Sny o státní pézetce snad definitivně skončily
Kabinet se loni na podzim rozhodl prodloužit život České inkasní (ČI). Považoval za užitečné restrukturalizovat Technoexport a Strojimport. Oba podniky zahraničního obchodu stát ovládá prostřednictvím inkasní, oba mají finanční potíže. Restrukturalizované firmy měly být podle vládního dokumentu obratem privatizovány, pokud možno ještě v roce 2006.
Jenže potom se začaly dít v zákulisí věci. Ministerstva financí, průmyslu a obchodu dostala znovu za úkol zvážit, zda by z těchto pézetek nebylo možné udělat státní obchodní firmu, podporující export do zemí, jako je Čína, Vietnam, kde se klade vysoký důraz na zasahování státu do obchodních záležitostí. Myšlenka se objevovala i ve starších dokumentech, v nichž se navrhovalo spojení těchto dvou organizací ještě se Škodaexportem. Náměstek ministra financí Eduard Janota však říká, že tento návrh opět spadl ze stolu, nepodpořil ho ani resort průmyslu. Krátká historka o nemoudrých experimentech se státními obchodními domy by mohla skončit a firmy by mohly být na prodej. Jenže mezitím se rozběhly spory ČI a Technoexportu s některými minoritními akcionáři a vznikají pochybnosti, zda si stát počínal při řešení miliardových dluhů vždy dostatečně obratně a hospodárně.
Sporné čištění.
Jde především o akciovou společnost Technoexport, jejíž kumulovaná ztráta dosáhla již koncem roku 2003 astronomické výše 4,83 miliardy korun. Historie firmy je docela barvitá. Založilo ji ministerstvo zahraničního obchodu v roce 1953 jako organizaci pro vývoz průmyslových celků. Prostorem, kde Technoexport operoval, byl zejména Střední východ, zvláště Irák, Sýrie a Egypt. A dále tehdejší Sovětský svaz a Jugoslávie.
Po roce 1989 se teritoriální zaměření zúžilo na Egypt, Irák a Sýrii, kam se vyvážely především rafinerie a cukrovary. Místo původních 550 lidí jich stačilo jen zhruba devadesát. Samozřejmě tohle zaměření s sebou neslo obvyklou potíž - nedobytné pohledávky. Technoexport tak byl po roce 1989 zatížen pohledávkami po splatnosti v rozsahu osmi miliard korun. Tyto peníze firma dlužila ČSOB, která byla před listopadem 1989 bankou výhradně financující československý zahraniční obchod.
V roce 1995 v rámci očišťování bilance bank přešla tato osmimiliardová pohledávka na Českou inkasní. A s pohledávkou šel i majoritní akciový podíl. Stát získal více než 52 procent akcií Technoexportu. Inkasní v roce 2002 část své pohledávky kapitalizovala a svůj podíl tím navýšila na 81,5 procenta. Tento rozsah kapitalizace se jevil jako dostačující, protože druhá polovina devadesátých let byla poměrně úspěšná. Technoexport deblokací svých pohledávek a výnosy svého hospodaření snížil své dluhy o necelé čtyři miliardy. Jenže dobré časy skončily.
Od roku 2000 už zde byly zřetelné potíže a závazky vůči ČI se snížily jen o 393,4 milionu korun. Firma měla provozní ztrátu a kladný hospodářský výsledek mělo na svědomí jen finanční hospodaření a mimořádné příjmy. Přesto se ještě v letech 2000 až 2002 vyplácely nemalé dividendy. Za rok 2001 to například bylo 14 062 korun na stotisícovou akcii a o rok později 13 792 korun.
Na konci roku 2003 to bylo potom sečteno a podtrženo -4,83 miliardy korun. Největší podíl na tom měl odpis nedobytných pohledávek v Iráku a v Jugoslávii. Valná hromada pak v roce 2004 rozhodla o úhradě ztráty. Zhruba jedna a půl miliardy půjde na vrub rezervního fondu a nerozděleného zisku z minulých let. Další 3,3 miliardy pak mělo vyřešit navýšení kapitálu zápočtem pohledávky, kterou vůči Technoexportu měla Česká inkasní. Po navýšení jmění mělo dojít k okamžitému snížení základního jmění o hodnotu neuhrazené ztráty, které by postihlo samozřejmě nejen ČI, ale také minoritní akcionáře. Nominální hodnota akcií by klesla ze sta tisíc, na šest tisíc korun a především by se naředil jejich podíl ve společnosti.
Přehnaná ztráta.
Transakci schválilo ministerstvo financí a poté i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Podkladem byl posudek firmy INFO 7, v němž se konstatuje, že případný prodej takto očištěného Technoexportu by státu přinesl více, než souběžný podíl akcií neočištěné firmy a pohledávky České inkasní.
To ale začali minoritní akcionáři zpochybňovat a spor vyvrcholil tím, že Chemprojekt, jako jeden z malých akcionářů Technoexportu napadl platnost valné hromady u soudu. Předmětem sporu je především rozsah ztráty. Technoexport měl ke konci roku 2003 sice závazky vůči ČI ve výši 4,137 miliardy korun, ale zároveň disponoval dvoumiliardovou hotovostí. Tyto prostředky jsou vázány jako zajištění v bankách za vystavené bankovní garance na již splněné obchodní případy. V posudku se uvádí, že mají být uvolněny během roku až dvou. Generální ředitel Chemoprojektu Tomáš Plachý však tvrdí, že je možné je uvolnit už teď a dlouhé lhůty uvolnění jsou jen záminkou, aby tyto prostředky nemohly být použity na splacení dluhů Technoexportu vůči ČI. Výhrady má také k odpisu pohledávek označených jako nedobytné v plné výši. S iráckými dluhy se přitom obchoduje a lze za ně získat dvacet procent nominální hodnoty, jugoslávské pohledávky byly na trhu nabídnuty dokonce za 25 procent. Syrské dluhy se podařilo státu také deblokovat, ačkoli cenu ministerstvo financí utajuje.
Předmětem kritiky je i ocenění sídla Technoexportu, kterým je palác Koruna na Václavském náměstí. Firma INFO 7 došla k ceně šesti set milionů korun. Podstatnou část nemovitosti Technoexport pronajímá, a to mu generuje významnou část výnosů. Roční inkasované nájemné přesahuje třicet milionů korun. Sám však používá pro svých devadesát zaměstnanců téměř čtyři tisíce metrů čtverečních.
V posudku znalecké firmy se rovněž zvažuje jen varianta s kapitalizací pohledávky, při níž by měla Česká inkasní získat 2,315 miliardy, a varianta konkurzu, která vychází s výnosem pro stát pouze 1,158 miliardy. Neuvažuje se vůbec s prodejem pohledávek a majetkového podílu v tendru. Plachý tvrdí, že navíc by i bez privatizace byl dvoumiliardový výnos pro stát realizovatelný již dnes.
Na irácké frontě
Nelze samozřejmě pominout, že Chemoprojekt je dnes konkurentem Technoexportu, a tím jsou ovlivněny i jeho postoje vůči této firmě. Původně byl Chemoprojekt sice jen inženýrskou a projekční organizací, postupně však rozšiřoval činnost a po privatizaci v roce 1992 se zaměřil na průmyslové celky na klíč. Dodává investiční celky v oborech chemie, petrochemie, rafinerií, ale i energetiky. V letech 1994 až 2001 byl součástí nadnárodní společnosti Technip - Coflexip a vybudoval si solidní renomé. Dnes je vlastnicky kontrolován svými manažery. Má dvě stovky zaměstnanců a roční obrat se blíží miliardě korun.
V současnosti konkuruje Technoexportu zejména na iráckém trhu. Chemoprojekt také opakovaně potvrdil zájem o koupi Technoexportu a hodlá se účastnit privatizačního tendru, bude-li vyhlášen. Je pravděpodobné, že vzhledem k cenné nemovitosti ve vlastnictví Technoexportu budou o koupi uvažovat i významní developeři. Najít řešení pro stát nejvýhodnější však zřejmě bude úkol až pro novou vládu.
