Unie svobody posunula ODS do výhodné pozice jediné pravicové síly v zemi
ČSSD a Koalice si minulý týden konečně vyměnily prstýnky. Sobáš to byl jak ze žurnálu. Nevěsta Unie svobody si těsně před obřadem málem všechno rozmyslela, nechtěla dát Vladimíru Špidlovi své pravicové panenství tak docela zadarmo. Ale nakonec dala. On se totiž ženich do svatby nehrne, dobře ví, že i jako svobodný by si žil docela pohodově. Minimálně jedna mocichtivá sousedka, ta s třešničkami na uších, mu dá kdykoli, co mu na očích uvidí.
Ze tří konfliktních bodů, na nichž se jinak hladké sestavování kabinetu zadrhlo, jen ve dvou unie vyžebrala opticky sotva znatelný kompromis. Schodek státního rozpočtu nemá být za čtyři roky 5,5 procenta HDP, jak chtěli sociální demokraté, ale - považte - maximálně 5,4. Majetková přiznání budou sice zavedena, ale teprve se stanoví, koho se budou týkat. Na plošné přídavky pro děti si ale Vladimír Špidla sáhnout nenechal ani náhodou.
Program vlády bude jistě socialističtější, než je zdrávo. Unie svobody páchá politickou sebevraždu, že do toho jde. Hana Marvanová, jíž se vysoký rozpočtový deficit nejvíce zajídal, udělala včasnou rezignací na post předsedkyně rozumný tah. Ale vztahy uvnitř stojedničkové koalice si nálepku diktát, vydírání nebo lokajství nezaslouží. Vznik nerovného manželství ČSSD a Koalice narýsovali voliči. Vladimír Špidla, zdá se, je dobrý obchodník a po zádech svých slabých partnerů zbytečně netančí. Nelze přehlédnout, že co se Koalici, respektive Unii svobody nepovedlo prosadit při jednání o programu, to jí sociální demokraté vynahradili na počtu ministrů. Obsadit tři vládní křesla je pro partaj s osmi mandáty ve sněmovně neobyčejná událost. Takové štěstí nespadlo do klína ani někdejším křesťanským demokratům Václava Bendy, když roku 1992 ve volební koalici s ODS získali deset poslanců a vybojovali pouhé jedno ministerstvo.
Zdá se, že soužitím s lidovci pod jednou střechou se unionisté naučili pragmatismu: hlavní je být při tom, dál se uvidí. Když jejich předsedkyně Hana Marvanová minulé úterý začala stranu nutit, aby vycouvala z účasti v příliš levicově koncipované vládě, tvrdě narazila. Partaj hrdě hlásající protikorupční boj se sama nechala ideově zkorumpovat vidinou moci. Jestliže se Janu Rumlovi v roce 1998 povedlo zásadovost nadřadit snahám o středolevou koalici, Hana Marvanová zůstala jako kůl v plotě.
Je nabíledni, že na nejbližším sněmu jí unionisté kvůli tomu i vzhledem k debaklu ve volbách vystaví účet. Už teď je na koni Karel Kühnl; avšak recyklace staronových tváří příliš evokuje smutný osud ODA Michaela Žantovského, nehledě na nedávné Kühnlovo donkichotské angažmá v roli pátého kola u vozu, lídra čtyřkoalice.
Skřípat zuby musejí lidovci. I oni dostanou navzdory svým 22 poslancům jen tři ministerstva, navíc nikoli jako kompenzaci ústupků. Snad jediným programovým požadavkem, o nějž před očima veřejnosti KDU-ČSL svedla souboj s ČSSD, bylo odpískání zamýšlené legalizace registrovaného partnerství. Do bojů o deficit, daně nebo o nájemné lidovci nezasáhli a za povšimnutí stojí, že ve sporech unionistů se sociálními demokraty své partnery z Koalice ani viditelně nepodpořili.
Vladimíru Špidlovi se občas říká Pan Čistý. Nemělo by se zapomínat, že neposkvrněnou a neznámou tabulí je dosud také česká vládní politika bez účasti ODS a Václava Klause. I ta se už tři týdny pomalu „špiní“ novým stylem, prvními spory, osobními i věcnými. Předvolební rétorika ČSSD a Koalice o potřebě evropanství a slušnosti dostává reálné obrysy, prosakují mocenské ambice a vakuum se naplňuje novými kauzami. Absence bývalého silného soupeře Klause je znát. ODS si zatím tiše zvyká na novou roli a hledá meze svých možností. To, že Unie svobody dala přednost mocenskému vrabci v hrsti před ideovým holubem na střeše, posunulo ODS do výhodné pozice jediné pravicové síly v zemi.
Může být, že občanští demokraté opovrhují pragmatickým vstupem unionistů do socializujícího kabinetu Vladimíra Špidly. ODS kdysi se Zemanem do otevřeného holportu nešla, Zemana držela na uzdě zpovzdálí a neztratila svůj glanc, což vydává za doklad svého státotvorného myšlení. Unie svobody na takové hrdinství nemá dost síly, Špidlu zkrátka ubrzdit nemůže. Ale odhlédnuto od subjektivních tužeb jednotlivců po prebendách, objektivně i ona prokazuje státotvornost, když umožňuje vytvořit většinovou vládu v zemi, kde se šest let nevládlo normálně.
Že si Unie svobody odbyla svou první zkoušku trvanlivosti a pragmatismu ještě ve vládním předpokoji, dává Špidlovu kabinetu větší šanci přežít. Taktika nejdřív program, potom personalistika, nese své plody.
