Prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové – s nadšeným přitakáváním francouzského prezidenta Chiraka – že na evropské ústavě by se mělo pokračovat, muselo vyděsit ty, kdo Merkelovou a německé křesťanské demokraty pokládají za konzervativce. Antikonzervativnější dokument, než je evropská ústava, v západní Evropě snad naposledy psali Marx s Engelsem. Silně antikonzervativní je i samotná idea – kterou Merkelová opět sdílí s Chirakem – že politici mají právo, či snad dokonce povinnost, prosazovat dál, co voliči zamítli.
Míň už tím Merkelová překvapila ty, kdo vědí, že konzervatismus - jak jej známe z politiky anglosaské – se v Německu jen taktak rozbatolil s Adenauerem, jakž takž ještě klopýtal s Erhardtem, a definitvně jej pohřbil Kohl. Prostudujeme-li si dnešní politiku CDU-CSU, zjistíme velmi rychle, že se od sociálně-demokratické moc neliší. Klade stejný důraz na sociální zabezpečení, práva zaměstnanců na úkor zaměstnavatelů, nezaměstnaných na úkor daňových poplatníků. Bojí se, stejně jako socialisté, zavádět reformy, které by mohly rozhýbat stagnující ekonomiku tím, že by donutily jednotlivce vzít na sebe větší odpovědnost a riziko a odejmout část břemena státu, jehož výdaje se blíží polovině HDP (47 procent dle OECD). Státem podpíraný sociální smír se stal trvalým principem německých vlád.
Staré bitvy.
Měly k tomu pochopitelné historické důvody. Krach ekonomické a sociální stability ve 20. letech vedl k explozi totalitarismu, k němuž sice Němci tíhli už několik generací, ale který se do té doby udržoval na uzdě dvěma mocnými prvky. Jedním byl silný paternalistický stát se sociálním zabezpečením a dobře fungující byrokracií, zděděný od Bismarcka. Druhým byl dosud přežívající humanismus německého osvícenství pěstující úctu k autoritě, kulturní a etiketovou noblesu, občanskou kázeň, názorový pluralismus, společenskou odpovědnost a soucit k bližnímu. Oba se zhroutily první světovou válkou. Pokus Výmarské republiky o vytvoření konzervativní demokracie s menší mocí státu, větší občanskou svobodou a širším politickým pluralismem se do patnácti let rozsypal v anarchii, rozklad humanistických hodnot, ekonomický krach, třídní závist, rasovou nenávist a licenci masově vraždit.
Obavy z opakování podobné situace byly oprávněné a moudré. Jenže, jak praví staré úsloví vojenských historiků, jestliže bojujeme staré bitvy, může nám ujít, že jsme už prohráli některou budoucí. A v současné době je větším ekonomickým, politickým i sociálním nebezpečím pro celou Evropu opět spíše ten socialisticky přebujelý byrokratický stát ždímající tvořivého občana a uvádějící stále rostoucí počet lidí do ekonomické, a tím i politické závislosti na státu. Německo a Francie jsou v něm až po uši, Británie se mu pod Blairovou vládou rapidně blíží a ve státních výdajích za Německem pokulhává už jen o tři procenta.
Tři výjimky.
Narušení ekonomické a sociální „pohody“ potřebnými privatizačními a antibyrokratickými reformami je pořád tabu, které se žádný politik či strana neodvažuje ani navrhnout, v domnění, že k němu nebude mít od voličů mandát. A zatím jej zjevně opravdu nemá. Většina obyvatel téměř všech Evropských zemí pokládá za správné, aby o ně pečoval stát. Vyplývá to ze sondáže, kterou zveřejnil americký sociolog Jeremy Rifkin ve své knize Evropský sen. Výjimku – tedy většinový názor, že občan by měl nést za sebe větší osobní odpovědnost a nebýt závislý na státě – nachází Rifkin jen ve třech evropských zemích: V Británii, Polsku a České republice.
V Polsku se to už projevilo jednak volebním vítězstvím konzervativního politického bloku, jednak odvážným odchodem půl milionu mladých Poláků za prací do těch tří zemí Evropské unie, které jim to nezakázaly, tedy do Británie, Irska a Švédska. V Británii se po osmi letech Blairovy vlády pomalu ale znatelně sympatie veřejnosti opět obracejí ke konzervativní straně, jejíž omlazení a modernizaci si slibuje od třicátníka Davida Camerona.
Modrá náhražka.
V Česku Rifkinovo zjištění určitě překvapí ty, kteří se domnívají, že Češi jsou v hloubi duše a celým srdcem národ přirozených rovnostářských sociálních demokratů. Jestliže jím kdy vůbec byli, už jím zřejmě nejsou. Rostoucí počet Čechů – zvlášť od vstupu do Evropské unie – si nepřeje další posilování státu a byrokracie, chtějí se spíše od nich osvobozovat. Víc by jich chtělo žít jako nezávislí a riskující drobní podnikatelé a živnostníci než něčí zaměstnanci se zaručeným sociálním zabezpečením. Konzervatismus v Česku má možná úrodnější půdu, než se domnívá i ta malá hrstka českých konzervativců. Jestliže se děsíme, že téměř 40 procent národa se smiřuje s budoucí účastí komunistů ve vládní koalici se sociálními demokraty, zkusme se povzbudit tím, že si to obrátíme naruby. Může to totiž znamenat, že plných šedesát procent národa touží po konzervatismu.
Jenže ten nemohou volit, protože jim jej - jako srozumitelnou a proveditelnou alternativu k současnému prohlubujícímu se politickému a morálnímu marasmu – nikdo nenabízí. Místo toho se jim předkládá jakási „modrá šance“, u níž nikdo nechápe, proč by ji měl volit, kromě ze strachu před komunisty. Jakou dává naději, že se život zlepší, jak přispěje k ozdravění národa? „Modrá šance“ může dle nynějších sondáží preferencí v nejlepším případě počítat, že se nad ní čím dál mocnější sociální demokraté smilují a vezmou ji jako neškodného poskoka do koalice místo těch komunistů.
K tomu, jako té nejlepší možné šanci, svou rádoby pravicovou stranu nezadržitelně vede politik, který se při svém nástupu hrdě prohlásil za „pomlčku mezi konzervatismem a liberalismem“. A teď už víme, že to myslel upřímně. Vytvořil nám bezúčelnou, bezesměrnou a bezcílnou politiku, která asi vejde do dějin politologie jako „politika pomlčková“. Není divu, že o něm jeho hlavní vládnoucí a neustále sílící protivník může s úsměvem říct, že mu vyhovuje a že ho nepotřebuje urážet. Komu kdy vadila nějaká pomlčka.
