Itálie představí svého kandidáta na post šéfa Evropské centrální banky (ECB). Je téměř jisté, že na podzim vystřídá Francouze Jeana-Clauda Tricheta v jeho frankfurtské kanceláři Mario Draghi. A je zcela jisté, že tento italský centrální bankéř bude konfrontován s vážnými problémy.
Foto: Profimedia.cz
Zóna společné evropské měny se ještě nerozpadá. Ale míra znepokojení nad stavem eurozóny je už takřka stejně silná jako míra uspokojení těch států EU, které si národní měny uchovaly.
Jedinou výjimkou jsou snad pobaltské republiky, jejichž elity v jakémsi postsovětském syndromu euro adorují. Jinde si však všimli, že zatímco v eurozóně maastrichtská kritéria (deficit veřejných rozpočtů maximálně 60 procent) často explodovala, outsideři s vlastními měnami se drží v mezích; Polsko loni žilo s veřejným schodkem jen ve výši 55 procent, Česká republika 38,5 procenta a Rumunsko 30,8.
Je pravda, že tyto země – pořád se nám to připomíná – by se měly děsit zrychleného tempa zadlužování. Je však rovněž pravda, že právě v boji s tempem zadlužování se vlastní měna – kontrola nad měnovou politikou – napohled jeví být silnou zbraní. Česko, Polsko i Rumunsko se neprohýbají pod úroky z dluhopisů. A Bank of England anebo švédská Riksbank se mohou vykašlat na úrokovou „euromíru“ ECB. Ta byla 5. května proti očekávání ponechána na 1,25 procenta. Londýn uprostřed ekonomického marasmu mohl však díky libře nasadit úrok 0,5 a Stockholm ve švédských korunách naopak – kvůli pádivější inflaci – 1,75.
Řecká dominikánská republika
Měnový manévrovací prostor jistě tak jednoduchý není. Monetární kouzla neudělají nic zásadního s reálnou slabostí vnitřní struktury jednotlivých ekonomik. Je ale fakt, že Jean-Claude Trichet předsedá a Mario Draghi od října bude „řídit“ provoz přes nejhlubší evropský příkop. A že ten se táhne právě napříč eurozónou zhruba po horizontální linii mezi severem a jihem, jemuž se podle anglických zkratek Portugalska, Irska, Řecka a španělska začalo opovržlivě říkat PIGS („prasata“).
V Řecku mají špatné zprávy největší dynamiku. Ukazuje se, že k loňským 110 miliardám eur bude potřebovat ještě alespoň 60 miliard. V kuloárech se ví, že je nemožné, aby Řecko splatilo byť jenom rostoucí úroky. Úvahy o bankrotu Řecka, jemuž se cudně říká „restrukturalizace dluhu“, se již přetřásají veřejně (spolu s nepříliš věrohodným uklidňováním expertů, že by to evropský bankovní sektor nanejvýš připravilo o 0,7 eur na akcii). A předminulý pátek se prý tajně sešla euroskupina ministrů financí, která údajně projednávala i možnost úprku Řecka od eura ke staré dobré drachmě (psal o tom týž den portál Spiegel Online).
Řecko dementuje Jobovy zvěsti každý den a aténský státní zástupce začal vyšetřovat neznámé původce poplašných pseudozpráv. Mluvčí euroskupiny Guy Schuller pro jistotu popřel, že se tajná páteční schůzka vůbec konala, ačkoli se – konala. A tak není divu, že už v pondělí 9. května agentura Standard & Poor’s snížila Řecku rating na úroveň Dominikánské republiky.
Kdo je tady prase
Ano, jsme „doma“, v zadlužené Latinské Americe 80. let minulého století. Její tehdejší zadluženost musela být rovněž restrukturalizována a věřitelé přišli o nafoukanou bublinu beztak fiktivních zisků. Bankrotem Řecka si budou muset odepsat takových 50 procent, přesto však věřitelé (především německé a francouzské banky) nezchudnou. Proč by jinak celé státy procházely celá léta řeholí „dluhové služby“?
Je to dobrý byznys. Středomořská PIGS si „severské“ banky vypěstovaly ze stejných důvodů, z jakého si banky americké vypěstovaly a pečlivě zalévaly mohutnou propagací i vstřícnými zákony rozmach podřadných hypoték (subprime). A zakrývaly nesolventnost klientů stejně, jako byl – s internacionální pomocí superbanky Goldman Sachs – zakamuflován řecký dluh. Kdo je tu vlastně největší prase? Mario Draghi je vhodným kandidátem na centrálního eurobankéře.
Monetárně řídil už Itálii, která kvůli svým notorickým dluhům byla často kladena mezi středomořská „prasata“ a pospolu s Irskem tak zdvojovala písmeno „i“ v oné anglické zkratce (PIIGS). Píšou o něm, že je „prodchnut anglosaskou kulturou“. V překladu to také znamená, že byl v letech 2002–2005 viceprezidentem Goldman Sachs. Zrovna v té době, kdy tato banka vymýšlela hazard s finančními deriváty typu CDS (Credit Default Swap), které nikdy nepochopil ani George Soros, a učila Řeky „kreativnímu účetnictví“. Správné vyučování musí pracovat s názornými příklady. A tak v roce 2002 půjčil Goldman Sachs řecké vládě miliardu dolarů v rámci transakce zvané „křížová měnová výměna“ (Cross-curency Swap), kterou nepochopil skoro nikdo. Výsledek však byl skvělý: Účetně se peníze neobjevily v dluzích.
Ve snaze vlichotit se do přízně kancléřky Merkelové doporučil Draghi všem evropským zemím napodobit německou „rozpočtovou odpovědnost“ a orientaci na export. Až ho všichni opravdu, ale opravdu poslechnou, ztratí komparativní výhodu z takové politiky jedna každá evropská země, včetně Německa. Muž na svém místě – na všech svých místech – přichází.
