Romneyho nápad vrátit do hry radar v Brdech oživuje vzpomínky na směšnou kauzu, na niž bychom raději zapomněli
Začátek září se před pěti lety povedl.
Slunce hřálo akorát, vzduch voněl babím létem, a tak se tehdejší vláda rozhodla, že si udělá výjezdní zasedání v Brdech. Spoustu lidí tím naštvala. Třeba premiér Mirek Topolánek bodře vysvětloval, že radar bude, citátem z Járy Cimrmana: „Můžeme o tom debatovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je vše, co pro to můžeme udělat.“ Místopředseda vlády Alexandr Vondra si zase z brdských lesů odvážel košík hřibů. Sbíralo se mu snadno – jak by ne, když do temných vojenských hvozdů obyčejný smrtelník nesměl. Nedostatek houbařského taktu nicméně později odčinil – už jako ministr obrany se zasadil o to, že se vojenský újezd Brdy zruší. Jako argument přitom vytáhl americkou kartu. Když už radar Američané odpískali, tak si pojďme všichni svorně zahoubařit.
Nedávné prohlášení republikánského kandidáta na prezidenta Mitta Romneyho ale muselo Vondru pořádně znepokojit. Žhavý adept na sesazení Baracka Obamy z křesla v Bílém domě totiž prohlásil, že demokraté jaksi zapomněli na přátele Ameriky v Polsku a Česku a že projekt radaru včetně raketového systému by mohl být oživen. Jeho slovům nelze přikládat velkou váhu. Pravděpodobně šlo jen o další z řady trapasů nešikovného Romneyho, který chce po vzoru Obamy získat přízeň za oceánem, není ale dobrý řečník, a už vůbec ho jeho poradci nestíhají dobře nabrífovat. Připomeňme, že koncem července zapochyboval, jestli je Londýn připraven na olympiádu, čímž namíchl všechny Brity.
V Polsku se marně snažil navázat kontakty s lidmi z někdejší Solidarity a v Izraeli zase prohlásil, že palestinská ekonomika nešlape kvůli „kulturním rozdílům“.
Romney se podle všeho chová jako slon v porcelánu, a až mu jeho poradci taktně sdělí, že Poláci místo raketového sila získali mobilní jednotky a radar bude mnohem lépe fungovat v Turecku než v brdských lesích, o přátelích ve východní Evropě zase dlouho neuslyšíme.
Spekulace o tom, že místo houbařů obsadí brdskou kótu 718 zase demonstranti a výhledově i američtí vojáci, spíš než Romneyho politickou nešikovnost Česku připomněla jednu z nejtrapnějších epizod zdejší politiky, na niž by všichni nejraději zapomněli.
Neschopnost argumentace, neochota naslouchat, nereálné handlování s miliardami, které poplynou tu do kraje, tu do české vědy a výzkumu, posudky na zdravotní (ne) závadnost radaru, který nikdo naživo neviděl, a především věčné čekání na to, co nám k projektu ještě sdělí tajnosnubní Američané – to vše šlo napříč politickými stranami. Před deseti lety poprvé jednal o radaru tehdejší sociálnědemokratický šéf obrany Jaroslav Tvrdík. Samozřejmě tajně. Jeho stranický šéf Jiří Paroubek sice později hřímal, že všechny záruky zruší, jak ale později vyšlo najevo díky uniklým diplomatickým depeším zveřejněným na serveru WikiLeaks, na americké ambasádě v Praze sliboval USA naopak podporu. Ministryně obrany Vlasta Parkanová za KDU-ČSL přidala v předvečer Bushovy návštěvy devótní píseň. „Dobrý den, radare, prostě welcome,“ zanotovala si tehdy. Šéf zelených Martin Bursík šel proti vlastní straně. O Topolánkově a Vondrově angažmá se netřeba rozepisovat.
Abychom byli spravedliví – trapností a patetickými gesty se vyznačovala i obě aktivistická křídla. Zatímco bivakující mládež na kótě 718 vypadala, jako kdyby se sem zatoulala z nedaleké techno party, angažovaní umělci natočili DVD, kde herec Ondřej Vetchý dělá jako „prostý občan“ rozhovor s Mirkem Topolánkem. Iniciativa Ne základnám oblepovala Prahu samolepkami s karikaturami jako z normalizačního Dikobrazu, vláda si zase najala PR agenturu a neviditelného koordinátora Tomáše Klvaňu. Ti společnými silami zadarmo posloužili protistraně – počet odpůrců radaru za doby jejich působení vzrostl až na dvě třetiny. Asi nejvýstižnějším vyjádřením směšnosti a malosti českého počínání v otázce umístění radaru pak byla televizní debata mezi Tomášem Töpferem a Věrou Chytilovou, jež dodnes patří mezi nejlepší taškařice, které internetové archivy nabízejí. „Jsem spojenec celé Aliance,“ zamotával se do svých slov herec a senátor za ODS. „Říkáš blbosti, tam bude radar velký jako prase,“ uzemňovala ho režisérka.
Radarová epizoda nakonec skončila tak, jak probíhala – upachtěně a tragikomicky. Pohled na rozespalého premiéra Jana Fischera v pyžamu, který je po telefonu zpraven z Bílého domu, že žádný radar nebude, by si žádný filmový scenárista nevymyslel. A kdyby ano, všichni by to považovali za notně přitažené za vlasy.
Od Obamova nočního telefonátu uplynou v září tři roky. Ne snad, že by debaty ve veřejném prostoru byly za ta tři léta kvalitnější a něco podstatného přinesly. Radarové šílenství plné prázdného řečnění a směšných gest se již nicméně neopakovalo – Šumava je se svým broukem z Prahy daleko a kvůli korupci se ke stromu nikdo zatím nepřivázal. Často názorové rozpory končí náhlým utichnutím nebo přímo selankou – když se sjedou tisíce odborářů do Prahy, jde pak jejich boss s ministrem financí na pivo.
Poslední, co by si všichni přáli, je návrat na kótu trapnosti v brdských lesích. Měli bychom se proto pojistit, aby se obnovená premiéra upachtěného radarového představení určitě nekonala. Byl by to dobrý úkol pro Vlastu Parkanovou – místo pročítání posudků ke kauze Casa zazpívat Romneymu novou agitku. Název by si mohla vypůjčit z písně od kapely The Killers, kterou Romney zařadil na seznam svých nejoblíbenějších. Ten song se jmenuje Somebody Told Me. Ano, opravdu by mu to někdo měl říct.
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
