Vláda přišla o superprioritu, ODS vytažena z pasti
Okoukanou krajinu české politiky proměnilo v poměrně neznámý terén minulý týden francouzské a nizozemské ne euroústavě. Tam, kde se minimálně tři roky nacházelo pohoří jménem Evropský integrační proces, kolem kterého pospolu rituálně křepčili eurooptimisté, euroskeptici, eurorealisté, demokraté i nedemokraté, zeje hluboký kráter. Jen o malý kousek dál však zemětřesení vyzdvihlo novou horu, nazývejme ji třeba Co dál s Evropou. To všechno, stejně jako nastalá krize v české vládní koalici, snad poprvé v historii vyvolaná rozhodnutím obyčejných Francouzů a Holanďanů, ba i radost na Pražském hradě nebo v Hlavní kanceláři ODS především ilustruje, jak moc se dnes česká politika prolíná s tou evropskou. Samozřejmě to tak zůstane i do budoucna, jen co se naši lídři v změněné krajině rozkoukají a přizpůsobí své vystupování nové realitě starého kontinentu. Jenže evropské téma bylo a je pro naše sociální, občanské i křesťanské demokraty především nástrojem příprav na volby do sněmovny v příštím roce. Proto Paroubkova eurovláda předstírá a bude co nejdéle předstírat, že se nic zásadního nestalo, proto Topolánkova ODS pro samou radost z darovaného triumfu rychle hází integrační téma do žita.
Návrat ztraceného tématu.
Dva zatím nejzávažnější dopady krachu euroústavy přitom zůstávají stranou. Za prvé během vzrušené debaty o smysluplnosti pokračování ratifikačních snah na veřejnosti po měsíci odmlčení znovu aktivně vystoupil předseda ČSSD Stanislav Gross. A za druhé kabinet Jiřího Paroubka minulou středu připustil, že o schválení euroústavy se v Česku nemusí rozhodovat za jeho působení, nýbrž třeba až po roce 2006, za pravděpodobné pravicové vlády Mirka Topolánka.
Grossovo zmrtvýchvstání přišlo za pět minut dvanáct. Paroubek totiž nasadil hodně ostré tempo a expremiérovi hrozilo, že by mohl ve straně záhy přijít o veškerý zbývající vliv. Moment návratu si ovšem Gross zvolil mistrovsky, z odstavného pruhu se zařadil přímo, a tudíž nenápadně do houfu rozjetých, předjíždějících se závodníků. „Pozice vlády zůstává zcela jasná,“ vysvětloval médiím minulou středu před vchodem do Strakovky, jakoby premiérskou kancelář předtím ani neopustil. S návrhem odložit dokončení ratifikačního procesu až na dobu po roce 2006 má sice Paroubek vystoupit teprve v červnu na zasedání Evropské rady, přičemž má jít hlavně o možnost zopakovat referendum ve Francii, vážný dopad to ale může mít i u nás. Pokud by se nepovedlo, třeba kvůli politické obstrukci ODS, ratifikovat evropskou ústavní smlouvu do voleb v příštím roce, stalo by se z toho jedno z hlavních volebních témat. Sociální demokracie by tudíž nejen neztratila svou nosnou ideu, ale přidělala by vrásky občanským demokratům. Pro ně téma evropské integrace představuje nepříjemné břemeno, neboť jejich odmítavý přístup k euroústavě většina populace a ani pravicových voličů nesdílí. A najednou by jako příští předpokládaní vládci země nesli odpovědnost kromě Modré šance i za opožděné euroreferendum.
Nový začátek.
Jestliže se prezident Václav Klaus mohl před týdnem upřímně těšit z toho, že vývoj dal zapravdu jeho předchozím varováním z překotné integrace Evropy, důvodem radosti ODS byl spíše fakt, že úmrtí euroústavy bude nejlepší tečkou za vypjatými postoji strany v této záležitosti. Však už se jednotný odpor začínal drolit. Předseda Senátu Přemysl Sobotka vyjádřil ústavě své měkké ano a předseda ODS Mirek Topolánek dal nedávno nabídnutým ústupkem v otázce možného spojení termínu voleb a ústavního referenda najevo, že mu na věci až tolik nezáleží. „Francouzské ne neznamená žádnou krizi evropské integrace, ale je naopak příležitostí k novému začátku,“ zdůraznilo minulé úterý vedení občanských demokratů, aniž přiznalo, že příležitost zformulovat novou a vlídnější evropskou politiku dostala především sama ODS. Jak by mohla vypadat, naznačil stínový ministr zahraničí Jan Zahradil, podle kterého by východiskem byla vícerychlostní Evropa, tvořená několika integračními jádry. I proto občanští demokraté tolik tlačí na úplné zastavení procesu ratifikace a varují, že jeho pokračování nedovolí. To by se jim mohlo ovšem povést pouze za předpokladu, že se vláda rozhodne v intencích svých dřívějších slibů vypsat referendum, k jehož konání by bylo nutné schválit ústavní zákon: ústavní většinou v Senátu totiž disponuje právě ODS. Eventuálně v případě, pokud právní experti rozhodnou, že ústavní většina bude nezbytná i ke schválení euroústavy v Parlamentu.
Kalouskova kudla.
Ať jsou motivy Topolánkovy strany jakékoli, nápad zastavit další schvalování i chystanou kampaň v hodnotě dvou set milionů korun se zdá být věcně logický. I stoupencům euroústavy musí být jasné, že pocit marnosti by se teď jistě negativně podepsal nejen na chabé účasti u referenda, ale i na výsledku: nebudou-li to Češi, kvůli kterým by měl euroústavní projekt zkrachovat, poroste odvaha říci ne třeba i jen z malicherných důvodů – viz nizozemské referendum.
S věcně ještě logičtějším návrhem přišli lidovci, kteří místo o zastavení kampaně začali mluvit o jejím pozastavení, což by umožnilo lépe reagovat na instrukce z Bruselu, kde má celý problém chtě nechtě svou režii. Nad to se předseda Miroslav Kalousek za podpory svého vnitrostranického soupeře Cyrila Svobody pokoušel sociální demokraty přemluvit ke schůzce všech demokratických parlamentních stran, tedy i opoziční ODS, aby česká politická scéna reagovala na vzniklou situaci koordinovaně. V obou případech ovšem KDU-ČSL narazila na tvrdý odpor ČSSD, premiér Paroubek i předseda Gross označili Kalouskovu snahu za novou ránu dýkou do zad. „Tady vládne vláda, nikoli nějaká porada všech demokratických stran,“ prohlásil Paroubek. „My se s ODS sejdeme 6.června a bude to bilaterální jednání,“ vysvětloval úmysly ČSSD její předseda Stanislav Gross. „Nejde o to nejednat s ODS, ale občanští demokraté jasně deklarovali svůj postoj a nevidím důvod, proč ODS vystavovat nějaký piedestal, aby mohli dělat svou populistickou kampaň,“ upřesnil důvody. Kalousek ovšem zdůraznil, že sociálním demokratům nedali žádné ultimátum a že jejich stanovisko považuje za ukvapené. „Učinili jsme poctivý pokus, aby čtyři strany jednaly u jednoho stolu, bylo by to velmi užitečné. Sociální demokracie to odmítla, je to její právo, ale považujeme to za chybu,“ řekl po středeční koaliční schůzce. O pár hodin později na zasedání vlády navrhli lidovečtí ministři alespoň pauzu v kampani do doby, než Evropská unie rozhodne, co dál, byli ovšem přehlasováni. Proti lidovcům se opatrně postavili i vládní unionisté: „Dospěli jsme k rozdílnému stanovisku, že nepovažujeme za šťastné, aby předseda jakékoli koaliční strany individuálně svolával jednání s dalšími stranami včetně opozice. To korektní nebylo a my se jednání, které bylo takto svoláno, prostě nezúčastníme,“ řekl místopředseda US-DEU František Pelc.
Boj o Topolánka.
První koaliční krize Paroubkova kabinetu byla spíš rétorickou přetahovanou, protože její důvody vlastně ležely mimo euroústavní krizi. Přesvědčovací kampaň vlády se totiž ještě ani nerozběhla, takže žádné finanční ztráty nehrozily. Volič by několikatýdenní výpadek do rozhodnutí EU ani nepoznal. Navíc je pravda, že informace o problému, který v nějaké době a v prakticky stejné podobě stejně budeme muset vyřešit, budou zapotřebí, takže jakási informační kampaň nemusí být úplně od věci. Ve skutečnosti ovšem proti sobě stál spíš zájem kabinetu nepřijít o své stěžejní téma, jímž už Vladimír Špidla i Stanislav Gross odůvodňovali smysl existence levostředé koalice, versus zájem ODS vygumovat potíže s euroústavou jednou provždy z politiky. Kalouskův předem koaličně nekonzultovaný návrh vtáhnout do debat o budoucnosti Evropy občanské demokraty zase nebyl ničím jiným, než snahou podat pomocnou ruku potenciálnímu příštímu koaličnímu spojenci a vytáhnout ho z izolace, což právě rozzuřilo sociální demokraty nejvíc. I oni však usilují o Topolánkovu přízeň, všechno totiž nasvědčuje tomu, že koaličního spojence si ODS příští rok na jaře bude vybírat právě z dvojice KDU-ČSL a ČSSD – podle toho, s kým dá dohromady pohodlnější vládu.
Ukradená berlička.
Z partají není vítězem současné eurokrize v Česku tradičně nikdo, respektive vyhráli tak trochu všichni. Sociální demokracie sice prosadila, že ratifikace euroústavy zůstává vládní superprioritou, dokonce úspěšně předstírá víru v nesmrtelnost ústavní smlouvy a v možnost uspořádání celoevropského referenda. Kampaň se sice ani na okamžik nezastaví, ovšem o jejích případných úpravách vláda stejně rozhodne až po červnovém summitu Evropské unie v Bruselu. Takže by se dalo říci, že svou prosadili i lidovci, protože kampaň nějaký čas de facto nepoběží, což chtěli. Kalouskovi se však nepovedlo vtáhnout do hry ODS, která se sice nečekaně zbavila nepříjemného tématu, ale zato jí hrozí, že o euroústavě by se v Česku mohlo rozhodovat teprve během její vlády. Fakt, že evropská ústavní smlouva je dnes už mrtvým dokumentem, jakoby ani nehrál roli.
Přesto Paroubkův tým není odtržen od reality: těžiště jeho aktivit se nápadně začíná přesouvat ve prospěch sociálních jistot a štědrých dotací. Příkladem je příslib poskytnout ministerstvu zdravotnictví čtyři miliardy korun na sanaci dluhů v resortu nebo oddalování úsporných opatření avízovaných ministrem financí Bohuslavem Sobotkou.
Jednoho českého vítěze ovšem krize euroústavy přeci jen má. Prezident Václav Klaus proměnou české politické mapy nic neztratil a na poli evropském naopak získal. Z podceňovaného škarohlída a nepřítele integračního pokroku se přes noc stal evropským státníkem, na jehož prorocká slova došlo. Jestli Klaus kdy toužil po mezinárodním respektu, jakého se dostávalo jeho předchůdci Václavu Havlovi, tak se mu právě splnil sen.
