Koudelka a Chomejní

Poslanec ČSSD posouvá českou legislativu do Orientu

Zděšení mezi právnickou veřejností vyvolal úspěšný pozměňovací návrh poslance ČSSD Zdeňka Koudelky, který zakázal státu účastnit se rozhodčích řízení, a to i těch, která již běží. Současně vedené arbitráže mají skončit a ze zákona je má převzít příslušný soud první instance. Nový paragraf, který mění zákon o rozhodčím řízení, vsunul při třetím čtení do zákona o platebním styku. Tudíž k tomu nemohla ani proběhnout řádná diskuse ve sněmovně, natož že by se tak zásadním rozhodnutím zabývala také vláda. Nyní se tímto ustanovením budou zabývat senátoři. Stát vede mnoho desítek rozhodčích řízení ať už přímo, nebo prostřednictvím svých organizací, jako jsou ČKA, FNM a další. Mezi právníky panuje přesvědčení, že ze strany ČSSD jde o účelový krok, který má odvrátit prohru v arbitráži s Diag Human a v některých dalších. Shodují se však v tom, že jde o marný pokus, který spory státu jen protáhne a navíc vyvolá mezinárodní ostudu.
Sám Koudelka však stále svůj názor vehementně obhajuje a říká, že „účel pozměňovacího návrhu je jasný: řešit spory ve veřejném soudním řízení. Veřejnost má právo být informována o hospodaření státu a kontrolovat ho. Řešení sporů prostřednictvím soudu je pro stát levnější, protože stát neplatí soudní poplatky. Pravá retroaktivita by byla, kdyby se nový paragraf vztahoval na spory, které už skončily. To, že se vztahuje na spory probíhající, je normální a pochopitelné“.
Koudelka soudí, že zákaz pro stát být stranou rozhodčího řízení se vztahuje pouze na rozhodčí řízení vedená v Česku na základě českého práva. Na mezinárodní arbitrážní řízení, vedená na základě mezinárodního práva, se nevztahuje. To považuje za jasné. Právníkům je jasné ale něco zcela jiného. Přední expert na mezinárodní investiční právo a mezinárodní arbitr Vladimír Balaš upozorňuje, že skutečně investiční spory se zahraničními subjekty upravuje téměř osmdesátka mezinárodních dohod o ochraně investic, které mají vyšší právní sílu než české zákony. Nicméně v České republice působí tisíce právnických osob se zahraničním vlastníkem, a tak nelze tvrdit, že Koudelkova novela nezasáhne zahraniční subjekty. Ty se mohou cítit poškozené chováním státu, který jednostranně změnil uzavřenou smlouvu a navíc nutí jejich dceřinou společnost řešit spor u českých soudů, jejichž pomalost je ve světě dostatečně známa. Také advokát a arbitr Alexandr Mareš upozorňuje na konkrétní případ, kdy český podnikatel řeší u londýnské arbitráže spor s několika subjekty českými i zahraničními a jedním z nich je i český stát. Ten by dle zákona měl nyní z arbitráže odejít a zřejmě i ignorovat její výsledek. Podnikatel by se asi musel obrátit na český soud a několik let čekat na nové rozhodnutí.
Mareš také upozorňuje, že přijetím tohoto ustanovení se Česká republika dostane se svým právním řádem do rozporu s newyorskou a washingtonskou úmluvou, jejichž je stranou. Tyto úmluvy přitom upravují vykonatelnost nálezů rozhodčích řízení. U ostatních stran úmluv český krok vyvolá jistě značnou pozornost a nevyhneme se mimořádné mezinárodní ostudě.

Íránský vzor.

Mareš připouští, že stát může odmítat podepisovat rozhodčí doložky, když se mu to zdá nevýhodné. Uvádí jako příklad Francii, kde vláda s velkou ingerencí v ekonomice rozhodčí řízení odmítá. Rozhodně však nelze jednostranně rušit ujednání v již uzavřených smlouvách. Jde o nepřípustnou a zřejmě protiústavní retroaktivitu.
Také Balaš ze skutečnosti, že stát má v soukromoprávních vztazích shodné postavení jako kterýkoliv jiný subjekt, vyvozuje, že by měl stejně jako ostatní dodržovat základní principy a pravidla stanovená jím samým, a neměl by do takovýchto vztahů účelově zasahovat vždy, když se mu něco nehodí a nelíbí. Stát by tedy neměl zneužívat svého vrchnostenského postavení a měnit jednostranně dohodnutá pravidla.
„Jako krajní mez si lze představit právní úpravu, která by organizačním složkám státu do budoucna ukládala povinnost řešit soukromoprávní spory pouze v soudním řízení. Ale v civilizované Evropě se s obdobnou zákonnou úpravou setkat nelze, lze ji v modifikované podobě nalézt ve státech s totalitními rysy. Typickým příkladem může být Írán. O tom, zda bude spor, který se týká veřejného nebo státního majetku, řešen v rozhodčím řízení, rozhoduje vláda. V případě, že je druhou stranou sporu cizí právnická nebo fyzická osoba, eventuálně, jde-li o důležitý vnitrostátní spor, je rozhodování dokonce na parlamentu. Tato úprava našla svůj odraz v íránské ústavě, konkrétně v článku 139,“ míní Balaš.
„Jak je vidět, jde návrh novely zákona o rozhodčím řízení, předložený poslancem Koudelkou, ještě dál a v jistém smyslu svůj íránský vzor překonává. Chtělo by se říci: bravo, pane poslanče, děkujeme, že na nás občany tak myslíte a nenecháte nás sdírat nenasytnými kapitalisty a skrznaskrz prohnilými a zkorumpovanými rozhodci. Předkladatel si však patrně neuvědomuje, že se píše rok 2005 a že žijeme v demokratickém světě, kde bezdůvodné vrchnostenské zásahy do nabytých práv nejsou přípustné,“ říká Balaš.

Nemístné urážky.

Balaš nejde pro ostrá vyjádření příliš daleko. Podivuje se také nad tím, jak a proč poslanec uráží všechny slušné soudce svým zdůvodněním pozměňovacího návrhu, z něhož vyplývá, že soudci budou rozhodovat ve prospěch státu. Upozorňuje, že se tím dává velmi varovný signál zahraničním investorům a znevěrohodňuje Česká republika jako země vhodná k investování.
Faktem je, že Koudelka nepředložil žádnou analýzu dosud proběhlých rozhodčích řízení, z níž by bylo možné vyvodit závěry, že jsou rozhodci skutečně tak zkorumpovaní a že okrádají stát. Naopak český Rozhodčí soud při hospodářské komoře a Agrární komoře si získal nemalou prestiž a posledním oceněním jeho práce je, že bude rozhodovat v případech sporů o internetovou doménu .eu.

Úplně vedle.

Je přitom poměrně jasné, že přes všechnu ostudu i tato Koudelkova pomoc státu bude opravdu medvědí. Subjekty, které budou mít spor se státem, nehodlají čekat na své peníze několik let, než se české soudy rozhoupou a překonají všechny možné procesní zádrhele a obstrukce ze strany státu. Jednoduše postoupí svou pohledávku zahraničnímu subjektu. To bude znamenat zahraniční arbitráž, která je několikanásobně dražší než domácí, takže Koudelkovy představy, že stát ušetří na soudních poplatcích, jsou opravdu úsměvné. Nehledě na to, že poplatky jsou v případě obchodních sporů jen částí nákladů, a to často nikoli částí největší. Přenosem sporů do zahraničí potom vzrostou i tyto další náklady.
Také Vladimír Balaš upozorňuje, že samotný návrh není s to vyřešit ani zadání, pro které byl účelově navržen a v Poslanecké sněmovně přijat. V případě Diag Human se spor od obchodní arbitráže pouze posune k investičnímu sporu, a stát tak přijde o další peníze, byť by to bylo jen na právní zastoupení a další poplatky s takovým sporem spojené. Mareš naproti tomu soudí, že zadání splní, protože verdikt bude časově odsunut až za horizont voleb do Poslanecké sněmovny.

Ještě zrušit úroky.

Lze rovněž čekat, že Koudelkův paragraf, v případě, že se novelu nepodaří Senátu a prezidentu republiky zastavit, skončí u Ústavního soudu, který zjedná nápravu. Škoda na kredibilitě České republiky však již bude nevratná.
Nemusí ale být konečná. Inovátor Koudelka by se mohl inspirovat v době, kdy začínají růst úrokové sazby, i jinými blízkovýchodními zvyklostmi. Například by mohl po islámském vzoru zakázat úročení půjček. Alespoň těch státních. Když už pořád rostou a když se ministru financí nepodařilo dosáhnout zrušení bankovních poplatků pro účty státu a jeho složek.