Soudci sami by měli předvést, že si s mafiány mezi sebou dokážou poradit jako se smetím před pověstným vlastním prahem
Někdy se zdá, jako by hlavní starostí ctihodných soudců byla – kromě jejich věčného boje se státem o platy – soudcovská nezávislost vtělená do jejich téměř absolutní samosprávy. Při všem respektu k lidským a charakterovým kvalitám naprosté většiny justice musíme konstatovat, že trvající bujnost insolvenčních mafií, o jejichž aktivitách píšeme v tomto vydání týdeníku Euro, staví tyto snahy do hodně kalného světla a zpochybňuje jejich racionalitu. Vymlouvání se na legislativu je v tomto případě neudržitelné.
Když v březnu roku 1999 podepsala řada českých ekonomů tzv. Dřevíčskou výzvu, bylo to z frustrace, že ani nastupující vláda necítí potřebu řešit zoufalý stav správy firem a zejména ochranu věřitelů, bank, které se propadaly následkem ne zcela úspěšných privatizací do ztrát a existenčních problémů. Úhelným kamenem tehdejších diskusí byl zákon o konkurzu a vyrovnání. V důsledku jeho vad byly výnosy ze zpeněžení konkurzní podstaty v jednotkách procent, protože dlužník dokázal oddalovat vyhlášení bankrotu donekonečna a mezitím z firmy prakticky beztrestně vyvést takřka veškerý hodnotný majetek. Ani zastavená nemovitost nebyla jistotou pro věřitele, že dostane své peníze zpět. Došlo to tak daleko, že Česká národní banka vydala nařízení, podle něhož musely banky u kvalifikovaných úvěrů vytvářet oprávky, jako by žádné zajištění neexistovalo nebo jeho hodnota byla nula.
Proběhla hromada novelizací zákona a za sedm let – v roce 2006 – byl schválen úplně nový insolvenční zákon, který měl napravit a opravit vše, co bylo na základě smutných zkušeností třeba. Těch smutných zkušeností bylo spousta. Jen namátkou Union banka, Rybenor, OP Prostějov, Zbrojovka Brno, ZKL atd. Stav byl natolik otřesný, že to nakonec odskákal i jeden soudce, jehož drzost přesáhla veškeré meze. Začalo se mluvit o mafiích zahrnujících soudce, stání zástupce a další právníky manipulující s konkurzním řízením a rozkrádající majetek dlužníků a věřitelů.
Po odsouzení soudce Jiřího Berky a rozehnání jeho supí party vše utichlo, ačkoli se poměry až tak nezměnily. Měnila se totiž jen legislativa, ale nikoli poměry v justici. Nový zákon zavedl tvrdé kvalifikační požadavky pro správce, ale soudci zůstali mimo. Navíc když správce dobře rozumí ekonomice bankrotu, ještě to neznamená, že si nebude chtít sáhnout na cizí majetek.
Bohužel musel přijít někdo se silným kreditem a ozvat se. Pavel Juříček takovým člověkem je, a ačkoli způsob, jakým přišel o majetek, může vyvolávat diskuse právníků a pochybnosti lidí, kteří insolvenční právo a chování dlužníků znají, byl jeho hlas slyšet a téma insolvenčních lupičů je opět na stole. Juříček sice pochopitelně, ale chybně navrhuje zase osekat drobet věřitele a především hledá bič na soudce. Pro ně jsou jeho návrhy nepřijatelné a jejich postoji lze rozumět.
Nicméně těžko odhadovat, kolik soudců Berků nyní po Česku úřaduje. Pár jich ale bude. Lze však věřit, že jestli o tom někdo něco ví, tak jsou to samotní soudci.
Znají nepochybně své černé ovečky a je do značné míry na nich, jak si s nimi poradí, protože možnosti exekutivy i zákonodárců jsou v tomto směru omezené a policisté nemají čas, protože honí politiky. A navíc pokud chtějí samosprávu, měli by předvést, že si právě s těmi Berky dokážou poradit jako se smetím před pověstným vlastním prahem.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
