Diskuse o reformě veřejných rozpočtů je bouřlivá a napínavost jejího parlamentního osudu lehce předčí běžné masové sporty. Kritické hlasy se obracejí proti její sociální vyváženosti a prorůstovosti. Autoři reformy se naopak systematicky uchylují k argumentaci o nutnosti reformy, prozíravě se vyhýbají diskusi o jednotlivých prvcích a vše spojují s tajuplnými apely na základní lidské instinkty typu jinak bude ještě hůře nebo o výrazném ohrožení českého hospodářství. Poměrně nevýrazná byla dosud analýza jednotlivých problémů a účinnost jednotlivých navržených opatření.
Těžce chorá země.
Jak při letmém pohledu, tak při důkladném studiu dojde čtenář k závěru, že reforma obsahuje správná řešení neexistujících problémů, zatímco reálně existující prohlubuje. Jako příklad může sloužit reforma nemocenského pojištění. Průměrné trvání jedné pracovní neschopnosti dosáhlo v roce 2002 neuvěřitelné délky 31,99 dne, přičemž se oproti roku 2001 prodloužilo o 2,4 dne (Česká správa sociálního zabezpečení: Lékařská posudková služba). Od roku 1993 se zvýšila průměrná délka jedné neschopnosti o 8,8 dne! Míra pracovní neschopnosti se vyšplhala na dvojnásobek německé nebo rakouské, ačkoliv v těchto zemích pobírá zaměstnanec nejméně šest týdnů plný plat a nemoc není tedy spojena s jakýmkoliv poklesem příjmu. Každý laik musí při konfrontaci s těmito údaji dojít k závěru, že Česko musí být těžce chorou zemí. Zmíněná statistika potvrzuje, že tomu tak je a prozrazuje i další úděsná fakta: přes 70 procent veškerých neschopností je delší než deset dní, více než čtvrtina je delší než jeden měsíc a osmina všech jednotlivých pracovních neschopností je dokonce delší než dva měsíce. Pokud se ČSSZ nepřepočítala, v Česku nelze každé osmé onemocnění vyléčit během dvou měsíců. Při těchto faktech dokonce i ministerští úředníci uznávají, že systém nemocenského pojištění, financovaný povinnými příspěvky pojištěných, je řadu let plundrován a tunelován podvodníky. Pokud by česká míra pracovní neschopnosti odpovídala německé nebo rakouské, znamenalo by to úsporu ve výši zhruba 50 procent, tedy 15 miliard korun ročně!
Když šetřit, tak nesprávně.
Jaké energické kroky navrhuje vláda k vyřešení tunelování svěřených peněz povinně pojištěných? Navrhuje započítávat jen 90 procent (namísto 100) z částky denního vyměřovacího základu do první redukční hranice po dobu prvních čtrnácti kalendářních dnů trvání pracovní neschopnosti či karantény. Uvádí, že „jde o opatření, které může působit proti zneužívání pracovní neschopnosti. Výdaje na nemocenské pojištění se v důsledku tohoto opatření sníží o tři procenta v roce 2004“. Dále navrhuje stagnaci druhé redukční hranice, což vede k dalšímu znevýhodnění vyšších příjmových skupin, které systém nezneužívají: „Opatření se bude dotýkat 55 procent zaměstnanců. V důsledku stagnace druhé redukční hranice bude u 25 procent zaměstnanců docházet pouze k růstu plateb pojistného (v souvislosti s růstem jejich příjmů), aniž by se tento růst mohl jakkoliv projevit ve výši nemocenských dávek. U 30 procent zaměstnanců se růst plateb pojistného projeví ve výši dávky jen částečně“. Nejpodstatnější změnou je však následující ohromující sdělení, že „se navrhuje snížit procentní sazbu nemocenského za období prvních tří dnů pracovní neschopnosti z dnešních 50 na 25 procent. Snížení sazby o polovinu povede k úspoře výdajů na nemocenské pojištění cca o 2,6 procenta. Očekává se, že snížení výše dávek na začátku pracovní neschopnosti omezí zájem o využívání krátkodobé pracovní neschopnosti, a povede tak k celkovému snížení pracovní neschopnosti, a tím i k dalšímu snížení výdajů“. Připomeňme si: pracovních neschopností do deseti dnů je méně než 30 procent, více než 70 procent je delších než deset dnů. Přesto se bude nejvíce šetřit u neschopenek do tří dnů, u kterých bude dávka snížena (spolu se snížením základu) o více než 50 procent, od tří do čtrnácti dnů bude nemocenská snížena zhruba o deset procent, ale od čtrnácti dnů nemoci bude vyplácena v nezměněné výši! Nový systém, mentálně zvráceně, tak postupuje především proti osobám, které pojištění nezneužívají.
Při vší chmurnosti dalšího vývoje v důsledku této jistě pečlivě promyšlené, sociálně spravedlivé a vyvážené reformy existuje přece jenom určitá naděje. Některé státy Evropské unie nebudou aplikovat přechodné omezení pohybu pracovní síly a čeští občané se tudíž budou moci fyzickým únikem společenské vizi předložené reformy vyhnout. Reforma tedy dosáhne alespoň jednoho, byť neplánovaného cíle: odstraní nedostatek bytů.
