Zdá se, že český bankovní socialismus, kdy se půjčovalo komukoli, kdo byl velký a politicky důležitý, zatímco na zajištění návratnosti se až tak nehledělo, se převrátil v opak. Půjčuje se pomálu, a když chci stovku, musím zastavit bance alespoň sto padesát. Historie klienta, jeho dřívější úspěchy, podnikatelský záměr mnoho neváží. Není divu, že v této situaci leží pět set miliard korun u ČNB za mizerná dvě procenta. A úročení zcela bezrizikových úvěrů je někde na čtyřech procentech. Po každé emisi státních dluhopisů se jenom zapráší. Pro politiku směřující ode zdi ke zdi se vžil zcela jiný název. Kolem Vltavy panuje bankovní pangejtismus. Zkrátka obchodní politika zamířila z „pangejtu tvořícího ztráty do pangejtu netvořícího žádnou novou hodnotu“.
Jenže akcionáři jsou spokojeni, protože zisky se jen hrnou a mateřské banky sklízejí tučné dividendy. Jak je to při téhle extrémně konzervativní politice možné? Prostě se stále drží neskutečně vysoké poplatky a nebetyčné marže, které nesnesou srovnání s žádnou civilizovanou zemí. Dokonce se zdá, že někteří zahraniční majitelé si v Česku léčí šrámy utržené v konkurenčním boji doma. Že to tak lze provozovat na otevřeném trhu je záhadou, na niž by se možná měli podívat strážci čistoty hospodářské soutěže. Čestné a rovné závody o klienta totiž obvykle vypadají jinak a je škoda, že to Josefa Bednáře zřejmě zatím příliš nezajímá. Na trhu operují tři velké banky a houf peněžních ústavů střední velikosti, a to by mělo k pořádnému přetahování o klienta stačit. Jenže nestačí a služby bank stále spíše zdražují.
Navíc ani po otevření trhu bankám z členských států Evropské unie to nevypadá na zostření konkurence, která by srazila bankovní poplatky na přijatelnou úroveň. Ti, kdo dosud nahlásili záměr obchodovat v České republice prostřednictvím svého evropského pasu, nepatří mezi dravé retailové borce. Spíše je zajímají drobnější speciální obchody a obsluha jejich domácích klientů, kteří se zabydlili v Praze a okolí. Budování pobočkové sítě je nesmírně nákladné a efekt na rozděleném trhu velmi sporný. Slibný nástup elektronického bankovnictví přitom ukazuje, že klienti sice rádi používají internetbanking, ale bez té pobočky se tak nějak psychicky neobejdou. A tak musíme zaplatit i za to, když do banky přineseme hotovost a za nulový úrok z vkladu ji našim finančním mágům půjčíme na hraní. Alespoň že jsou ty peníze pojištěné.
Zdá se, že banky operující v České republice ještě hodně dlouho nebude nutit vůbec nic k tomu, aby opravdu usilovaly o klienta a zlevňovaly své služby a zisky vytvářely aktivním obchodováním a hledáním nových úvěrových šancí v segmentu drobného a středního podnikání, který se přes všechny halasné proklamace našich předních bankéřů stále ještě těžko dostává k půjčkám. Navíc lze čekat, že se úrokové sazby repo operací během roku podstatným způsobem zvednou, a o to méně bolestné bude nechávat desítky miliard nečinně ležet v ČNB. Navíc sociálnědemokratická vláda se opravdu pečlivě stará, aby trh netrpěl nedostatečným přísunem státních dluhopisů, zadlužuje stát tempem útočícím na světový rekord, a přispívá tak k udržování solidních sociálních jistot majitelů českých bank. Návratnost aktiv bank je v mezinárodním srovnání vysoce nadprůměrná, přestože k aktivním obchodům s privátní sférou je využívána jen malá část portfolia.
Ale buďme raději optimisty. Například směnárny přinutily některé kamenné peněžní ústavy, aby se konečně začaly chovat alespoň trochu solidněji a omezily nemravnou praxi účtování vysokých poplatků při směně valut. Ještě trochu vylepšit kursy a bude to dobré.
S nadějí je možné vzhlížet také k leasingovým společnostem, které díky změnám v DPH pomalu ukončují ve světě neobvyklou praxi leasingu automobilů soukromým osobám a nahrazují to spotřebitelským úvěrem na nákup automobilu. Pokud budou leasingovky úspěšné a budou tento produkt rozvíjet, může to ovlivnit trh spotřebitelských půjček, a zejména to nastaví nové standardy v prověřování bonity klientů, které se v některých bankách podobá domovní prohlídce u drogového dealera. Přitom leasingové společnosti dokážou půjčovat peníze daleko pružněji a s přijatelnou mírou ztrát způsobených neplatícími zákazníky.
Pokud navíc uspěje Zentiva se svým IPO čili emisí nových akcií na burze, objeví se následovníci a může to znamenat, že bankám začne přituhovat i na trhu financování velkých firem. Pro dobře spravovaný podnik je získání peněz na rozvoj emisí akcií mnohem výhodnější než úvěr od banky. Byť v současné době až neskutečně levný.
Pokud nakonec přijde do Strakovky i vláda, která zastaví závody v zadlužování státu, nezbude bankám než se poohlížet po nových obchodních šancích. Klient bude hýčkaným živočišným druhem, z bankomatu bude vybírat své peníze zadarmo a sezona bezpracné sklizně dividend skončí. Samozřejmě jen v případě, že nápadně podobná cenová politika jednotlivých bank nemá s kartelovou dohodou opravdu vůbec nic společného.
