Sebegeniálnější reformní návrhy budou k ničemu, když neprojdou
Patnáct, devět, devatenáct - to jsou čísla, jež plní ekonomické stránky novin a o nichž se živě diskutuje v koridorech vládních úřadů. Jde o návrhy sazeb daní, s nimiž by na začátku dubna měla vyrukovat koaliční vláda Mirka Topolánka. To možná nejdůležitější se však bude skrývat v jiném údaji - jak vysoké budou slevy, které si lidé odečtou od vypočítané daně. Bez velké nadsázky lze prohlásit, že právě slevy na dani budou hýbat Českem. Na základě jejich výše bude možné hodnotit reálnou míru zdanění. A právě informace o slevách na dani (a také to, jak budou prezentovány) určí, najde-li vláda nakonec alespoň nějaké politické spojence pro prosazení celého balíku reforem a rozpočtových úspor v sociální oblasti. Z pohledu ministra práce Petra Nečase se slevy na dani stanou jedním z nástrojů budoucí sociální politiky. Je logické, že právě Nečas trvá na tom, aby daňové změny a reformy sociálního systému byly provázané.
Vše zatím nasvědčuje tomu, že se vláda rozhodne pro jednotnou sazbu daně z příjmu lidí. Mluví se o patnácti procentech ze superhrubé mzdy, která zahrnuje i veškeré odvody zaměstnavatele na sociální pojištění. Progresivní zdanění v podobě různých sazeb pro lidi s různými příjmy, jež obhajuje levice, by tak bylo definitivně zavrženo. Vláda má ale pořád možnost vnést progresivní prvek právě do slev na dani. Chudší lidé si budou moci odečíst více, bohatší méně. Mnoha lidovcům se tato myšlenka může líbit a ODS by ji zase mohla vzít jako „politickou daň“ za prosazení ostatních reformních návrhů.
Bez ohledu na to, budou-li slevy na dani stejné pro všechny, nebo naopak odlišné, je jisté jedno: slevy na dani mají zajistit, že na jednotné sazbě neprodělá žádná příjmová skupina. S tím souvisí klíčový politický manévr, který lze nyní od Topolánkovy vlády očekávat. Sociální demokracie ostře kritizuje to, že daňovou reformu mají zaplatit hlavně lidé s nízkými a středními příjmy. Záležet bude na tom, zda se ministrům podaří prokázat, že změny budou výhodné také právě pro ně.
Je nutné jasně říci, že když se vláda bude držet již zveřejněných návrhů sazeb daní z příjmu (patnáct procent pro lidi a devatenáct pro firmy do roku 2010) a z přidané hodnoty (devět a devatenáct procent), nepůjde o rovnou daň. Tu by zřejmě pořád považovala za nejlepší řešení ODS. Už vládní prohlášení koalice však myšlenku zcela rovné daně pominulo. Mluví se v něm o jednotné sazbě daně z příjmu u fyzických i právnických osob ve výši 17 až 19 procent. Zatím se zdá, že ani tak to nebude. Sazba daně z firem se možná bude snižovat postupně, což by pro podnikatele nebyla ta nejlepší zpráva (více na straně 34).
Opuštění myšlenky zcela rovné daně v Česku by mohlo být hodnoceno jako důkaz celkové změny trendu ve střední a východní Evropě. Prestižní výzkumná instituce The Economist Intelligence Unit (EIU) v jednom ze svých rozborů uvedla, že myšlenka rovné daně ztrácela podporu například ve Slovinsku. Nová slovenská vláda sice nenastartovala zemětřesení a nerozhodla se zlikvidovat všechny reformy předchozího kabinetu Mikuláše Dzurindy, ale z přehnaného nadšení pro rovnou daň ji rozhodně podezírat nelze. EIU však ve změně nálad žádnou tragédii nevidí. Cituje studie, podle nichž nelze prokázat, že by se díky rovné dani automaticky vybralo více peněz na daních nebo zvýšily investice. Když se někde něco podobného stalo, mohl to být výsledek jiných reforem - například zpřísnění pravidel pro výběr daní.
Pro Česko však může být důležitý jiný závěr EIU, podle něhož by se neměly přehánět obavy z odstranění progresivního zdanění. Už sama jednotná sazba daně z příjmu lidí v Česku by znamenala krok ke zjednodušení celého systému a větší transparentnosti. Pro ODS by to zřejmě byl přijatelný ústupek. Naopak větší zdanění prostřednictvím DPH by uvítali ekonomové, kteří vždy tvrdili, že je nutné méně zdaňovat příjmy kvůli větší motivaci k práci, a naopak více zdaňovat spotřebu (například Jan Švejnar).
Zavedení rovné daně v jiných zemích nicméně bylo pro okolní svět i finanční trhy signálem, že to příslušná vláda myslí vážně s celkovými reformami. Premiér Mirek Topolánek, ministr financí Miroslav Kalousek a vicepremiér Petr Nečas se jistě pokusí takový signál vyslat také. Jejich pozice je ale velmi složitá v tom, že si zároveň budou muset lámat hlavu nad politickou průchodností reforem. Bez té by nakonec ztratil smysl třeba i ten nejgeniálnější reformní balík.
A co když reformy neprojdou? Odstoupí pak vláda? Bylo by to vůbec v zájmu opozice? Vyhlášení předčasných voleb by zřejmě jen zpomalilo nápravu veřejných financí, která je naprosto nutná. Tím spíše, že by Česko právě nyní mělo využít slušně rostoucí ekonomiky k razantnímu snížení rozpočtového deficitu.
