Před deseti lety konflikt s Gruzií sice Rusko vyhrálo, ale zároveň ukázalo dost žalostnou úroveň svých ozbrojených sil. Proto tehdy vydal Vladimír Putin signál ke změně. Cílem bylo zvýšit akceschopnost, úroveň koordinace jednotlivých složek, schopnost rozvinout síly i ve vzdálenějších teritoriích a samozřejmě pořídit náhrady za starou techniku s kořeny v 70. letech minulého století.
Cenovka modernizačního programu nebyla zanedbatelná - tehdejších dvacet bilionů rublů představovalo zhruba sedm set miliard dolarů. A jak to u technologicky náročných a organizačně komplikovaných projektů bývá, zdržení se nepočítá na měsíce, ale na roky, o překročení původních rozpočtů ani nemluvě.
Desetiletý posun
O tom, že jsou ruské ozbrojené síly v nepoměrně lepší kondici, než byly ještě před deseti lety, není pochyby a velká zásluha za to je připisována jednomu z nejkompetentnějších Putinových ministrů, Sergeji Šojguovi. Mezi tím, co (čistě po vojenské stránce) předvedlo Rusko v Gruzii a v Sýrii, je nebetyčný rozdíl. Ruské vojenské angažmá ve prospěch režimu Bašára Asada lze navíc z hlediska marketinku ruského vojenského hardwaru považovat za velice úspěšné, na zahraniční klienty bezesporu zapůsobily stíhačky Su-30SM, Su-34, Su-35 či bitevní vrtulníky M-28N nebo Ka-52 a nasazení přesné munice.
Potenciální příjmy z prodeje zbrojních systémů do zahraničí se teď budou ruským zbrojařům hodit, protože samotné dodávky „domácí“ armádě vysoké náklady na vývoj nových krásných zbraní nezaplatí. Program přezbrojení ruské armády novou technikou je podle prezidenta Putina z 60 procent hotov a do roku 2021 mají být Rusové na 70 procentech. Navíc opakovaně ohlašuje nové zbraňové systémy, na které podle něj v určitých případech neexistují „západní analogy“.
Putin rád a často zmiňuje nové nadzvukové kosmické nosiče Avangard, mezikontinentální balistické rakety Sarmat (přezdívané ve vojenské hantýrce NATO jako Satan 2) nebo třeba hypersonické střely Kinžál, odpalované ze stíhaček MiG-31, jež jsou nyní nasazovány do výzbroje jednotek na jihu Ruska.
Jak ovšem říká člen moskevského Centra analýz strategií a technologií Ruslan Puchov, který je zároveň členem sboru civilních poradců ruského ministerstva obrany: „Velká část vybavení, včetně toho, co se dnes vyrábí a kupuje, stále těží ze sovětského odkazu. Zbraňové systémy skutečně nové generace (stíhačka Su-57, tank T-14 Armata) se dosud do sériové výroby nedostaly a zůstávají ve vývoji.“ Jenže pokud za skutečný začátek mohutných investic do armády a vývoje nových zbraňových systémů počítáme až začátek této dekády, není se podle Puchova čemu divit - první zbraně nové generace se do výzbroje ruské armády dostanou po roce 2020. A bez ohledu na srovnání se západními „analogy“, pro Rusko (měřeno poměrem HDP na obyvatele) budou každopádně velmi drahé.
Zbrojařské klany se perou o stomiliardové zakázky. Přečtěte si o tom
Nejde jen o obrovské náklady na výzkum a vývoj sofistikovaných zbraňových systémů, ba ani na jejich samotné pořízení, ale také o mnohem dražší provoz a hlavně udržování celého nového „ekosystému“, který vyžadují. Ani náhodou je neopravíte v terénu „pajcrem a kladivem“, což býval standardní postup u většiny sovětské techniky, a navíc potřebujete špičkový personál.
Je velmi dobrou otázkou, zda má smysl je nasazovat ve velkém, když současné verze tanků či stíhaček, které se pořizovaly do výzbroje v této dekádě, snesou srovnání se současným standardem armád NATO, s výjimkou elitních útvarů USA. Rusové samozřejmě sledují, že ani Spojené státy se kvůli vysokým nákladům nehrnou do přezbrojení letectva novými víceúčelovými stíhačkami F-35, nemluvě o „neviditelných“ F-22 Raptor, jichž i US Air Force kvůli vysoké ceně pořídilo jen 193 místo plánovaných 750, načež byla výroba zastavena. Stárnoucí letecký park chtějí doplnit osvědčenou, byť zmodernizovanou technikou („čtvrté generace“), jejíž základy sahají - stejně jako v Rusku - do 70. let.
Když takto uvažuje nepoměrně bohatší Pentagon s ročním rozpočtem odpovídajícím celému víceletému ruskému modernizačnímu programu v jeho původní výši (cca 700 miliard dolarů), jakou logiku má náhrada novými systémy v ruských podmínkách? Pochlubit se schopností držet krok s nejlepšími, či dokonce udávat směr je z hlediska domácí propagandy jistě výborné, ale že není dobrý nápad ponoukat bohatšího soka k závodům se zbrojení, by už Rusové mohli pár let vědět.
Modernizace především
Kupříkladu již zmíněný supermoderní tank Armata s bezosádkovou věží vychází nepoměrně dráž než moderní verze osvědčených T-72, případně T-90. Do výzbroje ruských ozbrojených sil bude zaváděn postupně a v podstatně menších počtech. Totéž platí i pro nové kolové obrněnce Bumerang a pásová bojová vozidla pěchoty Kurganěc-25. Vicepremiér pro vojensko-průmyslový komplex Jurij Borisov nedávno prohlásil: „Musíme pracovat s rozpočtem desetkrát menším než země NATO a dosahujeme našich cílů díky efektivním řešením.“ To znamená modernizací existující techniky, jejíž rané verze znala třeba i Československá lidová armáda a v mnoha zemích zůstává stále ve výzbroji. A to opět představuje exportní potenciál.
Co platí pro tanky a obrněná vozidla, platí i pro letectvo a námořnictvo. I jejich prestižní projekty narážejí na neochotu ruského ministerstva pořizovat si násobně dražší, byť krásné nové stroje.
Stíhačka „páté generace“ Suchoj-57 se předvedla v Sýrii, i když ještě není hotová. Zřejmě aby otestovala, zda a jak ji dovedou zjistit americké F-35 a F-22 Raptor (dovedou), případně aby povzbudila zájem zahraničních kupců. Indie se sice dohodla na společném vývoji Su-57 již před lety (program začal v roce 2001), ale Rusy požadovanou spoluúčast se jí nechtělo platit a nakonec od projektu odstoupila, aby poté řekla, že je otevřená jednání. Již zmiňovaný vicepremiér Jurij Borisov, který předtím dělal šéfa vyzbrojování na ministerstvu obrany, ruským médiím bez vytáček oznámil, že velkosériová výroba Su-57 pro potřeby ruského letectva „nemá smysl“ a peníze by se měly investovat raději rovnou do vývoje letounu šesté generace (bezpilotní stíhačky). Vývoj Su-57 se protáhl natolik, že se do sériové výroby dostane vlastně již zastaralé drahé letadlo. Kromě jedné vzorové demonstrační letky tak budou Rusové zřejmě Su-57 nabízet především na vývoz, aby se jim vrátila alespoň část nákladů vynaložených na vývoj a přípravu výroby.
Ruské námořnictvo s velkolepými projekty na výstavbu obří letadlové lodi třídy Štorm (Bouře) nebo torpédoborce Lídr rovněž neuspělo, a největšími skutečně novými povrchovými plavidly jsou tak fregaty třídy Generál Gorškov (o výtlaku 5400 tun). Jediná ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov je z roku 1991 a po nasazení v Sýrii se podrobuje několikaleté přestavbě. Ještě dlouho nebude mít následovníka, pozornost se věnuje spíše modernizaci ponorkového loďstva s novými raketami a torpédy a vybavení povrchových plavidel novými nadzvukovými řízenými protilodními střelami, jež představují velmi účinnou a nesrovnatelně levnější alternativu.
Vrchol za perestrojky. Zbrojní produkce v roce 1987 činila 29 miliard
Rusko se ze strategických důvodů snaží o technologickou nezávislost, k čemuž je fakticky nuceno zařazením mnoha citlivých položek na sankční seznamy. Týká se to nejen západních technologií, ale i ukrajinského embarga na vývoz motorů a turbíny do letadel, helikoptér a námořních lodí do Ruska. Potíže jsou i se servisem stávající techniky, které chybějí náhradní díly, takže například značná část vrtulníků Mi-26 je odstavena kvůli motorům, které před rokem 2014 původně dodával ukrajinský podnik Motor Sič. Nové vyvíjí ruský koncern Rostech, ale k dispozici ještě nejsou. Když všechno půjde jako po másle, budou sériově vyráběny v roce 2025.
Totéž platí pro nedávno ohlášený retrofit obřích dopravních letadel A-124 Ruslan, které byly také výsledkem ukrajinsko-ruské koprodukce v rámci SSSR. Ani druhý gigant, Iljušin-76M, se přes deset let snahy nepodařilo znovu rozhýbat do sériové výroby, a tak současná flotila nejen stárne, ale její značná část není schopna nasazení.
Výskok s rozpočtem na zádech
Přes podobné nezdary prošly ruské ozbrojené síly nepopiratelnou kvalitativní změnou, jsou nejen lépe a moderněji vyzbrojeny, ale i účinněji řízeny a jsou schopny projektovat svoji sílu na značnou vzdálenost. Zároveň se opět učí žít s možnostmi ruské ekonomiky, jež letos nedosáhne ani dvouprocentního růstu. Letos se sice příjmy rozpočtu vyvíjejí podstatně lépe, než se čekalo, především díky vzestupu cen ropy a plynu, jenomže zároveň Rusko cílí na mírně přebytkový federální rozpočet (0,5 procenta), a také patriotismus obyvatelstva nelze testovat donekonečna. Protesty proti zvýšení věku odchodu do důchodu ukázaly, kde jsou reálné limity, které není radno překračovat.
Loni se poprvé od roku 1998 vojenské výdaje alespoň podle oficiálních údajů snížily, v reálném vyjádření asi o pětinu. Z hlediska absolutních výdajů na obranu je dnes Rusko až čtvrté, po Spojených státech, Číně a Saúdské Arábii. Některé krásné nové zbraně, jež měly doma i ve světě ukázat, že „co dovedou oni, dovedeme i my, a líp“, budou muset počkat.
Největší vojenské manévry za 37 let. Rusko uspořádá cvičení Východ 2018
Dále čtěte:
Komentář: Co dělají s Ruskem sankce
Prodloužení smlouvy START? Putin prý Trumpovi navrhl jednání o odzbrojení
