PROUTÍ Z MORKOVIC Zájem o proutěné zboží stále přetrvává. Na trh se však tlačí konkurence z Polska. Košíkáři se potýkají i s nedostatkem kvalitního proutí. Na začátku je jen obyčejné vrbové proutí. To si košíkář, lidově zvaný také košař, kupuje od specialistů, případně pěstuje sám.
Výběru kvalitního proutí věnují košíkáři velkou pozornost.
PROUTÍ Z MORKOVIC Zájem o proutěné zboží stále přetrvává. Na trh se však tlačí konkurence z Polska. Košíkáři se potýkají i s nedostatkem kvalitního proutí. Na začátku je jen obyčejné vrbové proutí. To si košíkář, lidově zvaný také košař, kupuje od specialistů, případně pěstuje sám. Vrba roste na vlhkých písčitých půdách, které se nehodí pro zemědělství. Stanislav Štěpánek z Morkovic na Kroměřížsku, jeden z mála profesionálních košíkářů v České republice, využívá oba způsoby. Proutí nakupuje, ale také pěstuje na zahradě, která patří k jeho dílně. Zkušenosti předávané z jedné generace košíkářů na druhou se projevují u tohoto výrobce, a to ve způsobu pěstování vrby i dalším rukodělném zpracování proutí. Asi 200 let se rod Štěpánků věnuje košíkářství. Napovídají to staré tovaryšské listy, které Stanislav Štěpánek pečlivě opatruje. V dílně pracuje se svým synem, košíkářem vyučeným v Ústředí lidové umělecké výroby. To mělo v Morkovicích své košíkářské středisko. Zde bývala i košíkářská škola, jejímž absolventem je právě Stanislav Štěpánek. Sám ale tvrdí, že košíkář musí především dobře pozorovat, odkoukávat, několikát si postup zopakovat. Dobrý košíkář by měl být houževnatý, vydržet u práce a mít sílu v rukách, především v prstech. BEZ VODY TO NEJDE Košíkář pracuje s proutím dvojího druhu. Používá vařenou vrbu, která má hnědou barvu. Takové výrobky vydrží dlouho, třeba i 20 let. Pro tento účel se sklízí proutí již v listopadu. Nechává se několikrát zmoknout a zase uschnout, aby bylo hnědší. Proutí, které se nevaří, zůstává bílé a sklízí se v březnu. Košíkář je podle Štěpánka jako vodník: bez vody se neobejde. Proto má v dílně velkou káď na namáčení proutí. Teprve po důkladném namáčení může začít vlastní pletení. Proutí se totiž musí snadno ohýbat. VŠE, NAČ SI VZPOMENETE**
K produkci košíkáře patří koše roztodivných tvarů a nejrůznějších účelů. Koše na trávu, brambory, ovoce či na prádlo. Dále pak ošatky, nůše, proutěné bedničky, kufry, ale také košíky na nákup, nebo často používané na houby. Štěpánek rád oplétal demižonky, ale sklárny je přestaly vyrábět.
Upletení běžného košíku trvá dvě až tři hodiny. Stanislav Štěpánek dokáže vyrobit i koš, do kterého se vejdou dva dospělí lidé. K tomu používá proutí dva metry dlouhé.
Řemeslo zastoupené v minulosti téměř v každé vsi, postupně mizí. I v Morkovicích a nejbližším okolí je nyní činných jen asi deset rodinných košíkářských firem. Po roce 1945 zde přitom bylo několik set košíkářů. Chybí vrbové proutí, vytrácejí se potřebné řemeslné znalosti a na český trh pronikají výrobky ze zahraničí, především z Polska.
