Předseda Evropské rady, zvaný také prezident EU. Více rozhodování kvalifikovanou většinou, tedy omezení práva veta. Větší pravomoci Evropského parlamentu. Vznik úřadu ministra zahraničních věcí Unie. To je jen pár novinek, které by do života EU vnesla nová ústava, jejíž návrh v pátek schválila naprostá většina ze 105 delegátů Konventu.
Ztroskotaly všechny pokusy zařadit do preambule ústavy zmínku o křesťanském bohu nebo aspoň náboženství. Členské státy Unii odevzdávají přesně stanovené pravomoci se záměrem „dosahovat společných cílů“, ke kterým se má směřovat nikoli „federální“ metodou, jak se původně navrhovalo, ale metodou „komunitární“. Ústava přesně rozlišuje výlučné pravomoci EU (měnová politika pro země eurozóny, obchodní a celní politika), pravomoci sdílené Unií a členskými státy (zemědělství, energetika, doprava, sociální politika, životní prostředí, ochrana spotřebitelů) a výlučné pravomoci členských států, jejichž počínání jen koordinuje (hospodářská politika, zaměstnanost, zahraniční, bezpečnostní, obranná politika). Ty země, které chtějí dělat víc, mohou jít v rámci EU na „zesílenou spolupráci“ otevřenou pro všechny ostatní. Lidé v EU mají mít dvojí občanství - národní a unijní. O naprosté většině věcí se bude rozhodovat většinově, povinná jednomyslnost se omezuje na oblast zahraniční a daňové politiky. Vznikne funkce předsedy Evropské rady, jakéhosi prezidenta Unie, který bude ovšem pouze připravovat a řídit summity Unie a nebude mít k dispozici vlastní úřad. Má být volen na dva a půl roku, a jeden člověk nebude smět tento úřad vykonávat déle než dvě volební období po sobě. Návrh stanoví podmínky, za nichž lze zbavit stát některých členských práv při hrubém porušení zásad a principů Unie. Vyhlašuje také, že kterýkoli člen může Evropskou unii svobodně opustit. Dokument bude předložen tento pátek summitu EU v Chalkidiki a 25 premiérů a prezidentů o něm bude poprvé diskutovat. Na říjen pak svolají mezivládní konferenci, jejímž úkolem bude na základě tohoto textu připravit definitivní ústavu, kterou pak „pětadvacítka“ schválí na nejvyšší úrovni. Zásadní změny se nečekají, protože vlády byly, často na úrovni ministrů zahraničí, zastoupeny už v Konventu.
