Kožený profesionál už není in

27. 9. 2011

Emocí na pracovišti přibývá. Jak se s nimi dá žít?

Křičí na vás v práci? Máte kolegu nebo šéfa, který se každou chvíli vzteká, je nespravedlivý nebo má potřebu ostatní ponižovat? Když vám dojde trpělivost a po dalším útoku budete chtít vysvětlení, možná uslyšíte, že dnes nemá nejlepší den. Potíže s manželkou, také děti zlobí, pokazilo se auto. Jakás takás omluva v podobě otřepané věty, že to nebylo namířeno proti vám, nic osobního, takový je prostě život, asi málokoho trvale uklidní. „Emoce na pracovišti nejsou něco, nad čím můžeme mávnout rukou. Vždycky se nás dotýkají a jsou velmi osobní,“ zdůrazňuje ve své knize It’s Always Personal: Emotion in the New Workplace její autorka Anne Kreamerová.
Téma ji začalo zajímat na základě vlastní nepříjemné zkušenosti. Šlo o telefonát, který ji zastihl ve chvíli, kdy její tým po roce a půl úspěšně dokončil náročný projekt a po jeho prezentaci se chystal k oslavám. Volal generální ředitel a místo poděkování začal řvát, co to má znamenat. Šéfka týmu neschopná jakékoli obrany brzy pochopila, že si potřebuje na někom vylít zlost. Právě ten den prudce klesly akcie firmy a on musel odpovídat na rozčílené dotazy investorů. Bylo zbytečné mu vysvětlovat, že získaná mnohamilionová zakázka nebyla tím impulzem, který poslal hodnotu firmy dolů, ale že pád akcií musel mít logicky jinou příčinu.

Profesionální zbabělost

Kreamerová nebyla v té době žádným manažerským nováčkem, bylo jí 37 let a pracovala na Manhattanu jako viceprezidentka televizní společnosti Nickelodeon. Čím tehdy sama sebe překvapila, byla její reakce. Bezmocný vztek a slzy, které nedokázala potlačit. Přesto se po několika minutách sebrala, otočila ke svým lidem a řekla: „Děkuji, odvedli jste dobrou práci.“ A protože věděla, že nemá své emoce plně pod kontrolou, požádala, aby se oslava odložila.
Scénu si později mnohokrát přehrávala a více než neomalenost svého šéfa rozebírala, jestli se po jeho útoku zachovala správně. Jestli bylo dobře, že před spolupracovníky skryla, co zrovna cítí. Z pohledu obecně zažité firemní kultury udělala přesně to, co se od ní čekalo. Zachovala se profesionálně, zároveň to ovšem bylo tak trochu zbabělé. Prostě nechtěla, aby někdo viděl její slabost. „Během dvou minut jsem se dostala z euforie mistra světa na absolutní dno. Ba co hůř, na tom dně jsem byla specifický, patetický poddruh – plačící ženská,“ popisuje své tehdejší pocity. Profesionál přece má mít vše pod kontrolou a emoce na pracoviště nepatří. Přesto tam jsou, a jak autorka knihy dokazuje, jsou tam často přítomny ve větším rozsahu, než je zdrávo. Kreamerová studovala působení emocí v různých pracovních týmech dva roky. Během té doby mluvila se stovkami lidí, manažerů i běžných zaměstnanců. U řady případů požádala rovněž o vysvětlení odborníky – psychology i neurofyziology. Chtěla najít odpovědi na více otázek. Jak „pracovní“ emoce vznikají, co je živí, proč jsou pro většinu lidí něčím negativním. Nebo jestli mohou být svým způsobem dokonce užitečné?

Z Marsu a z Venuše

Závěry, které autorka vyvodila z popsaných příběhů, sice zkušené manažery nebo dlouholeté zaměstnance příliš nepřekvapí, k lepšímu pochopení druhých však nepochybně pomohou. Nejeden čtenář si zřejmě uvědomí, že něco podobného už mnohokrát zažil a možná jen příliš nepřemýšlel o skutečných příčinách. Také informace o tom, jak lidské tělo reaguje na různé podněty, jak se tyto vnější signály zpracovávají v lidském mozku a proč se pak ve výsledku odlišně projeví u různých osob, mohou být poučné. Jako například vysvětlení, proč ženy reagují mnohem rychleji a proč jsou citlivější. „Přenos emocí je u nich zcela odlišný. Představte si to jako komunikační trasu. Zatímco u mužů má sotva rozměr polní cesty, u žen je to protisměrná osmiproudá dálnice,“ cituje autorka jednoho z neurologů.
Rozdílné pochody v ženském a mužském mozku, tedy u osob, které jako by pocházely ze dvou odlišných planet, jsou podle autorky jedním z důvodů, proč se na pracovištích v posledních desetiletích stupňuje napětí. Rostoucí počet zaměstnaných žen však není jedinou příčinou. Svou daň si vybírají i informační technologie nebo měnící se pracovní hierarchie. Zatímco dříve měla podobu pyramidy, dnes je plochá. Preferuje týmovou práci a rovnost, což ovšem vnáší do pracovních kolektivů nejen soutěživost, ale pro mnohé účastníky i prvky nejistoty. Navíc je nutí, aby si více všímali kolegů, což ostatně v moderních sálech, takzvaných „openspace“, ani jinak nejde. Autorka se tak spolu s odborníky přiklání k názoru, že emoce na pracovišti není dobré potlačovat. Lepší je naučit se s nimi žít.