Krásná a vydatná

8. 10. 2012

Harmonizace sazeb DPH v Evropské unii a lepší spolupráce mezi berními úřady jsou pro Česko téměř národním zájmem

Jan Knížek, šéf Generálního finančního ředitelství, a tedy i vrchní správce daní v Česku, se po obsáhlém výkladu o podvodech s daní z přidané hodnoty (DPH) zasní a řekne: „A stejně je to krásná daň, vydatná… Škoda jen, že je postavena na disciplinované poplatníky…“

Krásná? Jak pro koho. V poslední době dokáže i malé zvýšení o jeden procentní bod nejen brnkat na nervy národu a podnikatelům, ale být také dostatečnou záminkou pro nespokojence uvnitř ODS pro odmítnutí poslušnosti vládě, která DPH potřebuje ke stlačení schodku veřejných rozpočtů pod tři procenta HDP v příštím roce. Nebude-li zvýšení DPH prohlasováno spolu s dalšími změnami, je ohrožen nejen fiskální cíl, ale i sama existence vlády.

Předchozí článek dokumentuje, že nejde jen o „oblibu“ vlády, ale také o úpadek daňové morálky. Vinou podvodů s DPH přichází erár o částku, která podle odhadů představuje skoro třetinu letošního deficitu veřejných financí. Jestliže se hromadí indicie o nárůstu těchto praktik, pak je dobré položit si tři otázky:

1. Nakolik tento nárůst souvisí s reakcí na současnou hospodářskou situaci, kdy si firmy snaží udržet cash flow a trh i za cenu páchání deliktů, jež jsou v Česku chápány jako kavalírské?

2. Je tento nárůst reakcí na „šponování nervů“ vládou, která sazby v posledních letech jednak zvyšovala, jednak nebyla schopna podložit je nějakou aspoň trochu přesvědčivou doktrínou?

3. Jak by na to vláda, respektive daňová správa měly reagovat?

Odpověď na první otázku musí znít intuitivně ano. S klesajícími tržbami se hledá cesta nejmenšího odporu pro uchování hotovostních toků pro to, aby byznys zůstal nad vodou. Některé obory to mají opravdu těžké, a tak pokušení samozřejmě stoupá. Není žádným překvapením, že ruku v ruce se slabým daňovým výnosem, výskytem evidentních podvodů a množícími se daňovými úniky jdou snahy o „přitažení šroubu“ ze strany státu.

Nakolik je zhoršení daňové morálky v posledních letech spojeno s postojem vůči vládě? „To jsou takové,golfové řeči‘, že už podnikatelé odmítají vládě daně platit. Je to dnes hodně slyšet. Ale když má v Česku regulérní byznys a zapuštěné investice, co mu pak jako jeho daňař na tyhle excitované řeči poradíte?

Nic jiného než že na takovém Kypru se jim také může stát, že se správce jejich,offshorové‘ firmy najednou vymění, a on nemá absolutně nic pod kontrolou,“ odpovídá nejmenovaný daňový expert. Zároveň ovšem připouští, že problém s disciplínou hodně souvisí s intenzitou daňových kontrol. „Stačí pár exemplárních případů a dají si pozor,“ zní jeho doporučení berňáku. Sociolog na to může mít jiný názor, a také ho má.

Podle některých studií je naopak daň z přidané hodnoty nejvíc ovlivnitelná „měkkými“ společenskými faktory, jako jsou zažité vzorce chování nebo přímý vztah občanů ke státu. „Z výzkumu vyplývá, že sklony lidí k ekonomické nepoctivosti jsou silně ovlivňovány jejich postoji k představitelům trhu a státu a důvěrou v tyto instituce. Jde o hodnotovou orientaci takzvaného legálního cynismu. Pokud vidíme, že se k nám představitelé státu či trhu nechovají vždy čestně, nabýváme pocitu, že porušování norem není univerzálně špatné,“ říká socioložka z Akademie věd Romana Trusinová, která se morálním aspektem výběru daní zabývala hlouběji. Zároveň upozorňuje, že na daních podvádějí hlavně lépe situovaní občané s vyšším vzděláním.

Pro zemi, která chce – a velmi potřebuje – zlepšit podmínky pro podnikání, však zpřísnění pravidel znamená větší břemeno spojené s papírováním pro samotné podnikatele, tedy opět náklady. Bez dalších opatření, které by transakční náklady pro změnu snížily, je samotné snížení limitu nešťastný krok. Například obratová hranice pro registrační povinnost pro živnostníky je ve Skandinávii zhruba desetkrát nižší než v Česku, nicméně tam je nízká hranice kompenzována větší přehledností a nižší časovou a administrativní zátěží. Světová banka, která tyto parametry sleduje ve svém každoročním přehledu Doing Business, zařadila Česko na nezáviděníhodné 119. místo, kdežto třeba Dánsko na čtrnácté.

Neuvěřitelná čísla Poslední reprezentativní studie v rozsahu více než šesti set stran, kterou si na problematiku DPH objednala Evropská komise, také nesvědčí o tom, že jsme na tom dobře. Pravda, data jsou předkrizová a něco se mohlo změnit, nicméně při správě daní je setrvačnost obrovská. Srovnávací analýza, byť jí dělala mezinárodně opravdu respektovaná instituce CPB (Bureau for Economic Policy Analysis), jde v mnoha směrech proti konvenčním stereotypům, a některá čísla jsou těžko uvěřitelná.

Zcela v souladu se „zdravým selským rozumem“ je ovšem závěr, že země s vysokými základními sazbami DPH ještě nemusejí mít vysoké výnosy z této daně. Zvlášť v menších nových členských zemích EU se velmi často stává, že vysoká sazba provokuje vysoké daňové úniky a průsaky při dosti značných nákladech na správu daně.

Z tabulky lze docela jasně vystopovat, že opravdu velkým problémem jsou výjimky a snížené sazby. Kdyby jich nebylo, byla by snadnější administrace, menší prostor pro úhybné manévry i vyložené podvody, a v podstatě i větší výnos. A to vše při nižší zákonné základní sazbě DPH. Jenže v Česku, jakož i v drtivé většině členských zemí, jsou snížené sazby považovány za zavedený nástroj sociální, ale třeba i průmyslové a ekologické politiky.

Problém se sníženými sazbami jako sociálním opatřením je jejich plošnost – významnou část daňového nákladu konzumují ti, kteří sociální úlevy nepotřebují. Samozřejmě že každá domácnost má trochu odlišný spotřební koš, takže není možné zcela přesně kompenzovat dopad, ale závěr všech lidí, kteří se kdy pořádně problematikou redukovaných sazeb DPH zabývali, je ten, že by bylo lépe řešit sociální problémy adresnou sociální pomocí.

Manipulace se sazbami zřídkakdy vede k naplnění deklarovaných cílů i v jiných oblastech. Pokud by se to dalo sumarizovat do jedné věty, pak tedy že „ je legitimní politicky bojovat za prosazení v zásadě čehokoliv, ale není chytré si k tomu vybrat zrovna sazby DPH“. Jakkoli se na tom všichni experti na „tax economics“ shodnou, doporučení se míjejí účinkem.

Bez iluzí Některé země s výjimkami a sníženými sazbami machinují natolik, že nedostanou ani polovinu hypotetického výnosu daně při zdanění veškeré spotřeby základní sazbou. Že v této doméně vede Itálie (VRR 40,7 procenta počítáno k celkové spotřebě), následovaná Řeckem a Španělskem, něco naznačuje. Itálie, kde se teoreticky dostanete jako zákazník do pokutovatelného průšvihu, když neodeberete účtenku za jedno espresso v baru, je kombinací nízkého výnosu DPH a zároveň vysokých úniků docela příznačná.

Češi o sobě v oblasti daňové morálky nemají příliš mnoho iluzí, k neplacení daní se chováme jako ke „kavalírskému deliktu“, který není společností zavrhován. Ovšem pohled do tabulky musí každému vnímavému čtenáři vrtat v hlavě. Že by Češi byli z hlediska daňové disciplíny v podstatě srovnatelní s Británií (českých 18 procent oproti britským 17 procentům)? To tedy mají v Her Majesty’s Revenue and Customs laťku nastavenu nějak divně nízko anebo někdo úplně blbě počítal… A že by čeští (18 procent „VAT gap“) a rakouští (14 procent) plátci DPH šidili o tolik víc než jejich polské protějšky s pouhými sedmi procenty? Tomu se taky nechce věřit. Protože kdyby to pravda byla, bylo by to na pováženou.

Náklady na správu daní jsou totiž podle statistik OECD v Polsku i v Česku velmi vysoké, a bývalá federace je v žebříčku nejméně efektivních výběrčích daní zastoupena ještě Slovenskem. Když si to dáme dohromady a akceptujeme čísla z mezinárodních studií a statistik, vychází z toho, že Poláci sice mají daňovou správu drahou, ale daně aspoň vyberou.

Slováci mají v podivné „jánošíkovsko-byrokratické“ kombinaci daňovou správu relativně nejdražší v OECD, ale zároveň mají druhý nejhorší odhad úniků v případě DPH v celé Evropě, hned po Řecku. Česko je někde uprostřed, ale ego by nám to zvednout nemělo, neboť závěr zní: hodně nadprůměrně drahé a dost nadprůměrně neefektivní. Je samozřejmě strašná škoda, že čísla jsou stará a bylo by velmi nevhodné „buzerovat“ Mireport roslava Kalouska za hříchy Bohuslava Sobotky. Někomu z nich dá historie za pravdu, čísla zatím nemáme.

Příliš vzdálená představa Pokud budeme ochotni odhlédnout od lokálních sporů, zjistíme spolu s Janem Knížkem, že DPH je „vydatná“ a jako taková je považována za hlavní nástroj mobilizace daňových příjmů, k němuž se evropské vlády od vypuknutí finanční krize v roce 2008 uchýlily.

Seznam zemí je opravdu široký: od Kypru na jihu až po Finsko na severu, od Irska na západě až po Litvu na východě unie, sazby DPH vzrostly do roku 2011 včetně v šestnácti zemích z EU27 – a spolu s tím i průměrná základní sazba – na 20,7 procenta.

Rekordmanem je Orbánova vláda v Maďarsku, která letos zvedla základní sazbu až na 27 procent. Pravda, na rozdíl od Dánska, které má již dvacet let pouze jednu sazbu 25 procent (a představuje tak evropský unikát, odborníky ovšem doporučovaný jako následováníhodný), Maďaři spekulovali i se zvláštní „super“ sazbou DPH na luxusní zboží ve výši 35 procent.

Zároveň ale mají i redukované sazby 18 (pro základní potraviny a ubytovací služby) a 5 procent (pro knihy a léky).

Společná historie a nefalšovaná láska k maďarské gastronomii ještě nemusejí znamenat, že budeme způsobilí všechny kroky maďarských daňařů, či spíše jejich nadřízených, plně chápat. Jedna věc je ovšem zjevná: i při respektování všech národních specifik je velmi vhodné se shodnout alespoň na procesních otázkách: pokud by pouhé desetiprocentní snížení rozdílů v národních procedurách týkajících se DPH vedlo ke zvýšení vzájemného obchodu o 3,7 procenta a ke vzestupu unijního HDP až o 0,4 procenta, má smysl se dohodnout. Pro Česko je podpora takto pojaté harmonizace a zvýšená intenzita spolupráce mezi berními úřady pro zamezení daňových úniků takřka národním zájmem, již kvůli velké závislosti na obchodu se zbytkem unie. Kdyby se podařilo dosáhnout jakéhokoli významnějšího úspěchu, bylo by to DPH snad až příliš krásné.

Výnosová mezera (VAT gap, 2006,v %)/ Základní sazba DPH(v %) /Snížená sazba DPH (v %)

Rakousko 14 20 10 a 12

Česko 18 20 14

Slovensko 28 20 10

Slovinsko 4 20 8 a 5

Maďarsko 23 27 5 a 18

Polsko 7 23 5 a 8

Velká Británie 17 20 0 a 5

Průměr EU 12

pramen: CPB Netherlands, OECD

Efektivnost výběru DPH a sazby

Výnosový poměr DPH (v % k celkové spotřebě, 2008)

Česko představuje průměr EU, pokud jde o výnosový poměr (VRR), ale nadprůměr v ukazateli „VAT gap“. V obou případech se jedná jen o odhady, ale dost výrazný rozdíl mezi „VRR“ a „VAT gap“ jako by naznačoval, že českým problémem nejsou ani tak výjimky a rozsah používání snížených sazeb jako spíše rozsah obcházení existujících předpisů.

Výnosový poměr DPH (v % ke spotřebě domácností, 2008)

Ve střední Evropě drží bývalé Rakousko-Uhersko „basu“ a potvrzuje všechny tradiční stereotypy a předsudky o Předlitavsku a Zalitavsku tradované nejméně od roku 1867. Slovinsko je podle všech ukazatelů výrazně lepší, avšak paradoxně má momentálně zrovna dost veliké potíže s konsolidací veřejných rozpočtů.

pramen: CPB Netherlands, OECD

Co je co?

Výnosový poměr DPH (VAT revenue ratio, VRR) ukazuje, jaký je skutečný výběr DPH oproti teoretickému výběru při zatížení veškeré spotřeby, případně pouze spotřeby domácností základní sazbou. Jinak řečeno, poznáme z něj, o kolik stát přichází v důsledku výjimek, uplatnění snížených sazeb DPH, ale také „nevýběru“ vinou všech možných způsobů o obcházení daně, daňových podvodů, ale i obyčejného omylu.