Zlínská společnost začínala před čtrnácti lety od nuly. Dnes její korkové zátky uchovávají kvalitu vína v láhvích z produkce šesti stovek tuzemských vinařů. A vyváží například do sousedního Rakouska, Maďarska nebo na Slovensko.
Když na přelomu tisíciletí přijel do sklárny Vetropack nakupovat zboží portugalský podnikatel Joao Augusto de Sousa, byl to pro Jana Kašpara (na fotce), který tehdy ve společnosti pracoval, začátek velké životní změny. Zahraniční byznysmen chtěl v Česku otevřít firmu na výrobu korkových zátek a sháněl společníka. S Janem Kašparem si nakonec plácl, a v roce 2002 tak vznikla firma Cork Janosa.
„Bylo to byrokraticky velice náročné, takže to trvalo věčnost. Problém byla dlouhá doba, než sebou úředník někde v kanceláři pohnul. Dodneška nechápu, že úředníci na svou ‚práci‘ nemají stanovené termíny a tvrdé sankce pro případ, že je nedodrží. Pracovat rychleji je proto nikdo nedonutí,“ vzpomíná Jan Kašpar.
S podnikáním měl zkušenost již z předchozích let, kdy provozoval velkoobchod s elektromateriálem pro autosalony. „Ale po ekonomických balíčcích, které vyhlásila vláda Václava Klause, šly obchody pomalu do kytek. Firmu jsme zavřeli poctivě, bez dluhů a průšvihů, které jsou v podobných případech obvyklé. Prostě jsme všem všechno zaplatili, rozdělili si, co zbylo, a rozešli se. Dodnes jsme mimochodem kamarádi,“ tvrdí Jan Kašpar.
Konec pohody
S korkovými zátkami musel od začátku řešit problémy. „Byl to průšvih na průšvih. Částečně to bylo asi dáno rozdílnou mentalitou Portugalců a naší. Oni jsou neskuteční pohodáři, v podstatě nechtějí nikoho podvést, ale na všechno mají dost času, něco jako dodržet slovo pro ně vůbec nic neznamená. Stejným způsobem tam funguje třeba kontrola kvality, pokud vůbec nějaká byla,“ porovnává Jan Kašpar.
Kvůli žalostné kvalitě dodávaného zboží získal dojem, že Portugalci chtěli v Česku prodávat výrobky, které jim odjinud vrátili kvůli závadám. „Na tom jsem se nechtěl podílet. Oni měli představu, že jsme Divoký východ a všechno se tu prodá. Já jsem ale věděl, že to takhle nikdy nemůže dlouhodobě fungovat,“ podotýká Jan Kašpar.
Od začátku se proto snažil dělat jakýsi kvalitativní filtr a surovinu, která byla nekvalitní, prostě vracet a nepouštět k zákazníkům, aby si firma neudělala špatné jméno. „V Portugalsku – stejně jako třeba na Sicílii a podobně – je běžné, že zákazníci otlučou firmám o hlavu 30 až 40 procent toho, co vyrobí. A nikoho to v podstatě ani moc nestresuje. Já bych se z toho zbláznil. V současnosti pracujeme s nulovým procentem reklamací,“ zdůrazňuje Jan Kašpar.
Když se objevila příležitost, rozhodl se získat firmu pod svoji kontrolu. Jeho společník se dostal v Portugalsku do vážných finančních potíží a potřeboval z české firmy získat více peněz, než v ní bylo. Český podnikatel mu proto nabídl, že by si ve firmě výměnou za peníze zvýšil podíl z 20 na 80 procent. „On se ale urazil a řekl mi, že si mám od něj koupit raději celou firmu,“ pokračuje Jan Kašpar.
Jednání o kupní ceně nebyla jednoduchá. Oproti návrhu z české strany, který byl podložený reálným fungováním firmy, požadoval portugalský společník zhruba pětkrát více.
„Pak na mě bez jakéhokoli upozornění poslal z Portugalska právníka. Najednou stál proti mně v kanceláři chlap jak hora, ruce jako lopaty a že si jde převzít firmu. Vypadal jako vrah z nějakého filmu s Jeanem Gabinem. Jenomže já jsem se v tu chvíli nevystrašil, ale naopak zatnul. A jak tam tak stál, vzal jsem telefon a zavolal do Portugalska společníkovi, že za každý den, co ve Zlíně tenhle hromotluk stráví, bude moje původní nabídka o dvacet procent nižší. Takže když ho tu bude držet pět dnů, bude ho to stát letenku a hotel pro toho chlapa a já firmu zavřu a v obálce mu pošlu klíček ode dveří haly, ale peníze neuvidí žádné,“ popisuje Jan Kašpar tvrdé vyjednávání.
Nakonec vše do puntíku dodržel. Portugalský právník vyvíjel nátlak tři dny a pak odjel domů. Jan Kašpar poté koupil firmu za 40 procent své původní nabídky. „Neustoupil jsem ani o milimetr. Ale příjemný čas to samozřejmě nebyl, i když teď to vypadá docela legračně,“ vzpomíná majitel firmy.
Odbyt podle úrody
Od roku 2005 je tak firma ryze v českých rukou. V současnosti má deset zaměstnanců a obrat mezi 40 a 50 miliony korun. Podle toho, jak se urodí na vinicích.
Korkové zátky od firmy odebírají především malí a střední vinaři. „Ty mám nejraději, protože se od nich spoustu věcí naučím. Jsou to obyčejní, poctiví a velice pracovití lidé, kteří většinou také začínali z ničeho. Takže máme velice podobnou minulost a to nás spojuje. Tihle lidé tvoří osmdesát procent našich zákazníků a já jsem za to vděčný,“ oceňuje Jan Kašpar. Dnes má firma jen v České republice na šest set zákazníků. Je to zhruba polovina tuzemských vinařů. A vyváží také do Maďarska, Rakouska nebo na Slovensko. V soutěži Rodinná firma roku skončila v posledním ročníku na druhém místě. Že společnost funguje jako rodinná firma, má své výhody a nevýhody.
| Budoucnost má jméno Diam |
|---|
| Francouzské zátky Diam jsou mezi uzávěry něco jako mercedes mezi automobily. Jde o výsledek mnohaletého výzkumu a řady inovací, kde zadáním bylo zachování pozitivních vlastností korku jako pružného přírodního materiálu a úplné potlačení těch negativních, jako jsou nestejnorodost, pórovitost, trhání, zápach nebo rychlé stárnutí. Jde o korkový mikrogranulát zbavený veškerých škodlivých příměsí. Hmota je vybavená takzvanou mikrosférou, jde v podstatě o mikroskopické plastové bublinky, které zajišťují vysokou a dlouhotrvající pružnost. „Výsledkem je zátka, která je z přírodního materiálu, pěkně vypadá a má fantastické vlastnosti. Je to jako kevlar v automobilovém průmyslu. Blatník z něj je také lehčí, pevnější a pružnější než plechový, ale na každém autě ho prostě nenajdete,“ porovnává Jan Kašpar. Zátka Diam se tak při otevírání láhve s vínem nikdy neroztrhne, nic z ní ve víně neplave, láhev s ní jde bez problémů znova uzavřít, víno pod ní neoxiduje. Když před pěti lety začali ze Zlína vozit zátky Diam do Rakouska, byly určeny pro červená vína. Všechna bílá vína byla tehdy na tamním trhu uzavřena šroubovým uzávěrem. Když se po letech Rakušané přesvědčili, že Diam jejich bílým vínům neškodí, a vína jsou naopak lepší, začali výhradně tyto zátky používat i na bílá vína. „Dnes jde 95 procent zátek Diam, které odvezeme rakouským zákazníkům, na dražší bílá vína“ dodává podnikatel. |
„Když jsou partneři spolu v práci, netrpí tolik tím, že se vidí jen u snídaně, a o tom, jak tráví svůj pracovní čas a co dělá ten druhý, vlastně ani nemají představu. Výhodou je také asi větší důvěra, a když jsou malé děti, můžete si je brát do práce a není to problém. Náš syn trávil dny v kanceláři vedle pracovního stolu v košíčku od svých několika týdnů a řekl bych, že mu to vůbec neuškodilo,“ porovnává Jan Kašpar.
„Výhodou je také plánování dovolených, kdy není třeba ladit společné volno u různých zaměstnavatelů. Průšvih zase ale naopak je, že když odjedeme na dovolenou, není nikdo z nás v práci a ve firmě naší velikosti chybí moc lidí najednou. Nepřipadá proto v úvahu na delší dobu odjet a denně alespoň pár hodin nepracovat a nebýt ve spojení s firmou,“ doplňuje Anna Kašparová, která ve firmě působí jako asistentka pro všechny situace, kontrolor platební morálky zákazníků a plánovač výroby.
Pro dobré fungování podniku je podle manželů důležité uvědomit si rozdíl, který je mezi rodinou a firmou. Na rozdíl od rodiny musí mít firma jednoho šéfa, který bude mít ve všem poslední slovo a bude mít za své rozhodnutí zodpovědnost. „Rozhodnutí může být špatné, ale i to je lepší než žádné. Firma je živý organismus a většinou je pro ni nejhorší, když není schopna se rozhodnout nijak. I špatné rozhodnutí dá věci do pohybu a to je v každé živé firmě nesmírně důležité,“ konstatuje Jan Kašpar.
Vývoj v oboru navíc nahrává rozšiřování korkových zátek. Levných náhražek, jako jsou třeba plastové zátky, které se k vínu jako k přírodnímu produktu nehodí, postupně ubývá. „Osobně si myslím, že zrovna plast po čase z vinných láhví zmizí,“ odhaduje Jan Kašpar.
