Tohle pro mě nebyl jen tak nějaký rozhovor. Rosťu znám z dětství z našich
rodných Královských Vinohrad, s jeho bráchou Vítkem – dnes ředitelem Cirk La
Putyky – jsem chodil do školky a naše rodiny se kdysi navštěvovaly. Dodnes mám
v hlavě vzpomínku, jak se Rosťa už tehdy doma v tureckém sedu stavěl na hlavu.
Z dnešního pohledu je to víc než symbolické a vlastně to i tak trochu leccos
vysvětluje; Rosťa se netají tím, že mu diagnostikovali ADHD. Proto má blízko ke
sportu, na který ho rodiče dali, aby vybil přebytečnou energii. A i proto pod
hlavičkou Cirk La Putyky vznikla stejnojmenná hra.
Dnes, po víc než třiceti letech, o sobě stále víme. Rosťa s neobyčejnou
přesností popisuje, kde parkoval můj táta, a ptá se, co dělá můj brácha. „Na
Vinohrady nedám dopustit, já bych tam bydlel hned,“ říká na úvod. Pak se ale
shodneme, že dnes už to není, co bývalo. Uzavřené vnitrobloky, na kterých si
hrávaly děti z okolních domů, jsou rozparcelované a sousedské vztahy
zpřetrhané. A přede mnou už nesedí „ztřeštěný starší brácha mého kamaráda“, ale
dospělý chlap s hlubokými zkušenostmi vrytými do tváře.
Příznačně se scházíme v prostoru Jatka 78. Ten Rosťa vybudoval se svým souborem, který nenazve jinak než „company“, jako novou základnu, protože původní domovská La Fabrika začala být příliš těsná. Soubor měl letos oslavit desetiletou existenci představením Cesty. To se z kapacitních důvodů mělo odehrávat namísto Jatek v O2 Universum. Jenže pak přišel koronavirus a Cirk La Putyka – stejně jako řada dalších – musel své plány přehodnotit.
Soubor patřil k prvním uměleckým spolkům, které okamžitě přešly „do
onlajnu“. Druhý den po uzavření divadel se pustil do přímých přenosů, vysílání
záznamů, které nikdy neměly spatřit světlo světa, a celé to doprovázel živými
vstupy principála. Koncept nazval Cirk La Putyka (A)live a vymyslel i způsob,
jak propojit stejně zahálející umělce a akrobaty z celého světa. Ti tak mohli
díky pravidelným domácím úkolům (Homework) alespoň na dálku ukazovat, co
trénované tělo zvládne.
I přes obrovský úspěch se však Rosťovi toto „placaté umění“, jak ho sám
nazývá, nezamlouvá. A je na něm jasně znát, jak moc se těší, až se vše zase
vrátí k normálu. Až se ona touha po divákovi, která soubor nakonec vyhnala do
terénu, k samotným kořenům divadla, znovu zúročí. Rozhovor vznikal den před
otevřením letní scény a prvním živým představením po rozvolnění pravidel.
Otevíráte letní scénu, po více než dvou měsících uzavření přivítáte první
diváky. Troufneš si říct, že jste to přežili?
To určitě ne, protože když budeme dodržovat všechna vládní nařízení, můžeme
tam pustit maximálně 97 diváků. Když si to člověk zcela laicky spočítá, tak ze
vstupenek za nějakých 390 korun budeme mít cirka 37 tisíc na tržbách, ale
platíš provoz letní scény, která je denně dvacet tisíc, tedy za pronájem za tu
techniku, světla, zvuk. A to jsi ještě nevyplatil ani jeden honorář. Ale děláš
to symbolicky, děláš to, abys ukázal, že to divadlo a umění přežije. Takže ne,
my jsme nepřežili. Zatím.
Jak je to s granty? Už dříve jsi naznačoval, že se možná budou vracet…
To bylo takové období, kdy ti přišel dotazník, že když tu věc nezrealizuješ,
tak kdy budeš vracet peníze. My jsme třeba zrušili O2 Universum na letošní rok
a musíme ho přeložit na rok 2021. Jenže náklady na tu tvorbu už vznikly, měli
jsme tu lidi z Kanady, měsíc se na tom intenzivně pracovalo. Díky tomu, že jsme
stále tvořili, ale máme snad velkou výhodu a vracení grantů se nás snad netýká.
Naopak magistrát se k tomu staví tak, že ty subjekty, které dostávaly
víceleté granty, tedy na celoroční činnost a ne na projekt, a už vykazují
nějakou historii, mohou žádat o speciální podporu až ve výši 20 procent ročního
grantu. V našem případě je to 500 tisíc korun, což jsou super peníze. Přesto
odhaduji, že se z toho všichni budeme vzpamatovávat třeba rok, rok a půl.
Už teď ale chystáte nová představení, pravidla se rozvolňují…
Přežili jsme tu nejtěžší dobu, ale když člověk má o té naší branži informace
ze zahraničí, kdy například ve Finsku z obav ze druhé vlny už ruší premiéry na
listopad a na prosinec, člověk nikdy neví. Dokonce jsem už přemýšlel, protože
my pracujeme jako OSVČ, jestli bych se náhodou neměl přece jen nechat někde
zaměstnat. Je to fakt nejistá doba a člověk se už nemá moc čeho chytit.
Nechci to ale zlehčovat. Pro lidi, kteří museli ta rozhodnutí udělat a sepsat manuály, jak se kde máme chovat, to fakt není „easy“ doba. Pro nikoho to není „easy“ doba. Ale žít s tím, že se to asi může vrátit… tak mně už teď třeba docházejí síly. Takže ano, teď žijeme, dokonce tvoříme, ale nemohu říct, že jsme to překonali.
| 10 let Cirk La Putyka |
| • Původně malá skupina nadšenců, kteří chtěli dát dohromady jednu inscenaci
• Nečekaný úspěch debutové show La Putyka vedl k založení celého souboru • Stojí za ním bratři Rostislav a Vít Novákovi, v souboru působí i další členové rodiny, mimo jiné jejich otec, herec Rostislav Novák starší • Za deset let existence vytvořili přes 20 projektů a spolupracovali s více než 300 lidmi 25 národností • Soubor odehrál přes 1500 představení a navštívil 21 zemí • Dnes čítá stovky herců, tanečníků, akrobatů, hudebníků, ale i produkčních, techniků, lékařů, vizážistů a dalších profesionálů |
Jak konkrétně na vás celá ta odstávka dolehla? Museli jste propouštět,
zasahovat do honorářů?
Kulturní politika státu nám neumožňuje zaměstnávat, ač bychom to hrozně rádi
udělali, ale 95 procent z nás je OSVČ a ještě ke všemu je naše company z 82
procent nezávislá, tedy jinými slovy 82 procent našich příjmů pochází z prodeje
vstupenek. No a když diváci nejsou, je to těžké. S nikým jsme se ale
nerozloučili, řadě lidí pomohla státní pětadvacítka.
Diváky jste si nicméně našli, jen ne v divadle, ale u monitorů. Proto
jste vytvořili projekt Cirk La Putyka (A)live…
Uvedli jsme premiéru představení Memories of Fools a druhý den se zavřelo. A
pak už to bylo fakt rychlé a spontánní rozhodnutí, kdy jsem říkal, že nemáme o
čem přemýšlet a začneme streamovat. Že je to jediná šance, jak přežít. Zprvu
jsem si nepřipouštěl, že to bude na dva měsíce. Plánoval jsem ze dne na den,
ale najednou zjistíš, že ten sociální distanc ti neumožňuje se s lidmi potkávat
a řešit to tak, jak jsi zvyklý.
Biorytmus tvůj, biorytmus rodiny, dětí, školy… Všechno se to hledalo, a než
se to ustálilo, trvalo to ty dva měsíce. Ale díky předchozím deseti letům a
díky tomu, že jsem měl kolem sebe takhle silný tým, se nám to podařilo nejen
přežít, ale dokonce jsme ještě něco vytvořili a zjistili, že i z tohoto období
si můžeme vzít spoustu pozitivního.
Třeba?
Má to pro mě dvě roviny, osobní a pracovní. Osobní pro mě je, že vnímám
tenhle okamžik z pohledu několika generací, protože se v nich pohybuju – je to
táta a máma či rodiče mé ženy, my čtyřicátníci a naše děti, které jsou ve věku
22, 15 a 11 let. Zatímco ten jedenáctiletý to měl zpočátku ještě jako
dobrodrůžo, po měsíci už začal říkat, jak chce do školy za kamarády, ten
prostřední už přemýšlel o tom, že je generace, která tohle asi zažije vícekrát,
no a u rodičů to pak narazilo. Ti to odnášeli nejvíc, protože odevšad
zaznívalo, že je to nejohroženější skupina lidí. Já jsem asi poprvé u svého
táty viděl strach v očích.
Přesto si myslím, že ta naše generace tohle potřebovala. Potřebovali jsme to jako sůl, abychom si trošku změnili hodnoty. Zpomalit. A nejen zpomalit, my jsme potřebovali zastavit. Před pěti lety jsem dělal představení Dolls, které bylo o tom, jak se nám rozpadají vztahy, jak to za současného nastavení světa nefunguje a jak potřebujeme návrat k nějaké jednoduchosti… Inteligentní člověk si z toho něco vezme.
A z té pracovní roviny?
Podívej se, za jak nesmyslné peníze se dnes točí filmy. Půl miliardy korun,
deset milionů dolarů…? Byli jsme fakt zhýčkaní! Spousta lidí to období využila
jako takový restart, vydechla si a odpočinula. Kdybych neměl zodpovědnost za
všechny ty lidi, asi bych taky odpočíval. Ale pak je tu třeba takový Viktor
Tauš, režisér, snad jediný aktivní v tomhle období. Každý týden natočil jeden
film na jeden záběr.
A my jsme vlastně dělali to samé. Tvoříš „něco“, ale nevíš, jestli je to divadlo, nebo film. A najednou zjistíš, že ta krize tě vrátí na úplný základ tvorby. Že když nemůže divák za tebou, musíš ty za ním. Automaticky ses tak vrátil do toho, kde divadlo vlastně vzniklo – na ulici.
Tím narážíš na kampaň #KulturuNezastavíš, kterou jste v období zavřených
divadel vymysleli a jež spočívala v tom, že jste chodili hrát lidem takříkajíc
pod okna?
Přesně. Například jak jsme mluvili o těch vinohradských vnitroblocích, tak
si představ, že tam někde na dvorku na střeše garáží vidíš zpěvačku ve
flitrových dlouhých zelených šatech, která má masku na obličeji, kytaristu,
hrají a zpívají. Lidi vylézají z oken a tleskají. Oni ale nevědí, že je to
Klára Vytisková, protože všichni ti umělci měli na obličeji masky, což byl
nápad mojí ženy.
To je boží v tom, že neukazuješ osobnost, ale podstatu kultury, podstatu
umění, vnímáš v čistotě hudbu, dovednost, akrobacii, tanec… Na druhé straně ti
umělci do toho šli i s tím, že ztratili tvář. Jen kvůli té myšlence.
Po třech týdnech v Praze, kdy hraješ v dětském domově, domově důchodců, v
nemocnicích, tak si říkáš, co ti lidi mimo? A rozjedeš se na všechny strany,
najednou jedeš do vesničky, kde hraješ v selském stavení pro deset obyvatel té
malé vesnice. A dostáváš se zpět k těm kořenům.
Cítím z tebe, že ses v tom našel…
No jasně, z toho si bereš zase energii, bereš to pozitivně. Po letech, co
jsem dřel a věnoval se budování divadla, jsem se nechtěl dva měsíce zaobírat
negativními věcmi. Říkal jsem si, že se k tomu musím stavět jen pozitivně,
protože bych se z toho jinak zbláznil.
Už jen ta představa, že živím 55 lidí, ale že přicházím za první týden o
milion a půl, za dalších 14 dní o pět a půl milionu kvůli O2 Universum a že
jsem v tom za sedm milionů během tří týdnů. Ale pak jsem si říkal, že přece jen
něco vytváříme, že se vracíme k podstatě.
Pojede #KulturuNezastavíš dál i po otevření divadla?
To musí pokračovat. To je právě to pozitivní, že jsme něco vytvořili. Něco,
co dokonce i překročilo hranice republiky, protože jsme to přeložili jako
Culture never stops a sdílí se to venku. Do dneška nám tak přišlo 250 videí top
cirkusových umělců z celého světa, kteří byli vděční za to, že v domácích
podmínkách tvoří, že mají nějaké zadání od nějakých dvou režisérů z Prahy.
To už ale narážíš na ony homeworky, takže je to celé propojené?
Vznikalo to společně. Nejdřív streamuješ a hraješ pro prázdné hlediště, pak
streamuješ z chalupy, s počítačem a žárovkou, která ti svítí do tváře, s
dítětem po straně, se psem na zemi, dole tepláky, nahoře košile a cylindr. Do
toho pustíš záznam představení, který neměl nikdy spatřit světlo světa a který
se sestříhal za týden. Do toho vymýšlíš další věci, homeworky. Celé se to tak
nějak valilo a nabalovalo na sebe.
A pak ti píše Nico Peréz, což je cirkusový umělec ze Cirque du Soleil, že by chtěl hrát u tebe v company, protože sleduje, co tady ty dva měsíce děláš. To je prostě mazec!
Máš informace, jak se s tím třeba tento slavný soubor popral?
Oni všechny ty umělce propustili, 4700 lidí vykopli ze dne na den. Vyhlašují
bankrot, aby dostali od státu podporu miliardu kanadských dolarů. Já naopak už
na začátku říkal, abychom nespoléhali na nějakou pomoc, protože jsou tu lidi,
kteří tu podporu potřebují víc než my. A že jestli nám náhodou něco přijde, tak
až později.
Například magistrát se k tomu staví úžasně a snaží se i ministerstvo. Mrzely
mě ale ty debaty, kdy se divadelní svět rozhádal a že nezávislá scéna vlastně
dostává dotace a dělá bezvýznamné věci. Ta doba byla fakt běsná. Teď už
potřebujeme opravdu generovat nějaký zisk a vracíme se k tomu, že budeme jezdit
po vesnicích a městech – v jednom autě devět lidí, za tím vlek, v tom celá
scéna.
Takže #KulturuNezastavíš na jakési, řekněme, komerční bázi?
To ani ne, nikde ti neslíbí žádný fixní honorář. Někde to prostě bude tak,
že položíš klobouk na ulici a hraješ. #KulturuNezastavíš je krásné v tom, že to
vzniklo z nuly a čistého nadšení. Ale abychom vytvořili projekt, který si klade
cíle třeba na tři roky dopředu, chtělo by to silného partnera.
Řeší letní scéna ona omezení daná nutnými rozestupy mezi diváky?
Ne, letní scénu jsme udělali spíše jako jakýsi mentální krok vyhovět
divákovi, který stále může mít strach jít do uzavřeného interiéru. V tuhle
chvíli je to ale ekonomická sebevražda, protože na celkovou kapacitu 240 lidí
pustíš v rámci platných omezení maximálně 97 lidí. A těch 97 lidí, pokud vůbec
přijdou, tak to vůbec neuživí. Uvnitř je 360 míst a narveš tam 120 lidí.
Když se vrátíme k Cirk La Putyka (A)live, jak se vůbec zrodil ten formát?
Tedy že to bude v sobotu a ve středu, že tam budou homeworky…
Vidíš, škoda že jsme o tom netočili dokument, protože mě samotného by zajímalo, jak to vznikalo. Ale myslím, že to byla rychlá a spontánní rozhodnutí. Že jsme o tom přemýšleli naprosto jednoduše. Středa byla proto, že v úterý padla karanténa a řeklo se, že se nehraje, ale poté co ti ekonomická část divadla spočítá, jak v tom zahučíš za deset dní, tak je ti jasné, že musíš něco dělat – získat podporu a poplatit aspoň chod. Takže to byla první středa, která nastavila pravidelnost. Protože pravidelnost je nesmírně důležitá, to ti potvrdí každý, kdo se dostal do opravdu krizových podmínek.
A sobota?
To vzniklo hned potom. Ptali jsme se, kde jsou ti lidi? Pojďme je nějak
oslovit. Pak už zapojíš profesionální mozek a říkáš si, že bys to dal v neděli
večer v krátkém půlhodinovém formátu – v šest, protože v sedm začínají zprávy.
Už to prostě ladíš podle zkušeností, kdy děláš marketing představení nebo
nasazuješ reklamy na sociální sítě. Zapojuješ vlastní zkušenost.
Kolik jste toho za ty necelé dva měsíce stihli?
Odvysílali jsme dvanáct střed. Dvanáct exkluzivních premiér. Ve středu se to
dojelo, ve čtvrtek se dělaly homeworky, v pátek se střihalo, v sobotu se
zvučilo, v neděli režírovalo a už se jelo na další středu. Někdy to byla krize,
třeba v úterý produkční řekl, že už nemůže a že do O2 Areny nejde.
Lidi jeli 24/7 a já hodně tlačil na pravidelnost. Trošku jsem v tom bojoval
i s bráchou, který si chtěl jednu středu uvolnit. Celý (A)live a ty zásadní
obsahy šly za mnou, na homeworky už jsem se podělil o režii s Vítkem Neznalem.
Hned první přenos, tedy představení Memories of Fools před prázdným
hledištěm, byl rekordní. Koukalo na vás kolem 60 tisíc lidí a na Darujme.cz
jste jen za první den vybrali kolem půl milionu korun…
To bylo top. Je pro mě dodnes neuvěřitelné, co se podařilo. Když se teď
podívám, tak je tam nějaký milion a čtyřicet tisíc, podpořilo nás přes dva
tisíce lidí. To prostě nikdo nečekal. Ale to je zase Vítkova iniciativa, kdy
brácha s našim grafikem Martinem Sršněm dělali minulý rok na podzim nový web a
součástí byla část pojmenovaná Donate – tedy podpoř nás.
Takže to bylo založené a bylo tam už nějakých deset tisíc korun od někoho, kdo nás dřív podpořil. Přitom tyhle věci, jako je Darujme.cz, běžně trvají zařídit tři čtyři dny, ale my už měli hotovo. Štěstí zkrátka přeje připraveným.
| Na krev |
| Zakladatelé Cirk La Putyky Rostislav a Vít Novákovi představují osmou generaci slavného loutkářského rodu Kopeckých. Od roku 2014 provozují vlastní divadelní prostor Jatka78 v Pražské tržnici v Holešovicích, od kdy je svou dokumentární kamerou sledoval i režisér Erik Knopp. Výsledný časosběrný dokument nazvaný Na krev nabízí vedle zákulisí souboru nebo černobílých záběrů z rodinného archivu i velmi osobní a niterný vhled do života a práce bratrské dvojice.
Uvedení snímku do kin však stejně jako mnoho dalších premiér narušila opatření kvůli šíření koronaviru. Shodou okolností název snímku definuje i urputnost, s jakou se Rostislav rozvoji souboru věnuje a která si vybrala svou daň ve zdravotních problémech v podobě dosud neznámého autoimunitního onemocnění, s nímž Rosťa aktuálně bojuje. Nedává mi žádný smysl streamovat naživo představení z divadelního prostoru. A záznam představení je podle mě lepší dobře natočit a pak ho distribuovat třeba do kina. |
Když tedy uvážíš, že do divadla dostaneš nějakých 360 lidí a internetový
svět ti to publikum takhle obrovsky rozšíří, nedával by projekt Cirk La Putyka
(A)live smysl i poté, co divadlo otevřete?
Když se mě na to ptali před měsícem, zda něco z toho nezůstane v naší
tvorbě, říkal jsem, hlavně to ne, pojďme se vrátit jen do divadla. Nedává mi
zkrátka žádný smysl streamovat naživo představení z divadelního prostoru. A
záznam divadelního představení je podle mě lepší dobře natočit a pak ho
distribuovat třeba do kina, ale proč streamovat naživo divadelní představení?
Třeba pro lidi, kteří se za vámi nemohou z různých důvodů dostat, Praha
je pro ně například moc daleko.
Ano, ale v tom je skryto i ekonomické uvažování. Třeba zítra je tady 97 lidí
a my to streamujeme, abychom rozšířili počet vstupenek. A ty buď dáš fixní cenu
vstupenky, kdy jdou lidi přes platební bránu a dívá se na to nějaký omezený
počet lidí – dvě stě, pět set. Nebo to dáš neomezeně na té dobrovolné bázi, ale
kouká na to šedesát tisíc lidí. A teď zvažuješ, co je pro divadlo lepší.
Takže streamy do budoucna už neplánuješ?
Podle mě snímat divadlo na jednu kameru je sebevražedné. Může to být i na
úkor diváků v sále, když je tam někde zapíchnutá kamera. Záznam má zkrátka
smysl dělat fakt dobře, se střižnou, aspoň na tři kamery. Ostatně vede mě k
tomu i to, že jsme vzali představení La Putyka, na kterém celá company vznikla,
a zasadili ho do reálné hospody.
To představení se totálně proměnilo, nezůstalo tam vlastně vůbec nic, jenom
kostra. Dělá to i Viktor Tauš, který vzal Amerikánku, představení, které se
hraje tady u nás na Jatkách, a každý týden ho odehrál na jiném místě. Jednou v
kleci pro hyeny ze Dvora Králové, podruhé na přistávací dráze Aera Vodochody,
potřetí to bylo na poušti v nějakém pískovém dole. To prostředí tomu dávalo
pokaždé úplně jiný význam, přitom hráli stejné představení. To mi přišlo
geniální, až mi z toho naskakovala husí kůže.
Takže ti nejde o rozšiřování publika, ale spíše o vlastní invenci a
interakci s diváky?
Přesně tak. Nesmí se to stát jen formou. Ten náklad na to, aby to bylo
dobrý, nestojí pět tisíc korun, stojí to násobně víc. Třeba Up & Down se
symfonickým orchestrem na devět kamer a se střižnou nás stál 300 tisíc, aby to mohlo
jít do kinodistribuce. Tak si říkáš – dám tři sta a otevřu to všem divákům z
Česka a ze světa, nebo tím přijdu o lidi, kteří by mohli do toho divadla
přijít?
Nebo je to naopak naláká? To už je prostě věc opravdu pro marketéry. My jako
obecně prospěšná společnost nepodnikáme za účelem zisku, my nesmíme vykazovat
zisk. Musíme mít vyrovnaný rozpočet, ideálně nulu. Ale spíše jsme v minusu.
Má to pak smysl? Rodiny přece nějak živit musíte…
Před rokem jsme jeli do Komařic, kde máme chatu a kde jsem teď trávil i celé
období karantény, s celou produkcí a s bráchou z toho důvodu, že jsme si kladli
otázku, zda má smysl pokračovat dál, nebo tu company stopneme a zavřeme. Že
uděláme Cesty a konec. A tam jsme se rozhodli, že nabereme sílu a vydáme se
trošku jiným směrem. A ona nás ta doba vlastně jiným směrem hodila sama. Teď
máme v plánu jet do Komařic znovu a myslím si, že dost otázek bude podobných.
Ale já se například nechci dostat do toho, že streamuješ jen proto, abys
vydělal peníze.
Přerod do online světa se ti zkrátka nezamlouvá…
Nezamlouvá, protože divadelní zážitek z toho prostě nemáš. Divadlo je o tom,
že sedíš v sále a jako divák určuješ, jaké to představení bude. Protože ty svým
smíchem uděláš pauzu, svým potleskem narušíš rytmus nebo naopak rytmus představení
udáváš. Stream ale opravdu děláme jen jako službu lidem, kteří se do divadla
nepodívají nebo už nemůžou…
Osobně jsem například v době karantény nedokázal koukat na koncerty, protože jich bylo tolik – každý den nějaký koncert. Zlom pro mě byli Tata Bojs z Celetné, ti to měli fakt promakaný. Že někdo do hlediště dá obrazovky, každá obrazovka jeden divák, to je šílený! Běhal mi z toho až mráz po zádech, kam jsme se to dostali, protože tohle jsem nečekal, že někdy zažijeme.
Jak se vás dotklo rušení festivalů? A co tvoje další aktivity jako
divadlo, film?
Hodně, my jsme měli na Colours of Ostrava hrát Honey. Měli jsme připravené
zahájení. Letní Letná. To je teď všechno pryč. Budeme mít premiéru Don‘t
Quijote, což režírují Skutři – Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Ta by měla
být na konci července. Ve filmu letos nemám nic. Hrozně rád bych ale dělal s
Viktorem Taušem, strašně mě bavila ta práce na Zrádcích. V
září bude premiéra filmu Bábovky, co
dělal Ruda Havlík podle knížky Radky Třeštíkové, tam mám možnost hrát manžela
Báry Polákové. A chystám se na režii svého dalšího projektu, ale u něj čekám na
otevření hranic, jelikož tam mám jen zahraniční obsazení. Jmenuje se to Restart
a je vlastně dost paradoxní, že to představení má téma, které teď žijeme. To
jsem schopen udělat velmi rychle, mám srovnané, co tím chci říct.
Dotýkáš se své životní zkušenosti, kdy ti dalo nedávno tělo najevo, že
takhle to už dál nejde?
Určitě. Sám přitom stále nic nevím, mám před sebou nějaké další vyšetření,
výsledky. Nikdo nic moc neví, a to už to trvá přes rok. Je to unavující. Ale
Restart jsem chtěl dělat hodně o sportu, o jeho podobnosti s uměním. Za to mě
přitom hodně lidí z branže nenávidí, že v tom vidím paralelu.
Ale když jsem dělal atletiku, tak pro mě je ten výkon vlastně stejný. Jdeš
se převléct, ve sportu do trikotu, v divadle do kostýmu, padne výstřel, podáš
výkon, následuje potlesk diváků, prožíváš nějakou euforii… Je to nekonečná
práce sám na sobě, někdy v kolektivu, někdy jednotlivě. Mě to hrozně bavilo. A
byla to iniciace k restartu, vzít to něco a znovu to nakopnout – je tam „start“,
je tam „art“, tedy umění…
I „rest“, jako odpočinek?
(smích) No jo! Ale vlastně já jsem mentálně docela odpočatý, unaven jsem
spíš fyzicky. Ale mentálně cítím, že jsem dělal smysluplnou věc. Že jsme lidem
pomáhali třeba chvíli zapomenout na to, co se děje ve zprávách nebo co je v
novinách.
Jak bys zhodnotil těch deset let, co jste na scéně?
Podle mě se to zhodnotilo samo právě teď. Ukázalo se, že company začínala z
nuly. Že ti lidé jsou ještě díky tomu, nebo navzdory tomu, co dokázali,
pokorní, váží si toho, co dělají. Mají respekt a chtějí dělat věci dohromady,
tvořit v tomhle kolektivu. Takže pro mě těch deset let se sice oslavilo
smutnějším způsobem, ale ukázala se síla a odvaha company přežít i v těchto
podmínkách.
Teď jsi na to narazil, na ten až romantický příběh o dvou bratrech, kteří
si řekli: „Pojďme dělat něco, co tady ještě není.“ Mám skutečně věřit tomu, že
to tak bylo?
První bod byl, že jsme se narodili do téhle rodiny, druhý, že oba jsme se
tomu snažili uniknout. Brácha přes fotbal, já přes atletiku. Jenže pak jsem se
najednou postavil na jeviště a zjistil, že jsem tomu stejně neunikl. Takže tam
to možná začalo. Pak byly přijímačky na DAMU, to, že jsem poprvé v roce 2001
viděl nový cirkus, pak jsem v roce 2005 dostal nabídku pracovat pro Cirque du
Soleil, fascinace tímhle žánrem a pak vlastně uvědomění si, že tady tohle nikdo
nedělá.
Začal jsem se tomu věnovat víc v hlavě a myslím si, že jsme vznikli díky
tomu, že od nás nikdo nic neočekával. Dělali jsme to z ryzí čistoty, z touhy zjistit,
jestli to v těchto podmínkách tady vůbec lze dělat. Všechno jsme se učili. Jak
skákat, jak fungovat, já jsem se učil, jak režírovat. A teď, po deseti letech,
jsem třeba já osobně dostal pěknou čočku jak zdravotně, tak mentálně, protože
jsem tomu dal fakt maximum.
Když se člověk podívá na složení souboru, vedle ryzích akrobatů je tam
téměř celá tvá rozvětvená rodina. Mladší brácha ti dělá šéfa, rodiče s tebou
hrají, na trampolíně řádí tvůj syn, žena se stará o kostýmy. Počítal jsi od
počátku s takovým zapojením rodiny?
Bráchu jsem teď do postu ředitele souboru zvolil rád, protože si myslím, že
je na to lepší než já. No a u táty zase hrálo roli to, že jsem si říkal, proč
bych měl někde hledat 65letého herce, oslovovat pražské hvězdy, když jednu mám doma.
Táta pro mě vždycky byl nedoceněný. Ale když s ním naopak hraju já, tak si
říkám, jaký herec on je!
U ženy to pak bylo tak trochu automatické. Pracovat s rodinou je to
nejtěžší, co si můžeš zvolit. Stojí to stokrát víc sil než mít normální vztah
se zaměstnancem nebo zaměstnavatelem. Na druhé straně je to krása.
Kde bys chtěl vidět Cirk La Putyku za dalších deset let?
Bylo by skvělé, kdybychom pořád mohli svobodně tvořit. Ono to zní hrozně
jako klišé a občas se to snažím předat klukům, ale já jsem tak půlkou těch
věcí, co jsme udělali, chtěl i něco říct. Něčeho se dotknout.
Už taky vím, že mám své režisérské limity a že potřebuju někoho, kdo tu
company nakopne. Nějakou zahraniční hvězdu. A tak přišel Maxim Komarov, který
od té doby pro nás zrežíroval čtyři představení a teď režíruje další. Ale
obecně – důležité je plnit si sny a nebát se velkých cílů. Chci to spíše
všechno dál dělat s pokorou a klidem. S klidem, k lidem.
