického rozvoje, objeví se Čína. Té jde jen o surovinové zdroje a odbyt vlastních výrobků, na nějaké protikorupční a demokratické finesy zvysoka kašle a ekologie je pro ni neznámým pojmem. Čína zkrátka díky svým „sníženým nárokům“ získává vliv, ale ke škodě samotné subsaharské Afriky. Proto je „neokolonialismus v čínském hávu“ častým tématem politizujících prací.
Ve skutečnosti však má Čína co Africe nabídnout. Potřebu výstavby infrastruktury, která je logicky vnímána jako jedna ze základních brzd ekonomického rozvoje, umí Čína saturovat extrémně dobře. Má totiž dnes dost možná nejkonkurenceschopnější dodavatele na světě, kteří byli „vychováni“ ohromným objemem projektů v samotné Číně. Velmi dlouhé a levné financování nabízené Čínou při výstavbě infrastruktury na rozdíl od Polska (a možná i Česka) nikomu v příslušných zemích nevadí. Je to vítáno jako potenciálně vydatnější zdroj než oficiální rozvojová pomoc z vyspělých zemí.
Že hned za silnicemi, železnicemi a přístavy následují těžební koncerny a plejáda dalších firem, je jen logickou konsekvencí dlouhodobého přístupu ke zdrojům a obchodním a investičním příležitostem, která je pro čínské vládní instituce a polovládní korporace příznačná. Tím se ostatně výrazně odlišují od amerických, západoevropských nebo japonských investic, které jsou většinou soukromé a vyžadují rychlejší návratnost. Objem čínského financování dosáhl v roce 2007 necelých pěti miliard dolarů, navíc je vysoce koncentrovaný na Nigérii, Etiopii, Angolu a Súdán. Očekává se, že spektrum příjemců postupně poroste.
Dodavatel i konkurent
Faktem je, že dvě třetiny čínského dovozu ze subsaharské Afriky připadají na pětici ropných producentů– Kongo, Súdán, Angolu, Gabun a Rovníkovou Guineu. Pokud jde však o dynamiku, ta má strmě rostoucí tendenci i v případě ostatních zemí včetně Jihoafrické republiky. Čínský vývoz do subsaharské Afriky je naopak méně koncentrován. Je to dáno jeho skladbou, v níž dominují výrobky zpracovatelského průmyslu, které nacházejí v Africe mnohem širší okruh odběratelů.
Podstatná je otázka, co ekonomické vztahy s Indií, ale především s Čínou pro subsaharskou Afriku znamenají. Surovinově bohaté země profitují z rostoucí poptávky tažené asijskými zeměmi, která zvedá ceny na světových trzích. Na druhou stranu se ale „uzamykají“ ve svém ekonomickém vývoji a často mají problém rozvíjet zpracovatelský průmysl. Ropa a minerály nejsou vždy požehnáním, bohatství je notoricky nerovnoměrně rozloženo mezi obyvatelstvo a politický vývoj je často zatěžován bojem elit o rentu. Africké ekonomiky založené na zemědělství zase čelí problémům jiného typu, mimo jiné jejich růst velmi ovlivňuje vývoj směnných relací mezi zemědělskými komoditami a ropnými výrobky.
Ještě nejednoznačnější vliv má Čína na industrializaci Afriky: je zároveň dodavatelem technologií, které Africe vyhovují, ale také konkurentem v těch oborech zpracovatelského průmyslu, které jsou náročné na pracovní sílu. Podstatné je, že Čína dosud pro subsaharskou Afriku nevytváří dodatečnou poptávku po hotových výrobcích, oproti zbytku světa je podíl na čínském dovozu v tomto sortimentu asi třetinový (viz tabulka).
Soukromé indické peníze
Do budoucna je nadějí pro africké producenty zejména v lehkém průmyslu (textil, oděvy, výroba obuvi) rychlý růst mzdových nákladů v čínském pobřežním pásmu a potenciálně i zpevňování čínské měny. Ten si vynutí přechod na sofistikovanější, technologicky a kapitálově náročnější produkci.
Indie, která je mnohem chudší než Čína, je pak přímým konkurentem subsaharské Afriky coby příští „nízkonákladová“ destinace v pracovně náročných odvětvích. Už z toho důvodu nelze na tuto velmoc zapomínat, byť její obchod se subsaharskou Afrikou dosahoval v roce 2008 v porovnání s Čínou sotva desetiny.
Na rozdíl od Číňanů stojí v případě Indie za pronikáním do Afriky především soukromé konglomeráty, které v posledních pěti letech investovaly v nejrůznějších oborech šestnáct miliard dolarů. Jde o široké spektrum od výrobců generických léků, automobilek a těžebních společností, potravinářů i výrobců spotřebního zboží až po firmy působící v informatice a telekomunikacích. Největší indickým investorem je Bharti Telecommunications, který vloží do mobilních operátorů v patnácti afrických zemích devět miliard dolarů.
Zatímco v Indii je problém dát dohromady od drobných farmářů zemědělské pozemky pro nastartování velkého agrobyznysu (o zábory pozemků se v Indii vcelku běžně svádějí krvavé bitvy), má velká část Afriky s podobným klimatem neobdělávané půdy ještě dost. Zároveň ovšem trpí Afrika deficitem potravin, takže jak pro Afriku, tak pro Indii vypadají v současnosti velké komerční farmy jako oboustranně výhodné řešení. Fenomén akvizic či pronájmů půdy v afrických zemích má potenciál zcela změnit produkční kapacitu afrického zemědělství, které bylo chronicky podinvestované. Prostor pro zvýšení výnosů je obrovský.
Africká půda na prodej
Asijští investoři přitom nejsou žádní čučkaři. Jedním ze silných motivů je potravinová bezpečnost – embargo na vývoz potravin z velkých produkčních zemí nebo uvalení vysokých exportních daní v posledních letech vždy čisté dovozce potravin přinutí hledat alternativní řešení stabilních dodávek. Připočtěte k tomu nedostatek vody v řadě zemí a africké obchody vypadají náhle velmi rozumně.
V tomto směru opět vede Čína, která získala práva na 2,8 milionu hektarů v Kongu (to je o něco více než rozloha Moravy a Slezska dohromady), kde chce pěstovat palmu olejnou na biopaliva. Jižní Korea akvírovala pozemky o rozloze 700 tisíc hektarů v Súdánu, Spojené arabské emiráty odkoupily tamtéž asi 400 tisíc hektarů a Saúdové 500 tisíc hektarů v Tanzanii.
Osm desítek indických společností chce investovat ekvivalent desítek miliard korun v Etiopii. Největší kontrakt na téměř 350 tisíc hektarů v Etiopii zatím uzavřela společnost Karuturi Global z Bengalúru, která patří k největším světovým pěstitelům růží, nicméně v Keni a Etiopii chce pěstovat také cukrovou třtinu, rýži, zeleninu. Indická vláda podporuje soukromé konglomeráty levnými dlouhodobými úvěry v řádu stovek milionů dolarů a redukcí celních bariér na dovoz zemědělských produktů z afrických zemí.
Staré známé prostředí
Otázkou je, jak budou Afričané vnímat přítomnost třeba zrovna Indů, až doopravdy dojde na lámání chleba. Přítomnost obchodně zdatných indických komunit působících v řadě anglofonních zemí od devatenáctého století je na jednu stranu výhodou. Na stranu druhou však existují bohatě zdokumentované příklady etnické nevraživosti vůči ekonomicky úspěšné indické komunitě ve východní a jižní Africe. Ty například v Ugandě za diktátora Idi Amina vyústily až ve vyhnání 70 tisíc většinou v Africe narozených Indů a Pákistánců ze země v roce 1972. Nová vlna indického nástupu do Afriky proto může vyvolat třenice, třeba pokud jde o export do Indie a na světové trhy, až ceny potravin v neúrodných letech v afrických zemích vyletí nahoru.
Velkou výhodou Indů a Číňanů v Africe je schopnost nabídnout funkční, levné a nepříliš komplikované technologie, které stupni afrického rozvoje dobře vyhovují. Na rozdíl od Američanů a Evropanů jsou Indové i Číňané schopni zvládat potíže afrického podnikatelského prostředí – od byrokracie a korupce až po zanedbanou infrastrukturu. To všechno velmi dobře znají z domova a umějí se v takovém prostředí pohybovat a problémy řešit.
Kapitál ve skutečnosti není zásadní problém. Jak indické soukromé nadnárodní konglomeráty, tak čínské státní a polostátní společnosti ho mají dost. Objímání Afriky čínskou pandou a indickou kobrou je prostě v plném proudu.
