Kim Čong-un a jeho jaderné ambice jsou pro Washington jen jedním dílem zapeklité asijské skládačky.
Zhruba dvě až pět minut by trvalo severokorejskému válečnému letectvu, než by zasypalo Soul bombami v případě, že by se k tomu Kim Čong-un ajeho lidé odhodlali.
Vzhledem k tomu, že v aglomeraci těsně na jih od hranice dělící severní část Koreje od té jižní žije na dvacet milionů lidí a soustředí se tam na 70 procent jihokorejské ekonomiky, není pochyb o tom, že by to bylo mimořádně ničivé představení. O pár minut později by mohly rakety KLDR zasáhnout cíle v Japonsku; zhruba půlhodinu by jim trvalo, než by se dostaly ke Kalifornii; teoreticky mohou zaútočit i na New York nebo Washington.
Žár a vztek
Tahle nevábná představa je ještě umocněna faktem, že KLDR je blízko vyvinutí miniaturizované verze jaderné zbraně, tedy takové, jakou mohou její mezikontinentální rakety unést (případně již takovou zbraň má - různé prameny se ve svých odhadech liší). Vzhledem k tomu, že tamní vůdce Kim Čong-un neustále mluví o tom, jak „nemilosrdně zničí“ Spojené státy a vůbec kohokoli, kdo mu nebude po vůli, je třeba vojenskou schopnost jeho země brát vážně - přinejmenším jako vyjednávací faktor.
Brát vážně však znamená pro různé lidi různé věci. Když se zprávy o slibně postupujícím severokorejském jaderném programu donesly k americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, řekl reportérovi Washington Postu následující: „(Kim) chce vybudovat lepší systém přepravy svých jaderných zbraní. Pokud se to stane, nemůžeme to dopustit.“ Toto kryptické sdělení jen těsně předcházelo dnes již příslovečně okřídlenému výroku, podle něhož Kim „zažije hněv a trest, jaké svět ještě neviděl“, jestli nepřestane Trumpa provokovat.
Ačkoli osobnost dnešního amerického prezidenta neprospívá přehlednosti situace, Trump v podstatě neříká nic, co by v americkém diplomatickém arzenálu již dávno nebylo. Za posledních 40 let se američtí prezidenti od Nixona po Obamu snažili dynastii Kimů přesvědčit hrozbami i úplatky, aby od vývoje jaderné zbraně upustila; výsledek byl stále stejný. Co tedy teď Američanům ve vztahu ke stále sebevědoměji vystupujícímu Pchjongjangu zbývá?
Kouřová clona
Položte tuhle otázku deseti lidem a dostanete patnáct odpovědí. Nejprve však je třeba vést v patrnosti, kdo je v celé krizi jakým hráčem a o c o mu jde. Už sám výraz krize není zcela výstižný. Ačkoli - řeknete snad -čemu už by měl člověk říkat krize než situaci, za které si dvě jaderné mocnosti vyhrožují vzájemným zničením? Není to docela tak. Na jedné straně je Kimův režim, který má výstřední vystupování zakódováno ve své DNA; na druhé straně stojí americký prezident, o jehož DNA mnoho nevíme, ale diplomatická zdrženlivost k jeho přednostem nepatří.
O motivacích Kim Čong-una toho víme málo. Jeho ústava jej zavazuje usilovat o sjednocení Koreje pod nadvládou Pchjongjangu; doposud však měl tento závazek jen symbolický charakter. Kimovo postavení všemocného vládce jej zároveň předurčuje ke snaze o zachování statu quo. Nakolik jakous takous rovnováhu naruší vlastnictví skutečně akceschopné jaderné zbraně a vývoj na domácí mocenské scéně, nevíme.
Přečtěte si o Kimově raketové blamáži:
Vědci uklidňují svět: Kim rakety nevyvíjí, jen straší cizí technikou
Co vypadá jako jaderná válka na spadnutí, může být jen dramatickou kouřovou clonou - byť riskantní. „Takto vyhrocená rétorika může, nebo nemusí být míněna zcela vážně,“ nechal se slyšet pro americkou televizi CNBC někdejší velitel sil NATO v Kosovu generál Wesley Clark, „ale rozhodně to zvyšuje riziko přehmatu, či dokonce náhodného vzniku konfliktu.“To je pochopitelně vývoj, jemuž se rozumní lidé na obou stranách konfliktu chtějí vyhnout.
Indicií pro verzi kouřové clony existuje dost. V týdnu, kdy mluvil o „hněvu a trestu“, vyhrožoval Trump vojenským zásahem také Venezuele; Číně hrozil obchodní válkou a doma de facto podpořil partu demonstrantů koketujících s neonacismem. Následující týden naopak neonacisty odsoudil, na Venezuelu zapomněl, vůči Číně a jejímu vztahu k duševnímu vlastnictví (hlavní kámen úrazu v obchodních vztazích obou zemí) mluvil vstřícně a Koreu zmiňoval v souvislosti s diplomatickým, nikoli vojenským tlakem.
USA zůstávají racionální
Ať již je důvod Trumpova nesourodého počínání jakýkoli, je zjevné, že jeho výroky neodrážejí jeho skutečnou vůli. Přičtěme k tomu, že prezidentovi kolegové a hlavní aktéři případného vojenského střetu s KLDR - ministři obrany a zahraničí generál Jim Mattis a Rex Tillerson - strávili celý minulý týden ujišťováním domácí veřejnosti, že žádná válka nebude. Z toho všeho se rýsuje obrázek, podle něhož sice americký prezident úplně racionálním aktérem dění není, ale politický establishment Spojených států racionálním zůstává.
Co všechno Kim má…
A v jeho prvořadém zájmu není dát za vyučenou severokorejskému vůdci, nýbrž pokud možno udržet americké pozice v Asii navzdory čínskému vzestupu. Udržení těchto pozic zásadně závisí na udržení vojensko-bezpečnostního vlivu v oblasti, zejména ve chvíli, kdy se Trump zbavil významné strategické páky, již mu dávala TPP, dohoda o mezinárodním obchodu v řečené oblasti. Hlavním nositelem amerického vlivu na východě Asie tak zůstávají tamní vojenská spojenectví.
Těmi nejdůležitějšími spojenci však jsou shodou okolností právě země, jichž by se vojenský konflikt Washingtonu a Pchjongjangu dotkl nejničivěji: Jižní Korea a Japonsko. Není tedy divu, že na Trumpova divočejší vyjádření reagovaly politické špičky těchto zemí diplomatickým ekvivalentem zdvořilého odkašlání.
… a kam až dostřelí
A konečně je tu Čína, jejíž politická reprezentace má k Severní Koreji ambivalentní vztah. Na jedné straně Peking často signalizuje, že má Kimových výstřelků plné zuby, ale na druhé straně je velmi výhodné mít v ruce kartu, již lze podle libosti používat v těžkotonážním pokeru s rivaly lokálními (Japonsko) a samozřejmě globálními (USA).
Čtyři špatné možnosti
Vezmeme-li tedy v potaz takto rozdané geostrategické karty, vidíme, že Američané mají celkem vzato jen čtyři základní možnosti. Ani jedna z nich není lákavá.
1. Preventivní úder Washington v tomto smyslu odlišuje „předběžný zásah“ (preemptive strike), jenž bezprostředně předchází konkrétní hrozbě, od „preventivního zásahu“, jenž předchází situaci, za níž by nějaké ohrožení vůbec mohlo vzniknout. V případě KLDR by se muselo jednat o drtivý útok, jenž by vyřadil z boje veškerý vojensky použitelný jaderný arzenál země a zároveň její politické a vojenské špičky. Člověk nemusí být vojenský expert, aby tušil, že šance na úspěch tak rychlý, aby znemožnil Pchjongjangu ničivou odpověď, jsou mizivé.
2. Postupný útok Omezený konvenční útok by mohl mít za účel zlikvidovat jednotlivé vojenské cíle v KLDR (jinak řečeno, nechat tamní režim vojensky vykastrovat), ale ponechat Kima u moci. Největší problém, jaký stratégové u této verze vidí, je v komunikaci: Jak zajistit, aby Severokorejci takový omezený útok nevnímali jako totální válku? Veškeré realistické uvažování spěje k záporné odpovědi.
3. Poprava Ve Spojených státech existuje relativně vlivná neokonzervativní klika, jež se domnívá, že nejlepší by bylo Kima (a případně pár dalších členů nejužšího vedení země) fyzicky zlikvidovat a na jeho místo dosadit kohosi povolnějšího. Co dodat? Snad jen tolik, že odstranění nepohodlného vůdce se buď nepovede (viz Fidel Castro), nebo povede (viz Saddám Husajn). Ani jeden ze vzorců není lákavý; a to ještě je třeba přičíst fakt, že Kubánci ani Iráčané nebyli v době pokusů Washingtonu o „popravu“ vůdce zdaleka tak intenzivně protiamericky naladění, jako je - alespoň podle dostupných svědectví - naladěna většina Severokorejců.
4. Rezignace (a diplomacie) Zbývá poslední možnost: přijmout fakt, že KLDR rozmnoží klub jaderných mocností - a mezitím pracovat na oslabení jeho ambicí. To se již dělo nejen na oficiální úrovni, nýbrž i za zavřenými dveřmi diplomatických rezidencí. Od začátku 90. let se severokorejští diplomati scházeli s americkými ve sklepě newyorské budovy OSN, aby se navzájem informovali 0 svých záměrech. Jedním z účastníků těchto setkání byl v devadesátých letech 1 Joel S. Wit, dnes profesor mezinárodních vztahů na Johns Hopkins University. Jak napsal na své webové stránce o KLDR, jedno takové setkání se uskutečnilo i minulý týden.
Ono setkávání zjevně nevedlo ke sblížení pozic obou zemí. Mělo za cíl právě předejít konfliktu vzniklému náhodou; a nikde nestojí psáno, že podobnou roli nesehraje i nyní (podobně jako za kubánské krize zafungovalo spojení Roberta Kennedyho s Anatolijem Dobryninem, tehdejším velvyslancem SSSR ve Washingtonu).
Byla to Obamova administrativa, kdo tento neoficiální kontakt po roce 2008 ukončil. Obamovi lidé přišli s požadavkem, aby se tehdejší severokorejský boss Kim Čong-il zavázal k zakonzervování svého jaderného programu ještě před začátkem rozhovorů. Kim zase chtěl, aby Američané stejně a priori zastavili společná vojenská cvičení s jihokorejskou armádou. Výsledkem bylo několik let ticha. Pokud však je ve vypjaté atmosféře roku 2017 někde místo pro kompromis a světlo na konci tunelu, vypadá varianta tajné diplomacie jako jediná schůdná možnost.
Přečtěte si komentář Pavla Párala k eskalaci napětí kolem Severní Koreje:
Komentář: Jak nám svět drobet zvlčel
Další články o KLDR:
