Korupční rouhání

Je třeba občas kontrolovat, zda objednávka na chycení čerta nepřišla z pekla

Skoro to vypadá, že měl David Rath pravdu a zasedání Poslanecké sněmovny se bude muset za pár měsíců přemístit do tělocvičny nápravného zařízení v Plzni-Borech. Ne že by člověk neměl jisté pochybnosti o mravní integritě podstatné části našich politiků. Rathovy odposlechy, ať už byly pořízeny v souladu, či v rozporu se zákonem, jsou dostatečně vypovídající. Přesto se ani v jeho případě nelze ubránit pocitu, že terčem se stal někdo, jehož zatčení ve skrytu duše potěšilo i mnohého sociálního demokrata, a tak se žádného valného zastání nedočkal a ani dočkat nemohl. A orgány činné v trestním řízení si toho mohly být vědomy.
Vlasta Parkanová se zastání dočkala a nejen proto, že je členkou vládní koalice. Dosud zveřejněná obvinění se totiž zdají být dosti chatrná. Nepořízení znaleckého ocenění kupovaných letadel lze těžko stíhat, když u speciálního materiálu, tedy zbrojních dodávek, není ze zákona povinné. A to z docela pochopitelných důvodů, protože jde často o utajované skutečnosti. Cynik by možná ještě dodal, že je to i proto, že veškerý nákup zbraní všude na světě mírně řečeno zavání a žádná vláda nechce riskovat skandály. A těm se u zbrojařských zakázek nevyhnou ani v tradičně korektních zemích. Příkladem je Británie, kde bylo stíhání celkem prokazatelné korupce při prodeji letadel do Saúdské Arábie zastaveno jaksi z důvodu státních zájmů. V našem případě je navíc pravdou, že nákup schvalovala vláda ve sboru, a ta není ze svých kroků trestně ani majetkově odpovědná. A mysleme si o tom cokoli. Vlasta Parkanová je členkou strany TOP 09, a to je strana, které se zatím korupční kauzy vyhýbaly. Člověka napadne, zda nejde o jakousi „společenskou objednávku“ vyváženosti skandalizace před krajskými volbami.
Ať je to tak či onak, bylo by rozhodně vhodnější Parkanovou vydat a nechat odstíhat. Možná by se toho příslušní policejní plukovníci i trochu lekli, protože dokázat v tomto případě úmysl a vznik konkrétního majetkového nebo jiného prospěchu pro političku či někoho jiného bude podle všeho mírně řečeno obtížné.

Barvitý svět V době kauz v pražském Dopravním podniku, odposlechů Mazánka s Kolibříkem a Rathových krabic vína zní pochybnosti nad jakýmkoli korupčním podezřením v naší společnosti rouhačsky. Nicméně je třeba, aby takové rouhání alespoň občas zaznělo. > Svět, ve kterém žijeme, totiž není ani zdaleka černobílý. Je dosti barevný. Někdy by se dalo říci, že je barvitý. Příkladem může být i skandalizace managementu Lesů ČR na základě zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu, který prověřoval různé lesácké obchody z doby před nástupem této vlády. A tak se třeba Hospodářské noviny pozastavují nad tím, jak je možné, že Lesy ČR prodaly polorozpadlou barabiznu na Jizerce za tři a půl milionu korun nebo pořídily vozy audi za cenu, která je sice hluboko pod cenami obvyklými, nicméně nenakupovali v otevřeném tendru. A na základě dalších banalit (ale přiznejme, že i serióznějších pochybností) perou do managementu, jenž dokázal zvednout ziskovost státního podniku na mnohonásobek původních hodnot díky tomu, že začal nakupovat dřevařské práce v poctivých tendrech, kde je jediným kritériem cena.
Z pár set milionů je najednou pět či šest miliard do státní kasy. A tyhle miliardy samozřejmě chybějí tomu, u koho končily před těmito tendry. Tedy dřevařským firmám, dříve mocných mužů. Ti hledají často kupce. V skrytu, ale nezadržitelně přitom postupuje konsolidace sektoru. Má jednu vůdčí osobu ve známém mocném miliardáři ovládajícím české zemědělství a potravinářství, který se podle zákulisních informací momentálně sbližuje s jiným českým miliardářem, do jehož impéria pro změnu patří právě Hospodářské noviny. Zřejmě nastal čas, aby se státní zisky zase přesunuly zpět, tam, kde jim bylo vždycky nejlépe. Pěkný příklad veřejné kontroly nad hospodařením se státním majetkem.

Závan z farmy zvířat Obdobný boj byl nedávno sveden mezi Pavlem Tykačem a mocným Martinem Romanem o zisky ČEZ, které chtěl a stále chce odsát uhlobaron Tykač přes ceny hnědého uhlí. Po počátečním úspěchu se mu ale nyní nevede až tak, jak by si představoval, a tak není vůbec vyloučeno, že se objeví další příběhy a po Romanovi se na tapetu dostane třeba i Daniel Beneš. Nakonec s tím Temelínem to trochu vázne a kdo ví, zda ho vůbec potřebujeme.
Ne že by někteří aktéři těchto zákulisních bojů byli nějak výrazněji poctivější či čistější než jejich protihráči. Nicméně pokud si zakládají politické strany s jediným programovým bodem, kterým je boj proti korupci, tak to trochu zavání Georgem Orwellem.
Specifickou kapitolou jsou pak zpravodajské aktivity špiona ve výslužbě Randáka, které jsou zřejmě za hranicí ústavnosti, a přestože jistě pomáhají pranýřovat někoho, kdo si to zaslouží, pořád nevíme, za čí je to peníze a jaký je konečný cíl těchto aktivit. Že je pan Randák poctivý muž? Možná. Jenže pořád platí: důvěřuj, ale prověřuj. Znají toto úsloví i v BIS, která má chránit ústavní pořádek?
Je citelné, že se společenská tolerance ke korupci v posledních letech dramaticky snižuje. Je to jistě tím, že rozpočtová situace lidem utahuje opasky, a když si je jiní ještě povolují, dráždí prostě kobru bosou nohou, a to má své důsledky. Vláda se sice snaží a úpravy legislativy i větší kontrola veřejných zakázek nakonec přinesou své plody, ačkoli to asi bude ještě nějaký čas trvat. Těch špatný zpráv je však pořád příliš mnoho. Ale i tak – při veškeré protikorupční aktivitě je třeba každopádně občas kontrolovat, zda objednávka na chycení čerta nepřišla z pekla.