Manažeři se energetického vlivu Ruska na Evropu spíše neobávají
Obáváte se růstu energetické závislosti Evropy na Rusku?
- Ano 45,7%
- Ne 48,9%
- Nevím, nemám názor 5,4%
Energetická politika světových velmoci se stala tak důležitou otázkou, že se řešila na petrohradském summitu G8. Jeho program byl zaměřen především na energetickou bezpečnost a na vývoj jaderné energetiky. Zeptali jsme se proto účastníků Manažerského barometru, zda se obávají růstu energetické závislosti Evropy na Rusku. Největší procento tázaných, téměř 50 procent, odpovědělo, že se uvedené závislosti neobávají.
O tom, že má významný východní stát ambice ovlivňovat Evropu, nepochybuje autor první odpovědi: „Rusko se nikdy nevzdá svých velmocenských zájmů. Když to nešlo vojenskou silou, tak to zkusí jiným způsobem. V tomto případě to bude mít o to jednodušší, že na rozdíl od spousty jiných okruhů nemůže v případě energií Evropa spoléhat na přímou pomoc USA. Jestliže však obavy z nedostatku energií přimějí Evropu, aby Rusku začala ustupovat, pak je to cesta do pekel.“
Největší překážkou je skutečnost, že v Evropě prozatím nefunguje jednotný energetický trh: „Státy, které zbohatly prodejem ropy, nikoli díky svému výkonnému hospodářství, mají tendenci vyvolávat potíže. Nejsou závislé na mezinárodní spolupráci, neboť spíše vydělávají na krizích, které ženou ceny ropy vzhůru. Má-li takový stát navíc autoritativní vládu a velmocenskou ctižádost, je zaděláno na problém. Vůbec bych se nedivil, kdyby při dramatickém poklesu cen ropy Rusko záměrně vyvolalo krizi na středním východě. Přátel a spojenců z dob SSSR tam má dost. Rovněž tak nízká cena, za kterou jsou ropa a plyn prodávány na ruském vnitřním trhu, přináší ruským a v Rusku umístěným podnikům trvalou konkurenční výhodu. Dlouhodobě to povede k přesunu výrobních kapacit do Ruska. To znamená ekonomické oslabování EU a zvyšování závislosti na Rusku nejenom v oblasti energetiky. A v neposlední řadě nejednotní evropští politici nejsou schopni účinně čelit promyšlené strategii Ruska, kde politická a ekonomická moc postupují koordinovaně a navzájem se podporují. Evropští politici se spíše hlídají navzájem, než aby činili strategická rozhodnutí ve prospěch celku. Nevznikne-li v EU v dohledné době skutečný jednotný trh, ztratí další integrace smysl, jednotlivé země se začnou starat samy o sebe a stanou se snadnou kořistí ruského, naftou a plynem poháněného medvěda.“
Kdyby lidstvo neustále nezvyšovalo odběr energií, nebylo by zapotřebí řešit to, kdo je na kom závislý: „Jsem toho názoru, že 'růst' energetické závislosti je umělým problémem. Způsobujeme jej sami svojí rostoucí spotřebou. Faktický problém je závislost jakákoli na čemkoli, to znamená, že existuje riziko zneužití energetické závislosti jako možnosti na prosazování zájmů států (státu), který tyto energetické zdroje vlastní. Z poslední historie lze doložit, že potenciál tohoto rizika stoupá, otázka zní, jak jej budeme řešit. A jsou tato řešení známa, jsou dostatečná? Nezabývejme se důsledky, ale příčinami. Jinak dopadneme obdobně jako při povodních, kdy se opět budeme divit, že máme vodu v domě.“
V případě dodávek energie by se žádný stát neměl spoléhat na nikoho jiného: „Každý stát, tedy i ČR, si musí tyto otázky řešit sám, například využívat zdroje, kde import nepotřebuje. Příkladem je jaderná energie (i když zde je nutné importovat palivo, ale to už je závislost menší), uhlí, obnovitelné zdroje, voda, solární energie, vítr.“
Nejsme-li energeticky soběstační, je dané, že budeme závislí: „Ten, kdo není v energetice soběstačný, je na dovozu závislý, stejně jako je naopak vývozce závislý na svém odběrateli.“
Není to jen o tom, jakou vazbu má Evropa na Rusko, funguje to i opačně: „Na jedné straně roste energetická závislost na Rusku, ale na druhé straně roste i ekonomická závislost Ruska na Evropě. Je to vyrovnané, takže Rusko nemůže samo o sobě 'vydírat' Evropu. Obdobně vznikla v sedmdesátých letech energetická závislost celého světa na arabských zemích, je pravdou, že to vyvolalo krizi, která byla vyřešena nebo se řeší. Tak to bude v globálním světě neustále, a je proto třeba hledat alternativy řešení.“
Unie má možnost ovlivnit dodávky energií a měla by ji rozhodně využít: „Evropská unie by měla diverzifikovat dodavatele energie tak, aby se nedostala do závislosti na jednom klíčovém dodavateli. Přestože bude diverzifikace znamenat nárůst jednotkových cen, Evropa si tímto krokem zachová strategickou nezávislost.“
Odpovídalo 92 manažerů
