Kraemer: Rodiče narození do svobody chtějí jiné než klasické školy. A stát by jim v tom neměl bránit

V minulých měsících se začaly množit zprávy o tom, že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) změnilo od ledna dosavadní vstřícný přístup k vyřizování žádostí o zápis soukromých škol do rejstříku a nově chce jejich vzniku bránit.

Ministerstvo nikdy oficiálně změnu politiky a stopku pro alternativní školy nepotvrdilo. Připouští, že při posuzování žádostí o zápis do školského rejstříku postupuje odpovědněji než v minulosti, podle vyjádření tiskového odboru však nelze říci, že by to znamenalo nějaké razantní zamítání žádostí. MŠMT uvádí, že letos obdrželo 46 žádostí a 15 jich vyřídilo kladně. Jak vidí celý spor zakladatel Institutu pro podporu inovativního vzdělávání, ale i alternativním vzdělávání obecně se dočtete v rozhovoru s Pavlem Kraemerem.

Jak postupuje ministerstvo školství při vyřizování žádostí o zápis neveřejných škol do rejstříku? Změnil se podle Vás přístup?

Oficiální konečná stanoviska začíná většina žadatelů dostávat až v těchto dnech, i když už dávno uplynula lhůta pro správní rozhodnutí. Po velkém tlaku nespokojených rodičů, učitelů či zřizovatelů (obce a kraje většinou zřízení školy doporučily) se zdá, že ministerstvo začíná alespoň částečně ustupovat. V posledních dnech bylo několik škol překvapivě povoleno.

Takže si myslíte, že ministerstvo přehodnocuje svůj negativní nebo vyčkávací přístup k žádostem?

Ministerstvo chtělo zastavit vznik nových soukromých škol, ale otevřeně to neoznámilo, čímž bránilo debatě o tom, zda a proč by to tak mělo být. Na druhou stranu hledá ministerstvo zástupné důvody, jak tuto svoji nevyřčenou politiku uplatnit v praxi. Důvodem má být to, že v oblasti nejsou naplněné státní školy, což ovšem platí pouze v některých regionech. Kromě toho ministerstvo vychází ze zastaralých a nepřesných statistik. A populistické gesto, že není dobré, aby vznikaly školy pro bohaté, ale nemá opodstatnění. Drtivá většina soukromých základních škol je alternativní a nejsou nijak extrémně drahé.

Je možné, že se ministerstvo leklo nárůstu počtu soukromých škol z posledních let?

Rychlost, jakou u nás rostly v posledních letech alternativní školy, je i v rámci Evropy bezprecedentní. Za jediný rok stoupl počet soukromých škol o 25 procent, za poslední čtyři roky se zdvojnásobil. Na druhou stranu stále ani zdaleka nedosahujeme průměru Evropské unie, u nás do neveřejných škol chodí pouze 1,3 procento dětí.

Čím si myslíte, že je tento boom způsoben?

Vzniklo tu velké množství alternativních školek – jen těch lesních více než dvě stovky - a rodiče těchto dětí teď chtějí jinou než klasickou základní školu. Také jde do škol silná generace dětí rodičů, kteří se narodili v 80. letech. Jsou to lidé, kteří už nebyli formováni socialismem, je to první generace, která se narodila do svobody a liberalismu. Svoboda jim připadá přirozená a najednou zjišťují, že jejich dítě není učitelem respektováno jako plnohodnotná lidská bytost, jeho pocity a potřeby nikoho nezajímají. V důsledku dítě bolí břicho i hlava, když má jít do školy. Nechce se mu. Rodiče se tam jdou podívat a zírají, diví se, že něco takového je více než třicet let po pádu komunismu ještě možné. Rozhodnou se proto založit svoji školu.

Dá se to interpretovat jako selhávání veřejného školství?

Neřekl bych, že se školy zhoršily, učitelé to dnes opravdu nemají lehké. Děti dnes potřebují mnohem více pozornosti, jejich prostředí se velmi mění, zároveň rodičům přijde přirozené bojovat za svá práva a to i ve vzdělávání jejich dětí. Velmi tvrdě se teď tlačí na spádovost, aby si rodiče neměli možnost školu vybírat. Tím chce stát bránit segregaci v rámci veřejných škol, kterou paradoxně vyčítají soukromým školám. Stát má ale mnohem větší problém s tím, jak se úroveň základních škol liší, speciálně v Praze.

Co by s tím mělo ministerstvo dělat?

Nejlepší by bylo, kdyby stát nedělal nic. Kdo byl naposledy dobrý ministr školství? Chládek a Dobeš se snažili školství maximálně centralizovat, utráceli stamilióny za centralizované testy, které školství nesmírně škodí, což prokázaly mnohé zahraniční studie. Přitom ještě před Dobešem naše školství patřilo k nejvíce otevřeným a liberálním v celé EU.

Podle některých průzkumů jsme na špici zemí, kde děti škola nebaví. Není tohle problém našeho školství?

Myslím, že tomu tak není, tuhle věc nezjistíte tak, že se v anketě budete ptát žáků. Prostě kulturně je v Česku nepřijatelné říci, že chodím rád do školy. V EU jsou země s daleko horším školstvím, než máme my. Nedávno jsem byl v Belgii, tam stát absolventům pedagogických fakult dává umístěnky, jako u nás dostávali doktoři za socialismu. Je skvělé, že tak deset až dvacet procent našich základních škol je výborných, mimo jiné i kvůli aktivnímu zapojení rodičů. Rámcové vzdělávací programy jsou dobře napsané, dávají ředitelům volnost, aby si uzpůsobili školu k obrazu svému. Může být inovativní, může zřídit montessori nebo waldorfskou odnož, což se také děje.

Tak kde je problém?

Učitel není prestižní povolání. Ti nejlepší z něj utíkají. Pokud by stát dokázal nasát a udržet více kvalitních lidí, bylo by více skvělých škol. Učitelé se většinou sdružují do těch lepších škol, chtějí pracovat v inspirujícím kolektivu. Dobré školy přitahují rodiče, kterým hodně záleží na budoucnosti jejich dětí. Proto se více a více otevírá propast mezi kvalitními školami a školami zbytkovými.

Jakých alternativních škol je u nás nejvíc?

Procentuálně je nejvíc montesseri škol, potom waldorfských, ty ale mají i 4 střední školy, montessori jen jednu a ta teprve začíná. Teď se hodně mluví o svobodných školách typu Sudbury a o intuitivní pedagogice. Takovéto školy teprve vznikají, je jich málo. Kladou totiž velké nároky na osobnost učitele. Všechno je o lidech.