Hlavní město má mít nová centra
Praha má územní plán. Končí tím deset let nejistoty, kde a kdo bude smět či nesmět stavět nebo bourat, vydělávat nebo tratit. Končí tím období těch nejurputnějších lobbovacích aktivit, které bezpochyby výrazně ovlivnily i poslední kolo schvalování 9. září. O případných a posledních změnách územního plánu na něm hlasovalo 55 členů pražského zastupitelstva. Třiatřicet zastupitelů například zvedlo ruku pro požadavek starosty pražského Jižního Města, aby se v Šeberově změnil statut některých komerčních pozemků na zemědělské. Britské firmě Tesco tak během několika minut zůstaly v ruce prakticky bezcenné parcely. Na nákupu pozemků, které byly původně určeny ke komerční zástavbě a které firma kupovala s úmyslem postavit hypermarket, prodělala přes sto milionů korun. Získal její konkurent, společnost Intershop, která bude podobné obchodní centrum stavět na území vedlejší městské části, tedy na Jižním Městě. Díky starostovi Jižního Města se nemusí obávat v dané lokalitě konkurence. Lidé, kteří za ni lobbovali, se jednání zastupitelstva zúčastnili a s jednotlivými členy vedli do poslední chvíle horečnaté rozhovory. Firma Tesco sice uvedla, že se nebude k výsledku hlasování vyjadřovat, postup zastupitelstva však považuje za „velmi nestandardní“ . Dotyčný pozemek totiž koupila poté, co ho pražský magistrát bezplatně převedl Šeberovu jako parcelu určenou ke komerční zástavbě. Bylo to už v roce 1995 a městská část na ní dokonce začala budovat potřebné sítě. A až do září 1999 a rozhodujícího hlasování zastupitelstva prošel pozemek všemi koly schvalování jako komerční. Argument zachování zelených ploch byl úspěšný i v dalších případech. Konečné hlasování smetlo ze stolu několikaleté plány na výstavbu kanadského velvyslanectví a byty v Lysolajích nepostaví ani developerská firma Passerinvest. Obrovského zhodnocení nakoupených realit se naopak dočkali majitelé pozemků poblíž přírodního parku Milíčovský les. Když zastupitelstvo schválilo navrhovanou změnu ze zemědělské půdy na plochy určené ke komerční zástavbě, šeptalo se v kuloárech, že v té chvíli místní radní vydělali čtyřicet milionů korun.
Sedmiletý maraton. Územní plán Prahy považují odborníci za vůbec nejsložitější a nejkontroverznější dokument tohoto typu. Praha je velký územní celek a hustá zástavba z minulosti nedovoluje rozsáhlou změnu koncepce využití jednotlivých částí města. O budoucí zeleni, výstavbě bytů, komerční zástavbě nebo prostorách pro rozvoj dopravní sítě se rozhodovalo u čtyřiceti procent celkového území Prahy. Zbývajících šedesát procent označují urbanisté za již stabilizované území, které pokrývá buď zástavba, nebo územní plán z roku 1986. Nový územní plán se připravoval sedm let a během té doby prošel mnohastupňovým schvalováním. Veřejnost se k němu mohla vyjádřit ve dvou kolech, nejprve k variantnímu a poté ke konečnému návrhu. Připomínek bylo přes čtyři tisíce. Každou z nich se podle pražského radního Zdeňka Kovaříka zabývaly nejen státní úřady, ale na nejrůznějších úrovních i městská samospráva. Zastupitelé schválili definitivní podobu pražského územního plánu zmíněného 9. září. Na patnáctihodinovém jednání se přitom zabývali návrhy na dalších 1800 změn. Některé se týkaly jednotlivých parcel, a mnozí z nich tak nemohli ani tušit, o čem vlastně hlasují.
Prostor pro spekulanty. Nový územní plán bude platit od 1. ledna. S budoucím využitím jednotlivých pozemků se mohli zájemci poprvé oficiálně seznámit na jaře 1995 nad variantním plánem. Spekulativní nákupy půdy, vedené vidinou možných zisků, se však uskutečnily ještě dřív. „Po zveřejnění návrhu si už vlastníci pozemků uvědomili, jakou má tento majetek hodnotu, a byli to spíše oni, kteří začali šroubovat ceny a vytvářet lobbistický tlak, uvádí Jaroslav Novotný za sdružení Reality Syndicate, ve kterém je deset největších realitních kanceláří. Důsledky spekulativních nákupů pocítila Praha velmi tvrdě, když hrozilo, že se kvůli nim nakonec územní plán vůbec neschválí. Patová situace nastala kvůli sporům o to, kudy povede jihovýchodní spojka městského dopravního okruhu. Protest vzneslo ministerstvo životního prostředí, kam v té době nastoupil Martin Bursík, odpůrce bývalého primátora Jana Koukala. Podle některých pozorovatelů to bylo hlavně proto, že se Koukal angažoval v nákupu sporných pozemků a svou verzi okruhu tvrdě prosazoval proti další vlastnické skupině. Černý Petr ministerstvu. Spor mezi magistrátem a ministerstvem pro životní prostředí nakonec rozsekl ministr pro místní rozvoj Jaromír Císař. Z pozice svého úřadu, který je v případě územního plánu nejvyšší instancí, přiměl obě strany k dohodě. Plán se tak nakonec schválil bez tohoto sporného území a o jeho osudu rozhodne Císařovo ministerstvo, které nyní připravuje nadřazený územní plán pro velký celek pražského regionu. Tento územní plán chce ministerstvo představit během listopadu a po zkušenostech s Prahou má pro jeho zveřejnění připravený striktní postup. „Všechny agresivní starosty, kteří nás bombardují dotazy o podrobnostech tohoto plánu, tvrdě odmítáme, říká vrchní ředitel investičního plánování Jiří Novák. Představitele všech obcí dotčeného regionu chce proto svolat na první prezentaci plánu do Prahy a bezprostředně po tomto setkání zveřejnit návrh na internetu. „Nechceme, aby se někdo dostal k těmto informacím přednostně, zdůrazňuje Novák. O tom, že zisky z takových informací mohou být obrovské, svědčí případ z trasy plánované dálnice D8. Tam vykupovali spekulanti pozemky v ceně čtyři koruny za metr v době, kdy to ještě byla orná půda. Původní vlastníky, kteří už tušili, kudy dálnice povede, přesvědčili argumentem, že pokud pozemky neprodají, stát jim je stejně vyvlastní. Sami je ovšem později zhodnotili stonásobně a některé parcely prodávali dokonce za 900 korun na metr čtvereční. Zejména představitelé ekologických sdružení často poukazují na aktivity mnohých pražských zástupců. Pohled na podnikatelskou činnost řady z nich a jejich účast v různých realitních a stavebních firmách je podle těchto kritiků jasným důkazem, že zneužívají přednostně získané informace pro vlastní obohacení. Žaloby jako strašák. Přestože územní plán dopodrobna stanoví, jak se která parcela využije, a například u bytové zástavby dokonce určuje, jak budou nové domy vysoké a kolik procent plochy musí zůstat pro zeleň, ani po jeho schválení není nic zcela jisté. Ti, kteří s jeho zněním nesouhlasí, hrozí žalobami. Tvrdí, že při projednávání došlo k porušení zákona, podle něhož se musí zastupitelstvo zabývat všemi připomínkami. Ty se ale na jednání v mnoha případech vůbec nedostaly, protože je zablokovala státní správa, konkrétně útvary magistrátu. Primátor Jan Kasl ovšem vidí tuto situaci jako logickou a navíc se brání nařčení, že se připomínky neprojednávaly. „V řadě případů nás občané požádali o změny kvůli nějakým konkrétním potřebám a vyhověli jsme jim, tvrdí. „Jiné je to s tím, co zablokovaly dotyčné orgány státní správy. Někteří zastupitelé se cítí dotčeni, že se nehlasovalo o jejich připomínkách, protože je nepustily příslušné odbory magistrátu. To se ale nedá nic dělat. Vždycky existuje někdo s kulatým razítkem, kdo musí přímo ze zákona respektovat i jiná hlediska než samospráva a bez jehož souhlasu se neobejdeme, říká Kasl. Občanská sdružení s tímto názorem nesouhlasí a hovoří o žalobě k Ústavnímu soudu. Jediná zatím skutečně podaná žaloba protestuje proti křižovatce na Břevnově. Ta měla původně svádět dopravu přednostně na městský okruh, jenže nyní ji podle územního plánu směruje do města. Autorem žaloby je bratr ministra pro životní prostředí Petr Kužvart.
Nová centra pro státní úřady. Územní plán v podstatě vymezuje, kde a co se může v budoucnu stavět. Kde zůstanou zelené plochy a kudy povedou dopravní tepny. Definitivní mapa tohoto plánu, která rozděluje město různými barvami na jednotlivé plochy podle možností jejich využití, ještě neexistuje. Ve formě vyhlášky bude platit od 1. ledna příštího roku. Již nyní však lze shrnout zásadní změny proti současnému stavu. Změnou je například to, že státní instituce, banky či správní orgány, které slouží celé zemi, by už neměly zasněně hledět jen k městské památkové rezervaci. Zatím se jich tam nasměrovalo více než šedesát procent, město jim ovšem nyní nabízí čtyři další teritoria, Pankrác, Smíchov, Karlín a Holešovice. Právě tato rozvojová centra, která územní plán umístil do oblastí původních měst z devatenáctého století, by tak měla převzít některé nadměstské funkce. Podle pražského radního Zdeňka Kovaříka byla vybrána proto, že nejsou ani zdaleka na okraji města a přitom se v nich nacházejí rozsáhlé volné plochy vhodné k exkluzivní výstavbě. Na Smíchově jde o prostory dnes již neexistujících továren, v Holešovicích bývalého nádraží Bubny, kde koroduje třicet přebytečných kolejí. Karlín zase může nabídnout Rohanský ostrov a Pankrác velké plochy za mrakodrapem Motokovu. Zájem města na vzniku těchto center neznamená, že by v nich působilo jako investor. Pouze je v územním plánu pro příslušnou výstavbu rezervuje. Tím se jeho přístup liší například od plánovaného rozvoje regionu Počernice-Běchovice, kde chce Praha naopak uplatnit i vlastní připravené pozemky. Potenciální investoři zde budou moci využít rozsáhlou stavební plochu, jakou jinde v Praze nenajdou. Na to ovšem musí pražská radnice minimálně zmapovat majetkové poměry u pozemků, na něž by chtěla investory přilákat, případně je sama vykoupit. Rozvojové území Počernice-Běchovice. Právě toto území na východě Prahy může sloužit jako příklad ideálních podmínek pro budoucí rozvoj. V Počernicích se může podle územního plánu rozjet bytová výstavba. Běchovice zase mohou nabídnout obrovský areál bývalého centra výzkumných a vývojových ústavů o rozloze sedmdesáti hektarů. Na čtyřicet hektarů přitom připadá na užitnou plochu a celý pozemek je vybaven potřebnou infrastrukturou. Město zde chtělo před lety založit vědecko -technický park, ovšem překazilo mu to ministerstvo průmyslu a obchodu, které se dnes o pozemky soudí se státním podnikem v likvidaci. Mnohem větším problémem je však mapování ostatních pozemků. Kvůli nevyřízeným restitučním nárokům a nedostatečné evidenci vlastnických práv z minulých desetiletí totiž některé nepatří nikomu.
Rozvoj služeb a byty. Územní plán majetková práva jako taková neřeší. Pouze určuje, co se kde smí stavět. Na jedné straně výstavbu reguluje, na druhé ukazuje její možnosti. Mezi celky, které by měly aspirovat na převzetí celoměstských funkcí a ve svých centrech nabízet občanům kompletní služby, zařadilo zastupitelstvo svým rozhodnutím ještě Dejvice, Nové Butovice, Palmovku, Vršovice-Eden, Letňany, Černý Most, Hostivař, Jižní Město a Nové Dvory. Na řadě míst Prahy se také rozšíří plochy určené pro bytovou výstavbu. Mezi lokality s vysokým podílem takto vymezených dosud nezastavěných prostor patří západní město (za Jeremiášovou ulicí), čtyřúhelník Dolní Počernice, Dubeč, Šterboholy a Dolní Měcholupy, dále Letňany, Čakovice, Lipence či prostor Barrandov-Slivenec. Stavební plochy v těchto oblastech budou pro investory do bytové výstavby administrativně přístupnější. „Nevylučuji, že budou nakonec i levnější, podotýká Kovařík. Zeleň s otazníkem. Podle územního plánu se má také podstatně zvýšit celkový rozsah zelených ploch v hlavním městě. Opoziční radní a některá občanská sdružení však tvrdí, že jde jen o hru s klasifikací. „Když jsme chtěli porovnat záměry plánu se stávající situací, zjistili jsme, že radnice pro tento dokument použila novou kategorizaci ploch, čímž srovnání znemožnila, tvrdí Petr Štěpánek ze družení SOS Praha. Bývalý ministr pro životní prostředí, zastupitel Martin Bursík argumentuje případem židovských hřbitovů, kde se nově započítaly do zeleně i zastavěné plochy, a tím její výměra vzrostla. „Na krajích města jsou plánem vytvořeny obrovské rezervy pro budování parků, přičemž lze těžko předpokládat, že se najdou subjekty, které do toho budou chtít investovat. Na druhé straně se ruší například park v Edenu, kde je už dnes jedno z nejhorších ovzduší, které ještě víc poškodí nákupní centrum, které tam vyroste. Přitom ho v této lokalitě už není potřeba, dodává. Kámen úrazu - dopravní systém. I když je sporů okolo územního plánu celá řada, největší emoce vyvolalo řešení dopravního systému v hlavním městě. Zastupitelstvo odhlasovalo strukturu založenou na dvou okruzích doplněných šesti radiálami. Vnitřní okruh se jmenuje městský, vnější dálniční (jejich schéma je zobrazeno na hlavní ilustraci). „Existovaly i další varianty, třeba roštového systému, ten je ale už překonaný, říká Kovařík. Toto tradiční schéma vycházelo z teorie, že je třeba umožnit co nejkratší cestu z jednoho místa ve městě k druhému a jeho ideálním příkladem je Manhattan v New Yorku. Moderní doba přehlcená auty si však vyžaduje spíše regulaci dopravy a její vyvedení z centra. Proto vznikají vnitřní městské okruhy, které mají sloužit především tamějším obyvatelům, tam sídlícím firmám a pro zásobování. Vnější okruh má sloužit na odklon veškeré ostatní dopravy z tepen procházejících centrem a měl by probíhat místy až za okraji města. Tento systém bude mít nyní ve svém územním plánu i Praha. Oponenti tohoto řešení ale tvrdí, že jde jen o přejmenování předrevolučního Zákosu (základní komunikační systém), který měl ve skutečnosti roštovou koncepci a teď se jen kosmeticky rozdělil na okruhy a radiály. „Ve všech městech klesají parametry znečištění ovzduší, jen v Praze koncentrace oxidů dusíku stoupá. Modely budoucí situace přitom ukazují, že nový dopravní systém ke zlepšení nepřispěje, a ovzduší v Praze bude naopak ještě horší, tvrdí Bursík. Proti vnitřnímu okruhu navíc protestují ti, kterým se zdá být příliš blízko historického centra. Jde především o tunely ze Špejcharu na Prašný most a odtud na Smíchov. Na trasu kolem Smíchovského nádraží by zřejmě měla padnout i část tamní historické výstavby. Na Prašný most by navíc měla být vyvedena i karlovarská silnice. „Je mi to líto, ale vždycky někde zůstane nějaké procento lidí zasažených tím, co potřebuje dalších devadesát devět procent, říká k tomu pražský primátor Jan Kasl. „Dlouhodobě se počítalo s karlovarskou jako čtyřproudou komunikací. Tady narážíme na otázku nepříjemného sousedství rodinných domků. Variantou je břevnovská radiála spojující oba městské okruhy. Kapacita dopravy si však tuto finančně náročnou operaci nevyžaduje, a tak půjdeme pouze cestou renovace a rozšíření karlovarské, dodává ke konkrétnímu případu.
Kde na to vzít? Opozice v zastupitelstvu a ekologové argumentují i tím, že náklady na chystaný systém stejně nedovolí oba okruhy a všechny radiály dokončit. „Jenom vnitřní okruh spolkne třiadvacet miliard. Na to město nemá, stavba se potáhne léta a nakonec stejně nic nevyřeší. Vezměte si jen, že místo na okruh bude auta navádět na Prašný most. Dálniční okruh má spolknout osmadvacet miliard, radiály osm a sběrné komunikace devatenáct. To dohromady znamená padesát miliard korun do roku 2010. Ty město k dispozici mít nebude, říká Bursík. Se svými kolegy z opozice a občanských sdružení nabízí jako alternativu regulaci dopravy uvnitř města. Jejím základem má být změna parkovacího systému, dnes místy přímo založeného na co největším střídání parkujících vozů na jenom místě. Bursík by naopak preferoval dlouhodobější parkování pro rezidenty a firmy z centra Prahy, a to i v podzemních garážích. Doplnit by je mělo vybudování husté sítě záchytných parkovišť v okruhu deseti až patnácti minut od centra se symbolickým parkovným. Dalším krokem by měl být rozvoj metra, které by s novým typem vagonů mohlo jezdit i po povrchu. „Například ze Lhotky na Vinohrady by to klidně šlo. A idea, že k životnímu stylu manažera patří jízdenka na tramvaj, také není utopistická. Ukazují to příklady jiných měst, dodává Bursík. Kasl však nad jeho plány rezolutně kroutí hlavou: „Buďto se vzdáme aut, nebo musíme mít jistý minimální základní systém komunikací. A protože jej Praha nemá, není možné regulovat dopravu uvnitř vnitřního městského okruhu, který dosud není spojitý. Diskuse kolem dopravního systému neskončí ani schválením územního plánu. Kromě problému na jihovýchodě města bude asi živo také kolem přemostění v Suchdole. Tamní občanské sdružení chce posunout tuto akci mimo obec, protože podle něho propočet provozu na této komunikaci nepočítá s vlivem rozšíření letiště v Ruzyni. Až se tak stane, budou podle Bursíka obce neprůjezdné. Sám primátor potom říká, že přemostění u Suchdola je třeba, ovšem teď je třeba určit, kudy povede trasa komunikace. Navíc nikdo nemůže zabránit tomu, aby se o Suchdole znovu nejednalo na zastupitelstvu, což se netýká jen této lokality: o změnu územního plánu se může pokusit kterýkoliv zastupitel.
GENEZE SCHVALOVÁNÍ
1992 - zahájení přípravy územního plánu hlavního města Prahy 1993 - zpracováno a předloženo základní zadání, co má nový plán řešit (takzvané územně-hospodářské zásady) 1994 - začátkem roku zastupitelstvo tyto zásady schválilo 1995 - na jaře byl na magistrátu a na úřadech jednotlivých městských částí vyvěšen variantní územní plán; veřejnost k němu mohla podávat připomínky do listopadu 1995, místní zastupitelstva do prosince téhož roku 1996 - zastupitelstvo schválilo souborné stanovisko, a místo variantního plánu tak posvětilo jen jednu vybranou možnost navrhovaného řešení 1997 - příprava podrobného návrhu dokumentu 1998 - návrh dokončen a od 4. května do 17. června opět vystaven k dalším připomínkám veřejnosti; během července a srpna se projednaly připomínky státní správy září 1998 - ministerstvo životního prostředí odmítlo zábor zemědělské půdy na stavbu jihovýchodního silničního okruhu; pražské zastupitelstvo neustoupilo, a další projednávání územního plánu tak uvízlo na mrtvém bodě květen 1999 - zastupitelstvo ustoupilo nátlaku nadřízeného ministerstva pro místní rozvoj, a územní plán se tak začal znovu projednávat; po dohodě do něj zatím nebylo zařazeno sporné uzemí jihovýchodního okruhu 9. září 1999 - hlasováním zastupitelstva o posledních připomínkách byl územní plán Prahy s výjimkou jihovýchodního okruhu schválen
Pražský primátor Jan Kasl
ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ SE MUSÍ ZMĚNIT
Územní plán Prahy je rozpracován až na úroveň jednotlivých parcel. Je tato podrobnost nutná?
Územní plánování se u nás provádí na základě stávajícího zákona podle středoevropského, řekl bych rakousko-uherského či německého modelu. Nejsem příznivcem tohoto postupu, ale nezbývá mi než respektovat existující právní rámec. Praha schválila územní plán sídelního útvaru v podrobnosti jedna ku deseti tisícům. Jde o čtvercovou mapu o zhruba čtyř- metrové straně, řešící místy i takové podrobnosti, jako je parcela s jedním domkem. Toto řešení je rozhodně nestandardní, ovšem Praha územní plán potřebuje a jako primátor jsem považoval za potřebné jej dokončit podle zadání.
Nebylo možné jej alespoň tvořit více zezdola? Dostal jsem se k němu v okamžiku, kdy už byl projednán a disponoval všemi kladnými stanovisky s výjimkou jediného od ministerstva životního prostředí k záboru zemědělské půdy v jedné lokalitě. Problém jsme odstranili a nezbylo než celý dokument schválit. Protože šlo o územní plán sídelního útvaru, nemohly to dělat nižší celky. Také to mohla jako plán velkého územního správního celku schvalovat vláda, čemuž jsme se chtěli vyhnout. Souhlasím ale s tím, že není dobře, když se na prostoru pěti set čtverečních kilometrů řeší až parcely s jedním domkem. Za plánem jsou tisíce dílčích výkresů, rozhodnutí a detailů. To někdy svádí k utápění se v detailech a filozofie celku se potom může ztratit.
Jak si představujete ideální územní plán? Moji představu trochu odráží strategický plán magistrátu. Představoval bych si materiál se strukturálními, diagramovými mapami ukazujícími, že v Praze budou dva dopravní okruhy a kudy v zásadě povedou, dopravní radiály, umístění základních zelených ploch, horizonty, chráněná území, technickou infrastrukturu a tak dále. To by mělo být zafixováno. Potom by se mělo řešit území přesahující hranice města, metropolitní region. Jeho zadavatelem je stát a odhaduji, že se jej dočkáme bohužel až tak za dva roky. Tady jde třeba o územní systémy ekologické stability. V posledních pěti letech se totiž už neposuzuje příroda jako dílčí záležitost, ale jako celek. Je například třeba určit, kde je nutné zachovat průchod zeleně, i kdyby tam měla být dílčí přerušení.
To ve schváleném dokumentu není Je to tam a existuje k tomu řada dalších výkresů, analytických příloh a funkčních map. Ovšem bylo by lepší, kdyby to bylo strukturováno do globálního pohledu na město a jeho zapojení do regionu. Potom je třeba stanovit nejdůležitější regiony určené k rozvoji či ochraně. Taková území mají mít prioritu číslo jedna a být rozpracována na podrobnějším stupni, jedna ku pěti tisícům. Podrobnější regulační plány pak mají definovat třeba i parametry ulic, procenta zastavění, výšky budov a tak dále. Tohle všechno máme zčásti v územním plánu. Na jednu stranu je to obdivuhodné, ale na druhou je toho moc. Proto je třeba principy plánování změnit, neboť stávající praxe vede k odporu k takovým dokumentům. Jsou starostové, kteří je úplně odmítají. Jeden z nich říká: Územní plán je to, co jsme namalovali podle toho, jak jsme to postavili. Citem lze řešit věci na vesnici, ale města se takhle nestaví nikde na světě.
Plán zde ovšem je a měl by platit deset let. To je návrhový horizont a vůbec neznamená, že bude plán skutečně platit oněch deset let. Nepochybně bude modifikován mnohem dříve. Je ovšem otázkou, zda bude ještě někdy vytvořen podobný plán tohoto typu. Ne vše, co nyní obsahuje, se naplní. Nikdy se nepodaří postavit město tak, jak je namalované na papíře. Je to o možnostech a také o vývoji. Lidé možná budou časem méně chodit do práce a více pracovat doma, dochází ke změně klimatu, životního stylu a to se bude promítat do diskusí a činností zahajovaných už nyní.
Plán ale zahrnuje zásadní rozhodnutí zapadající do neměnného rámce, a městské části s některými z nich nesouhlasí. Některé stavby městského významu, jako jsou okruhy, silnice, základní prvky ochrany parků a zeleně či rozvojové plochy, se musí dohodnout na úrovni města. Jestliže existuje lokální nesouhlas s některým rozhodnutím, mělo by se to řešit lokálním plánem. Je to všechno o dohodě. Územní plán se nedá nařídit. Už jenom proto, že není zcela provázán na majetkoprávní vztahy. Aby se ovšem mohly řešit tyto detaily, je třeba mít nejprve nějakou kostru. Až když zafixujeme trasy silnic nebo zásobování vodou, může přijít řešení detailů, třeba ve vztahu k parcelám a lokálním zájmům. Je to jako loupání cibule.
Někde jde o odpor vůči samotným záměrům. To se ale nedá nic dělat. Nemůžeme přerušit silnici na hranici městské části a pokračovat za ní.
Nejde jen o patriotické zájmy, ale třeba o ochranu památek. Budete ještě diskutovat s těmi, kteří protestují? Diskuse pokračuje na úrovni dalších stupňů předprojektové a projektové přípravy, kde se například zkoumá vliv stavby na životní prostředí. Potom se musí získat stavební povolení. Tady všude jsou městské části účastníkem řízení. Mohou oponovat a odvolávat se, ale nemělo by jít o principy územního plánu, nýbrž o detailní řešení.
Ministerstvo životního prostředí vám vytýká, že některé věci v plánu neschválilo. Ministerstvo zpochybnilo stanovisko, které samo vydalo před rokem, čímž zpochybnilo právní kontinuitu sebe samého. K tomu nemám co dodat. Druhá výtka směřovala k tomu, že zastupitelstvo nehlasovalo o stanoviscích takzvaně dotčeného orgánu státní správy. Zákon však říká, že dotčené orgány, jakým je také magistrátní úřad, se musí dohodnout. A my jsme například rozpor ohledně záboru zemědělské půdy pro okruh na jihovýchodě města v rámci dohody odstranili.
Ministerstvo vám například vyčítá, že nedošlo k posouzení podle zákona o vlivu na životní prostředí u silničního okruhu narušujícího chráněná území na severu a jihozápadě města. Jenže posuzování vlivu stavby na životní prostředí se bude provádět až v dalším kole řešení. Navíc nám k územnímu plánu bylo řečeno, že se v něm stavby posuzovat nebudou. Útvar rozvoje města má stanovisko ministerstva v ruce, bez toho by nemohl nic navrhovat. Posuzování se dělá až nad mapou jedna ku tisíci.
