Českou kotlinu a zemi moravskou neobklopují majestátní vrcholy alpských velehor. No a co? Proč si o kus dál pod ně nepřesunout malou českou základnu?
Foto: Ivan Němec
Kaprun/Zell am See. V gasthofu Oberwirt čepují Plzeň, v herně mají Člověče, nezlob se, běží tu česká televize a personál mluví s moravským přízvukem. Přitom historie hostince uprostřed údolí řeky Salzach sahá až do roku 1488, jak svědčí pamětní deska v prvním, teď už podzemním patře, s barem a saunou. „Tak jak jste pojezdili,“ halasí hosté vracející se z výpravy na nedaleký vrchol Grossglockneru, nejvyššího bodu Rakouska.
Vítejte v europasportregionu
Nahoře na ledovci Kaprunu se dá ještě teď lyžovat (v zimě tu sjezdíte tisíc kilometrů sjezdovek na jeden skipas). Všude samozřejmě můžete šplhat po horách, kopcích a skalách dle libosti. Pak také jezdit na kolech. Po silnici vyšlapete až pod nejvyšší horu země či se vinete rovinou podél řeky. Anebo se spustíte zadivočit si do snového bikeparku v Leogangu.
Kromě velkého jezera v Zell am See má každá vesnice koupaliště nebo termální bazény. K tomu golfová, tenisová a fotbalová hřiště, kde přes léto trénují přední kluby z celého světa. Stáje s koňmi, ale i lukostřelecké areály. Všude s bohatou dětskou sekcí. Za 43 eur vám prodají SL kartu, díky níž máte na šest dní většinu vstupů, lanovek a mýt. Stihl jsem vybrat služby v běžné ceně 215 eur, potvrzuji. „Opravdu? Víte, že jsem o tom ani nevěděl?“ podivuje se starousedlík Horst Sulzenbacher, majitel jednoho z penzionů v Piesendorfu.
Místo, kde se prosadí chytří Češi
Potkáte tu často lékaře, architekta nebo jinou fajnovou profesi. Jiný krajan má penzion v Maria-Almu, další z Leogangu koupil dva apartmány. Kuchař Daniel Thum vaří a šéfuje v polském penzionu Imbachhorn ve Fuchsu. Penzion Praga míjíte cestou po hlavní silnici údolím. Další, Bohemia, stojí u vjezdu do Kaprunu. V něm je také majitelem hotelu Florián bývalý fotbalový boss Vlastimil Košťál. A teď čerstvě provozuje také dva „gasthofy“, Oberwirt a Glocknerhof, a jeden apartmánový domek Petr Mikudík. „Není nad to být ve svém,“ pochvaluje si 37letý majitel cestovní kanceláře a lyžařský učitel z Olomouce.
Jeho dcerka už tady chodí do školky a on do Česka jezdí jen vyřizovat papíry. „Je to tam čím dál tím horší, někdy se až stydím,“ říká trpce po téměř 20 letech v Rakousku. „Tady taky potkáte závist, ale místní mají spíš problémy mezi sebou. A hlavně všechno funguje. Když přijede člověk porschem, ostatní se zamyslí a řeknou: Ten musel asi hodně dělat. Co rodina a tak? V Česku se podiví a zahlásí: Kde na to nakrad?“
Ze sjezdovky do tryskáče
V 17 letech už organizoval akce v olomouckém domově dětí a mládeže. V 19 začal učit lyžovat v Zell am See. „Uměl jsem německy jen ,mám hlad‘ a ,čepice‘,“ vzpomíná. Brzy ale udělal potřebné zkoušky, na něž si půjčil. A začal se snažit. Ráno na kopci, odpoledne v obchodě, večer zařizoval cesty a bydlení známým. Jediný tu tehdy mluvil trochu rusky, a tak se dostal k zajímavé klientele. „Uměl jsem na ně taky zakřičet a na nic jsme si nehráli, snad se se mnou cítili dobře,“ ukazuje v notebooku fotky s mnoha mocnými ruskými ministry. A jejich letadly a vrtulníky…
Jeden čas řídil až 80 instruktorů po celém okolí, pronajímal si hotely a penziony. „Jenže zisk z jednoho plného autobusu z Česka mi druhý týden vymazal zase další poloprázdný. Byl to boj, živil jsem se hamburgery a redbully, spal pár hodin a v noci se budil stresem.“ Před čtyřmi lety se oženil a vsadil na klidnější jistotu. I když tady má osm stálých zaměstnanců, pět v české cestovce, k tomu další spolupracovníky. Ale věnuje se už i dcerce a poslední dobou taky sobě – jako bývalý plavec se vrátil ke sportování a chystá se na prvního ironmana.
Bydlí u něj jen Češi a Slováci, za lepší ceny než u domácích. Umí jim postavit program na míru, vyjít vstříc přáním. „Nehraju si na hogo fogo hotel. Jezdí sem ti, kdo mě znají, jimž jsem se věnoval, lyžoval s nimi i popil,“ vypráví. „Vozíme sem lidi, tedy peníze. Ubytovatel z toho má nejmíň, proto necítím skoro žádné nepříjemnosti od místních,“ dodává.
Češi jsou pro Rakušany sedmým nejpočetnějším turistickým importérem, lepším než Francouzi nebo Italové. Podle loňské zdejší statistické ročenky „dodali“ dva miliony noclehů a jejich počet každý rok stoupá.
Možná bude i divadlo
Zdejší lidé jsou silní patrioti a jejich sídla podle toho také vypadají. Mnozí ani nejezdí na dovolenou. „A kam bych měla jezdit?“ usměje se sousedka Maria Maierová a rozhlédne se po okolních kopcích. Kdo fyzicky nedře do úmoru, sportuje. Lyžuje, chodí po horách, jezdí na kolech, hraje fotbal. „Ale všichni makají. Práce tu pořád vypadá jinak než v Česku,“ říká Mikudík. Dům úrovně jeho Oberwirtu tu pořídíte za ranec peněz. Jenže i hypotéku tady dokáží nabídnout vstřícně. Polák ve Fuchsu splácí jen v zimních měsících, tedy v sezoně.
Čech spřádá další plány. V jednom z penzionů se chystá využít velký sál, jednou by tu rád hrál i divadlo. Ve druhém buduje malou triatlonovou základnu. Chystá veřejné tréninkové kempy, už teď se tu zastavují cestou ze závodů i známí borci. „Jen tři místní kluby tu mají asi 400 členů. Každý víkend někde v okolí mají nádherný závod, okolo tisíce startujících a úžasná atmosféra.“ Za rok se v Zell am See koná premiéra halfironmana s kvalifikačními místy pro Havaj. „Chci, aby tenhle můj systém fungoval, proto do něj investuju. Žiju skromněji než dřív. A jsem rád, že můžu žít takovýmhle stylem. Dělám, co mě baví, a sám se cítím dobře.“
