KOSOVO NENÍ IRÁK

Jugoslávie

Navzdory mezinárodnímu právu, bez mandátu Rady bezpečnosti, se Severoatlantická aliance rozhodla v Jugoslávii prosadit ducha Charty OSN. Válka na Balkáně, „měkkém podbřišku Evropy“, začala ve středu 23. března v osm hodin večer. Údery NATO mají zabránit humanitární katastrofě v Kosovu.

Dvě stě padesát tisíc lidí je na útěku před etnickými čistkami, Bělehrad mobilizoval a počítá mrtvé, srbské vojenské základny v Kosovu jsou rozbombardovány, stejně tak vojenské objekty v hlavním městě Svazové republiky Jugoslávie.

Kosovské Albánce zahájení útoků nadchlo, Srbové říkali: „Budeme bojovat až do konce, je to náš osud. Přes sedmdesát procent obyvatel se postavilo za prezidenta Slobodana Miloševiče, který v prohlášení k národu, ještě před zahájením leteckých úderů, odmítl přistoupit na vyslání mezinárodních mírových kontingentů do Kosova.

Po dlouhém a marném diplomatickém snažení zvolilo NATO vojenský zásah, první ve svých dějinách vedený proti suverénnímu státu. „Aliance nevede válku proti Jugoslávii. Nejsme ve sporu s jugoslávským lidem, naše akce jsou namířeny proti represiv ní politice jugoslávského vedení, prohlásil šéf NATO Javier Solana. A svět se ptá, co bude, když Miloševič neustoupí.

Mezi násilím a separatismem

Bělehrad považuje kosovské Albánce za teroristy, ti zase jugoslávskou armádu a policii za okupanty. Případné navrácení autonomie chápe Kosovo jen jako nutné zlo, mezikrok k referendu o sebeurčení. Jenže málo platné, Svazová republika Jugos lávie je mezinárodně uznána za nezávislý a celistvý stát, Kosovo je pouhou provincií se separastickými choutkami. A v tom je i problém jakéhokoli velmocenského zásahu. Jak zamezit bezprecedentnímu, stupňujícímu se násilí a nepodp ořit přitom separatisty? Svízel operace je zřejmá. Příklady táhnou a v Evropě - jen namátkou - existují odstředivé tendence v Belgii, Baskicku a také Lombardii. Nebezpečným precedentem se ovšem může stát i to, že úder, který má Miloše vičovi zabránit vraždit vlastní obyvatelstvo, se neopírá o mezinárodní právo.

„Neexistuje riziko, že údery NATO nepovzbudí Bělehrad k posílení ofenzivy v Kosovu? A naopak, bude-li bombardování opravdu účinné, nezmění vojenskou rovnováhu ve prospěch separatistů? Západní piloti se tak stanou údernou silou UCK, ,osvob ozenecké armády kosovských Albánců, která nemůže být prezentována jako perla všech ctností, upozornil bezprostředně po zahájení úderů například francouzský list Le Figaro.

Političtí komentátoři vesměs uznali morální nutnost, a tudíž i oprávněnost zásahu aliance proti režimu Slobodana Miloševiče, shodli se však také, že jde o válečné dobrodružství s velmi nejistými důsledky. Však také někteří politici, třeba Lionel Jospin ve Francii, museli perspektivu zásahu velmi opatrně vysvětlovat. V Itálii jsou rozpolcené jak názory politické elity, tak veřejné mínění. Podle celoamerických výzkumů bylo pro a proti vojenské akci prakticky v rovnováze . Jednoznačnou podporu tak aliance získala jen u Evropské unie, která humanitární katastrofu způsobenou v Kosovu jugoslávskou armádou ostře kritizovala. „Agrese se nemůže vyplatit. Agresor musí vědět, že za ni zaplatí vysokou cenu. To je lekce 20. století, prohlásili předáci unie.

NATO v pasti

Francie, zámek Rambouillet u Paříže, víkend 6.-7. února. Zástupci bělehradské vlády a kosovských Albánců zahajují mírová jednání. „Kosovo nebude druhou Bosnou, varuje už tehdy generální tajemník NATO Solana. Jinými slovy, dohodněte se, nebo k& nbsp;vám pošleme armádu. Marná slova, marné třítýdenní vyjednávání. A nová, marná diplomatická snaha v Paříži. Pod rouškou jednání se jen stupňuje řádění jugoslávských vojsk v Kosovu.

Vůdci albánské komunity nakonec přijali nabízenou autonomii, Srbové ovšem odmítli plánované rozmístění mezinárodních mírových sil na svém území. „To nebyla mírová smlouva, to byl diktát, prohlásil Slobodan Miloševič.

Bez zahraničních jednotek ovšem není možné zajistit politický dialog mezi Bělehradem a Prištinou, soudí například Jiří Dienstbier, zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii. Od dialogu dělí ovšem obě strany míle, konec konfliktu se vůbec nedá odhadnout, nacionalisté v obou táborech postoj ze dne na den nezmění.

Ostatně největší cynici tvrdí, že jugoslávský prezident avizované hrozbě vojenského zásahu neustoupil hlavně proto, že trocha bombardování se mu náramně hodí. Jugoslávie je ekonomicky vyčerpána a časově omezená válečná vřava může odůvodnit napříkla d mimořádné daně či vysokou inflaci. Občané, stmelení útokem proti suverenitě země, hospodářské těžkosti režimu snadno prominou. Každopádně Miloševičova hvězda bude opět stoupat, možná se znovu dočká i veřejného skandování: „Slobodane, jsi náš hrdin a. Chceme za tebe zemřít.

Jiří Dienstbier upozorňuje, že Miloševič je vynikající taktik a s mezinárodním společenstvím „to hraje už deset let s jediným cílem - posílit a udržet si svou moc. Nabízí se i paralela se Saddámem Husajnem. Ani ten se nedal nálety o vlivnit. Navíc na to, co přijde po bombardování Jugoslávie, ještě nikdo nedokázal odpovědět.

Hraničáři a ti druzí

Kosovo pole, 28. červen 1389. Srbské království bylo na hlavu poraženo, ztratilo Kosovo, Balkán se na pět set let dostal do tureckého područí. Srbové přestali být hraničáři, nárazníkem mezi rakouskou a tureckou říší. O tři století později přišl a další rána. Po neúspěšném protiosmanském povstání začal masový exodus Srbů z Kosova. Opuštěné území Turci zalidnili Albánci. Srbové sice po založení Jugoslávie Kosovo znovu získali, národnostní převahu však už ne. A přišla druhá světová válka a Mussolini - většina území Kosova vtělena do takzvané Velké Albánie, spravované Itálií.

V Kosovu dnes žije přibližně deset procent Srbů, roztroušených mezi zhruba devadesát procent Albánců, kteří tvrdí, že území historicky patří jim. Srbové zase považují Kosovo za počátek své státnosti. Ostatně jejich sídelním městem po staletí byla Niš, m ěsto hned vedle Kosova. Historicky nerozsouditelný spor.

A novodobé dějiny jsou ještě dramatičtější. Statut autonomní oblasti dostalo Kosovo hned po obnovení Jugoslávie, v roce 1974 byla jeho práva zakotvena v nové ústavě federativní Titovy republiky. Provincie měla vlastní ústavu, parlament, vládu a právo uzavírat mezinárodní smlouvy. Pro radikální kosovské Albánce to však bylo málo. Na jaře 1981 začaly studentské nepokoje na univerzitě v Prištině, které přerostly v krvavé srážky za přeměnu Kosova v autonomní republiku. Od té d oby se datují teroristické akce Albánců a krutá represe Srbů proti separatistům.

Konec června 1990. Srbský parlament ruší Kosovu statut autonomní oblasti, poslanci albánské národnosti kosovského parlamentu vyhlašují nezávislost na Srbsku. Bělehrad kosovský parlament i vládu rozpouští a zavádí nucenou správu. Albánci reaguj í vyhlášením samostatné ústavy Kosovské republiky a vytvoření republiky o rok později schvalují v tajném referendu. Budují paralelní struktury od školství až po parlament a vládu. Za další rok se konají ilegální volby a Albánci m ají svého prezidenta - spisovatele Ibrahima Rugového.

Pro Srby nepřijatelné, pro Albánce nedostatečné. Represe a teroristické akce houstnou, Miloševič sahá k „osvědčenému receptu etnických čistek.

Neřešitelné, patrně i po vzdušné lekci Miloševičovi. Co s Kosovem, když princip práva na sebeurčení národů přiznalo mezinárodní společenství naposled Makedonii, a to naposledy a nikdy víc?

Nová šance pro Rusko

Rusko zuří, Rusko přerušuje vztahy s NATO, hrozí odvetnými kroky. „Chci politická mírová jednání s Miloševičem. Ano, je to těžký partner pro jednání. Je třeba s ním mluvit desetkrát, nebo i dvacetkrát. Ale musíme to podniknout, abycho m zachránili stovky lidí, kteří zemřou za několik hodin, řekl ještě před zahájením operace aliance prezident Boris Jelcin.

Ruská aktivita byla mimořádná. Jelcin se letecké útoky pokoušel odvrátit telefonickými intervencemi u amerického prezidenta Billa Clintona, premiér Boris Primakov totéž zkoušel na německého kancléře Gerharda Schrödera, zrušil dokonce i cestu d o Spojených států. Marná lásky snaha.

Rusko ale přesto není bez šancí. Jiří Dienstbier ho dokonce označuje za spasitele: „Rusko se nebude vměšovat do kosovských bojů, tvrdí. Podle něj je ale jediné, které má šanci přemluvit Miloševiče, aby do Srbska přijal mírové zahraniční síly - s p řevahou ruských vojáků. Tři roky dohledu by pak podle něj ztlumily vyhrocené emoce a politické řešení by bylo dosažitelné. Dá se ale za tři roky zapomenout na podříznuté krky a uřezané nosy a uši?

Amerika, lídr aliance, možná zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Pro její presiž by bylo záhodno srazit na kolena Miloševiče. Tolerovala ho a málem vydávala za mírotvorce příliš dlouhou dobu, než aby měla čisté svědomí. Zároveň je ale Kosovo příležitos tí, jak na věky věků vytlačit z Balkánu Rusy osvoboditele, říci jim, že v Evropě už prostě místo nemají. Není to ale těžký omyl?

Se zásahem v Kosovu možná Američané a celé NATO nevědomky zbídačené velmoci napsali nový scénář studené války. Možná, napadlo to Henryho Kissingera a Zbignieva Brzezinského. Snad oba slyší trávu růst.

Operace Rozhodná síla, do níž se zapojilo třináct států z devatenácti zemí NATO, je morálně nezpochybnitelná. Její politické a hlavně praktické důsledky však oprávněně pochyby vyvolávají.