Lidská smrt, tak jak ji známe, by mohla být otázkou minulosti. Alespoň to, s trochou nadsázky, tvrdí neurovědec Ariel Zeleznikow-Johnston, který pracuje jako výzkumný pracovník Univerzity Monash v Melbourne a otevírá diskuzi o možnostech jakéhosi „zakonzervování“ lidského mozku a jeho identity.
„Přemýšlím o tom, kam se technologie posunou za 10, 20 i 100 let. Což mě zavedlo až k myšlence na naše zachování, tedy jak bychom mohli být přítomní za desítky let či celá staletí,“ cituje Zeleznikowa-Johnstona britský deník The Guardian.
Výzkumník kontroverzní téma otevírá třeba ve své knize The Future Loves You: How and Why We Should Abolish Death (v překladu Budoucnost vás miluje: Jak a proč bychom měli zrušit smrt), kde nabízí revoluční koncept, který popisuje jako „zmáčknutí tlačítka pauzy“. Jinými slovy, mozky pacientů, kteří dnes čelí nevyléčitelným nemocem, by dle něj mohly být „zakonzervovány“ a opět aktivovány, až dojde k objevení vhodného léku.
Sci-fi? Prý blízká budoucnost
Proces odložení smrti, jenž zní, jako by vypadl ze sci-fi knihy, je dle něj reálnější, než se na první pohled může zdát a v současné době je prý jen pouhou otázkou pokroku. V rozhovoru pro zmíněný deník Australan poukazuje na skutečnost, že odložení smrti jsme koneckonců do jisté míry schopní už dnes. Jde jen o to, jak se smrt definuje.
Zatímco v minulosti byla chápána jako zástava dechu a srdeční činnosti, moderní technologie tento koncept posunuly. Do hry totiž vstoupily třeba mechanické ventilátory a přístroje na podporu oběhu, které jsou schopné pacienty s funkční nervovou soustavou i nadále udržovat při životě.
Od roku 1968 proto lékaři smrt jako takovou označují za smrt biologickou, neboť právě to je okamžik, kdy dochází k trvalému zániku mozkových buněk. S příchodem modernějších technologií, jež dokáží obnovit i některé funkce mozku, se však pomalu rozplývá i tento rámec. „Skutečnou definicí smrti může být ztráta identity, tedy když se trvale vytratí naše vědomí,“ vysvětluje Zeleznikow-Johnston. Klíčem k naší identitě je takzvaný connectome – síť propojení mezi neurony, která je pro každého jedince jedinečná.
A jak onu pomyslnou pauzu zmáčknout a vědomí uchovat na později? Jedním z hlavních pilířů uvedené teorie je aldehyd-stabilizovaná kryoprezervace. Tato metoda využívá chemikálie k uchování struktury mozku na mikroskopické úrovni. Mozek je následně zmrazen a teoreticky může být uchován neomezeně dlouho. „Technologie k tomu již existuje a její zavedení by mohlo být překvapivě levné,“ tvrdí Zeleznikow-Johnston.
Náklady na proceduru by podle jeho odhadů mohly začínat na zhruba 13 tisících dolarů (zhruba 313 tisíc korun), což je částka, kterou srovnává s cenou ojetého automobilu. „Roční udržovací náklady by pak mohly odpovídat zhruba 1300 dolarům (přes 31 tisíc korun). Samozřejmě ale nejsem účetní,“ podotýká vědec s tím, že se skutečně jedná o pouhý odhad.
Jak ho jen restartovat?
Zeleznikow-Johnston upozorňuje, že jak ve Spojených státech, tak i v Evropě již existují výzkumné skupiny, které jím popisovanou možnost zkoumají. Veřejnou nabídku obdobných procedur proto očekává už během několika příštích let.
Nejnáročnější výzvou však zůstává otázka „restartů“, tedy procesu, během něhož by identitu pacienta uchovanou v kryoprezervovaném mozku bylo možné opět aktivovat. Jednou z možností je dle výzkumníka takzvaná emulace mysli, tedy digitalizace neuronových sítí a jejich přenos do digitálního nebo biologického těla. Tato myšlenka je zatím sice stále vzdálená, podle Australana má však oporu ve vývoji nanomedicíny a výpočetní techniky.
Zeleznikow-Johnston si je moc dobře vědom toho, že do veřejného prostoru vstupuje s velmi kontroverzním tématem rozdělujícím názory lidí na základní dvě skupiny. Zatímco někteří tvrdí, že smrt dává životu smysl, on sám se nachází v opozici a tento argument odmítá: „Není to tak, že by smrt byla dobrá. Jen se snažíme smířit s její nevyhnutelností.“
V neposlední řadě vyzývá odborníky i skeptiky, aby jeho návrhy podrobili kritice. „Pokud se ukáže, že to nefunguje, omluvím se a svůj koncept opustím. Ale pokud to má smysl, je na čase zahájit seriózní diskuzi o možnostech zachování lidské identity,“ uzavírá s tím, že i když se myšlenka zachování a obnovy lidského mozku může zdát jako nereálná, historie lidstva opakovaně ukázala, že i zdánlivě neproveditelné věci nakonec při troše vůle uskutečnit lze.
