Katalánsko vyjadřuje odmítnutím španělské tradice více svůj vztah k Madridu než starost o blaho zvířat
Světová média včetně britské BBC se nechala unést emocemi a o katalánském zákazu býčích zápasů informovala jako o začátku konce koridy. Pozitivně reagovaly rovněž veškeré organizace bojující za práva zvířat. „Jsme vzrušení a nadšení, že Katalánsko udělalo tento důležitý krok. Věříme, že to ovlivní i další regiony ve Španělsku a že budou příklad Barcelony následovat,“ uvedl Douglas Batchelor, ředitel Ligy proti krutým sportům (League Against Cruel Sports). To ale v žádném případě nechtějí slyšet ostatní Španělé, kteří zápasy považují za integrální součást kulturního dědictví a pro něž jsou stejně hodnotné jako jiné památky UNESCO.
Katalánsko se stalo loni v červenci prvním vnitrozemským regionem ve Španělsku, a následovalo tak příklad Kanárských ostrovů, které býčí zápasy postavily mimo zákon již v roce 1991. Změnu legislativy iniciovala petice, kterou v kampani pod názvem Prou! (katalánsky již dost!) podepsalo více než 180 tisíc obyvatel. Poslanec strany Konvergence a jednota (CiU) a zastánce zákazu Josep Rull k rozhodnutí řekl: „Existují tradice, které nemohou zůstat zachovány v časech, kdy se mění celá společnost.“ Nový zákon vejde v platnost sice až 1. ledna 2012, nicméně rozloučení se v barcelonské aréně El Monumental konalo na konci letošního září. Kapacita moderního kolosea byla plně obsazena a lístky byly již několik týdnů dopředu vyprodány. Cena některých z nich se na černém trhu vyšplhala až na 3500 eur.
Umění, nebo pokleslá zábava?
Přestože je korida víceméně věcí španělského národa, o jejím právu na existenci se živě diskutuje po celém světě. Milovníci zápasů poukazují na to, že býci určení k zápasům mají pro život mnohem lepší podmínky. Na rozdíl od jatečních zvířat nevyrůstají ve stresu namačkáni jeden na druhého, ale na rozlehlých pastvinách na venkově, kde jsou v minimálním styku s člověkem a kde je jim věnována speciální péče. Býk určený k zápasům není po narození odebrán své matce, neuřežou se mu rohy a není ani vykastrován. „Věřím, že kdyby se ke koridě mohla vyjádřit sama zvířata, prohlásila by, že raději budou statečnými býky než jatečným dobytkem,“ uvedla v rozhovoru pro španělský deník El Mundo katalánská expertka na koridu Elen Montoyová. „Býk, který je chován pro zápasy s torery, se dožije čtyř až šesti let, býček chovaný na maso nepřežije jeden rok,“ dodává. Zastánci koridy také poukazují na to, že samotná smrt v aréně je sice krutá, ale rychlá. Přikazuje to i zákon, podle něhož musí toreador býka usmrtit do patnácti minut. Toreadoři ve Španělsku na obhajobu zápasů vzkazují: „Vůbec se nejedná o krutou podívanou, je to druh umění plného emocí, při němž může o život přijít torero i býk.“
Opačný názor mají ochránci zvířat. Zápasy kritizují za pokrytectví, protože podle nich býk není ve „férové“ pozici. Elipsovitá aréna mu nedává příliš šancí k odpočinku na rozdíl od toreadorů, kteří v ní mají k dispozici několik úkrytů. Navíc v takzvaném „rovnocenném“ boji se 460kilogramovým kolosem toreadorům pomáhá dalších šest lidí, kteří mají za úkol býka nejdříve oslabit. Zatímco na koních se pohybující pikadoři vbodávají býkovi do těla oštěpy, trojice banderilleros má za úkol býkovi do těla zabodnout hůlky s ocelovým hrotem se zpětným háčkem, aby zvíře co nejvíce vykrvácelo. Když je vše připraveno, přistoupí k odfrkujícímu býkovi matador a ranou meče mu přetne aortu nebo ho zasáhne rovnou srdce.
Jen málokterý býk má takové štěstí, že diváci ocení jeho výkon a máváním kapesníků pro něj získají svobodu. Korida je připravena a organizována nikoli jako zápas s nejistým výsledkem, ale jako rituální poprava býka. „Obratnost, akrobacie a umění toreadorů je to poslední, co rozvášněné diváky zajímá. Přišli, aby se podívali, jak býk vypustí duši, nebo při troše štěstí na matadora, kterého rozsoptěný býk nabere na rohy. Je to pokleslá zábava pro davy, která v sobě nese patos starořímských gladiátorských her,“ napsal v jedné internetové diskusi cizinec, který žije v Andalusii desítky let.
Skomírající umění
Býčí zápasy neměly v Katalánsku takovou tradici jako například v Kastilii nebo Andalusii. Už v roce 1931 Ernest Hemingway ve své knize Smrt odpoledne poznamenal, že Katalánci chodí na býčí zápasy jako do cirkusu a že jim chybí jak cit pro surovou poezii, tak pochopení pro umění smrti zrozené v prachu arény. Ostatně Katalánsko nikdy nevychovalo žádného velkého a slavného toreadora. Nezájmu veřejnosti o zápasy odpovídá návštěvnost téměř stoleté barcelonské arény La Monumental, která je zároveň posledním funkčním stánkem svého druhu v Katalánsku. Její jméno má sice ještě stále zvuk, v posledních letech byly však její dvacetitisícové ochozy pravidelně zaplněny jen z poloviny. A ročně se tam průměrně uskutečnilo zhruba jen patnáct zápasů – v celém Španělsku jich během roku proběhne více než tisíc.
Aréna Las Ventas v Madridu s kapacitou 25 tisíc diváků pořádá ročně 350 býčích zápasů a na téměř všechny jsou lístky zcela vyprodané. Ilustrující je také to, že většinu španělské veřejnosti nechal katalánský zákaz zcela v klidu a až na pár výjimek proti němu nikdo masově neprotestoval. Možná proto se zastánci tradičních zápasů rozčilují na světová média, která o rozhodnutí začala informovat jako o počátku procesu, na jehož konci korida zanikne. Čísla statistiky však zatím hovoří o opaku – obliba koridy ve zbytku Španělska roste stejně jako počet prodaných lístků a usmrcených býků.
Vše pro dobro Katalánska
Sociologové ztrátu popularity býčích zápasů v Katalánsku připisují stále početnější generaci mladých lidí, kteří jsou názorově mnohem blíže světové veřejnosti než samotnému Španělsku. Stěžejní roli v motivaci koridu zakázat ale sehrává katalánský nacionalismus. Mnozí politologové proto tvrdí, že legislativní „eutanazie“ místní koridy spíše než býčím zápasům říká „ne“ zbytku Španělska. Že v této kauze nejde tolik „o dobro býků“, ale o politiku, si ve svém komentáři všiml i šéfredaktor rádia Deutsche Welle Marc Koch. Upozornil na to, že Katalánci do zákazu nezahrnuli tradiční býčí běhy v ulicích zvané correbous. V něm sice býci umírají výjimečně, ale jsou na slavnost drážděni stejně „nehumánně“ jako na koridu. Anabáze podle něj může být dokonce chápána jako reakce na nedávné usnesení španělského ústavního soudu, který rozhodl o omezení katalánské autonomie. Jinou zajímavou paralelu se sousední Francií nalezl komentátor listu Daily Telegraph Daniel Hannan: „Francouzští Katalánci oslavují býčí zápasy jako zdůraznění geografické i kulturní distance od Paříže. Španělští Katalánci dělají totéž vůči Madridu s tím rozdílem, že obětovali to, čeho by se Španělé nikdy nevzdali.“
Nelze popírat, že do španělské veřejnosti i mezi milovníky koridy zavál neklid. Potvrzuje to i španělská královská rodina. Zatímco král Juan Carlos II. je nadšeným fanouškem býčích zápasů, královna Sofia se nedávno v jednom rozhovoru o zápasech vyjádřila nepříliš nevybíravě. Odpůrci zákazu rekrutovaní především z řad katalánské socialistické strany tvrdí, že přijaté opatření bude mimo jiné znamenat ztrátu tisíců pracovních míst. Na druhé straně například Francie či země v latinské Americe už dospěly ke kompromisu a býci se v zápasech nezabíjejí.
„Je to útok na naši svobodu a soukromou ekonomickou aktivitu,“ uvedl předseda Mezinárodní federace škol koridy Fernando Masedo. „Každý se může rozhodnout, jestli na koridu půjde či ne, žijeme v demokracii.“ Ve Španělsku a Francii se každým rokem prodají lístky na býčí zápasy za stovky milionů eur. V případě Katalánska nicméně analytici spočítali, že každého ze sedmi a půl milionu Katalánců přijde prosazení zákazu jen na 57 eur. Velká část expertů soudí, že Španělsko v budoucnu konec koridy nečeká. Tím spíše jen tak neskončí debata o jejím právu na existenci.
