Legislativní rámec se stává větší brzdou než nepovedená privatizace.
Vláda sociální demokracie se snaží svými programy napravit chyby privatizace. Možná skončí Revitalizační agentura na smetišti dějin. Možná se do učebnic ekonomiky dostane příběh o panu ministrovi, který chtěl převzít krachující podniky, postavit je n a nohy a potom je vrátit původním majitelům. To, že se kabinet snaží nějak napravit nepovedené záměry z minula, je i tak chvályhodné. Bohužel to vypadá, že se při této snaze zapomíná na stejně důležitý, ne-li důležitější úkol - dát konečně dohromady legislativní prostředí v České republice a přiblížit je vyspělému světu.
Předchozí kabinety se, až na ten vedený Josefem Tošovským, o vypořádání s problémem pravidel na trhu, ať již jakémkoliv, moc nesnažily. Americký ekonom, nositel Nobelovy ceny Milton Friedman je za to při své druhé návštěvě Prahy v roce 19 97 poměrně trefně kritizoval. Liberalismus neznamená, že si každý dělá, co chce, a vlády tomu bezradně přihlížejí. Liberalismus znamená, že stát určí pravidla hry a potom už do ní nezasahuje jinak, než že jejich dodržování kontroluje.
Minulé vlády měly zřejmě pocit, že příliš pravidel brání trhu a hlavně živelné privatizaci. Ta současná má zase po socialistickém evropském vzoru zřejmě blíže k zákulisnímu či otevřenému řízení poměrů v hospodářství než k vytváření p růhledného a efektivního trhu s majetkovými podíly. I proto pravděpodobně dosud nedodala do sněmovny některé návrhy vysoce potřebných zákonů, které jí připravila státní správa již za činnosti předchozího kabinetu.
Mezi ty právní normy, u nichž s nezanedbatelnou pravděpodobností hrozí, že vstoupí v platnost později, než se čekalo, patří i novela zákona o účetnictví. Původně měla přinést změny již k roku 2000. Teď se hovoří o ročn ím posunu. Právě takové normy, jako je zákon o účetnictví, spoluurčují podnikatelské, ale i investorské prostředí. V České republice však k tomuto poznání asi budeme muset teprve dojít. Nejprve jsme zjistili, že existuje něco jako kap itálový trh. Potom jsme pomalounku dospěli k tomu, že jeho pravidla nemají být jen v zákoně o cenných papírech, zákoně o burze, respektive o Komisi pro cenné papíry, nýbrž i v Obchodním zákoníku. Teď bychom se mohli snad doč kat i poznání, že kapitálový trh souvisí se spoustou dalších oblastí. Se správou a řízením korporací, ochranou dat, ale také dost výrazně právě s účetnictvím.
Bývaly doby, kdy se pomalu i hospodářské výsledky považovaly za obchodní tajemství. Potom se začala zveřejňovat jejich torza. Dnes už podniky většinou publikují to, co jim zákon ukládá, a většina z nich tak dokonce činí včas. Bohužel, leg islativa nenařizuje dostatečně průhledné výkaznictví. Proto mají zahraniční investoři leckdy dosti zkreslené představy o tom, co vlastně kupují. Procitnutí bývá kruté a odchod ze země někdy i definitivní. I kdybychom se rozhodli, že k apitálový trh nepotřebujeme, stejně se potřebě průhlednosti firem nevyhneme. Podle kvality pravidel pro změny majitelů u cenných papírů a majetkových účastí se totiž často posuzuje celé investorské prostředí. Nezprůhledníme-li české firmy, dost aneme do nich mnohem méně zahraničního kapitálu, než bychom mohli.
Před lety jeden z nynějších členů Komise pro cenné papíry Tomáš Ježek razil heslo: ekonomové musí utéct právníkům. Dnes je trochu koriguje tím, že měl na mysli spíše nesmyslné upřednostňování litery před duchem zákona. Je potěšitelné, že právě priv atizátor dospěl nakonec k přesvědčení o potřebě vytvoření standardního legislativního podnikání v České republice. Možná je to příznačné. Po první fázi revoluce řízené ze Strakovy akademie před sebou zřejmě vidí exministr Ježek druhou, kte rá ovšem bude muset vycházet z trhu, z iniciativy podniků, bank a investorů.
A třeba si uvědomuje jednu důležitou věc: Bez právníků se sice možná dá dělat revoluce shora, zezdola ovšem nikoliv. Tam, kde stát rozhoduje o svých vlastních podílech, se leckdy obcházejí pravidla trhu pro lepší efektivnost. Tam, kde je soukromý kapitál, se nic obcházet nesmí. Zvyšování efektivnosti v USA v minulých letech by stejně jako reakce na vznik jednotného trhu v eurozóně nemohlo být úspěšné, kdyby fúze a akvizice nemohly probíhat takovým tempem, jakým probíhají. A to by zase nebylo možné, kdyby pro ně neexistovala jasná pravidla.
Je dost a dost důvodů, proč se ve světě v rámci takovýchto a podobných pravidel zabývají i otázkou původu, distribuce, obsahu a sdílení informací. Jde o obchod, který ale v případě dat o firmách podléhá tuhé regul aci. Především se však dbá na to, aby informace o ekonomické situaci firem byly úplné, jednoznačné a dostupné všem. Česká praxe zatím stále přináší příliš mnoho zkreslení. Tak jako v řadě dalších případů nerespektuje světové trendy, a ;stává se tak brzdou v rozvoji zdejší ekonomiky.
České zákony většinou vznikaly dvěma způsoby. Buď se hledala specificky česká cesta, nebo se překládalo z němčiny - leckdy nepřesně. Současný stav chvílemi volá po tom, aby se překládalo z anglosaské literatury, protože si z ní bere příklad i Evropa. V řadě případů volají specificky české podmínky po redukci a úpravách těchto překladů. U zákona o účetnictví to asi nijak zvlášť potřeba není. Má v něm totiž jít o to, aby účetnictví odráželo skutečný stav firem a případně zajistilo podklady pro stanovování daní. To první budeme muset časem udělat v souladu se svět ovými standardy, to druhé asi musíme doplnit s ohledem na domácí specifika. V úvahu připadá i opačný postup, ale soulad s tím, co dělají země, po jejichž kapitálu toužíme, bychom rozhodně opomíjet neměli.
