Mnoho lidí si stěžuje na svou finanční situaci. Myslí si, že větší peníze lze jen zdědit, vyhrát v loterii nebo ukrást. Založit vlastní firmu si netroufnou, protože nemají do začátku dost peněz, chybí jim nápad či odvaha. Raději si stěžují na vládu, že se o ně nestará, a na to, že umožnila vzniknout prostředí, v němž poctivec trpí a podvodník si žije dobře.
Ve vyspělých zemích, zejména v USA, však lidé nebohatnou ze mzdy. Finanční nezávislost jim přináší fakt, že bohatnou firmy, které spoluvlastní! Na fungujícím kapitálovém trhu je to velmi jednoduché. Chcete mít kousíček firmy, jako je Coca-Cola či Microsoft? Žádný problém, kupte si tolik jejich akcií, kolik chcete a kolik vám peněženka dovolí. Rázem se z vás stanou kapitalisté, kteří se budou podílet na ziscích i ztrátách společností, jejichž akcie vlastníte. Přitom nemusíte ani začít podnikat – tedy ovlivňovat chod firem, jichž jste spolumajiteli. Management to dělá za vás. Půvab celé operace spočívá v tom, že stejného efektu dosáhnete jak s tisícovkou, tak s milionem. Obě investice rostou i klesají stejným tempem podle toho, jak se daří firmám, a podle toho, jak se vyvíjí očekávání investorů o budoucích ziscích firem. Krátkodobě pak hlavně podle nálady na trhu. Peníze bohatších zde nemají žádná privilegia.
Výhody fondů.
Investoři objevili výhody fondů v době, kdy řešili problém výběru, do kterých akciových společností investovat, a potřebovali profesionála. Další problém vyvstal, když zjistili, že přímý nákup akcií jedné či dvou firem je poměrně drahý a nese s sebou sice vysoké šance na zisk, ale také na totální ztrátu, pokud by firma zbankrotovala, nebo se dostala do vážných potíží. Na nákup akcií například patnácti firem, který by jim toto specifické riziko snížil, by však potřebovali již příliš mnoho peněz.
Nákupem podílových listů akciových fondů získají podíl na profesionálně vytvořeném a spravovaném portfoliu, jehož riziko je podstatně menší než riziko držení akcií dvou či tří firem. Riziko však stále existuje, zejména pak u titulů, jejichž cena vylétla na vlně euforie příliš vysoko a nemá fundamentální základ. Pokud by se ukázalo, že očekávání budoucích zisků nejsou opodstatněná, je velmi pravděpodobné, že ceny takovýchto akcií projdou korekcí, která však nebude znamenat nákupní příležitost, nýbrž návrat na úroveň, jež může přetrvávat mnoho let. Například akcie mnoha internetovských firem vylétly nahoru o tisíce procent, ale firma přitom dosud nevydělala ani dolar.
Nový trh.
Investor, jenž nechce vlastnit akcie již velkých a zavedených firem, ale hodlá profitovat z šancí mladých a dynamicky se rozvíjejících nových společností, které dnes začínají s dobrým nápadem a v budoucnu se mohou stát nadnárodními giganty (příklad Microsoftu), může vstoupit na takzvaný Nový trh. Zde tyto podniky získávají kapitál emisí svých akcií. V USA tento trh funguje bezvadně, v Evropě se teprve rozvíjí. Například ten, kdo koupil akcie německé mediální firmy EM.TV v době emise 30. října 1997 za sto tisíc korun, má z nich dnes zhruba třináct milionů. U neúspěšných emisí však není výjimkou, když investor přijde prakticky o vše.
Vhodnou a šťastnou investicí můžete vydělat i přes deset tisíc procent jako v uvedeném případě. Pravděpodobnost takového zisku je však blízká pravděpodobnosti výhry v loterii. Není samozřejmě nic radostného, když člověk přijde téměř o všechno, ale na druhé straně vás nic horšího již potkat nemůže. Zisky jsou neomezené, avšak ztráty ano. O této vlastnosti akcií se říká, že mají element opce. Méně zkušeným investorům opět přicházejí na pomoc fondy. Nečekejte od nich zisky v řádu desetitisíců procent, ale neměl by vás potkat ani opačný extrém, tedy stoprocentní ztráta. Mezi nejzajímavější patří EuroAction N. M (zhodnocení 284 procent od 5. února 1999), Invesco Neue Markte (zhodnocení 381 procent od 10. prosince 1998) či ALSA Neuer Markt (134 procent od 16. dubna 1999). Údaje jsou k 10. dubnu 2000. Přestože jde o velmi atraktivní segment, procházejí přehřáté akcie korekcí v řádu třiceti procent, která ještě není u konce.
Zpátky k fondům.
Jiný investor může chtít profitovat jen z technologických či internetovských akcií. Není to problém. Vhodný nákup akcií firmy Yahoo!, AOL, Info Highway či Exodus Communications přinesl držitelům tisíce procent. Naopak nevhodné načasování skončilo pro mnohé v slzách a finanční katastrofou. Pokud však chcete výběr titulů svěřit profesionálům, potom o vaši přízeň soutěží čtyřiatřicet fondů (databáze firmy S&P, fondy registrované v Německu).
Jste investor, který nevěří nafukující se bublině internetovských titulů? Pokud chcete mít investici, která není podložena jen nápadem a dosud žádnými zisky, ale která má hmatatelnou podobu, čeká i na vás v zástupu několik set fondů. Liší se investičním stylem i regionálním zaměřením. Některé jsou aktivně spravované, jiné jen kopírují index. Například index Dow Jones Euro Stoxx 50, který reprezentuje padesát největších firem eurozóny – například Deutsche Telekom, Nokii či Siemens.
Takto lze pokračovat do nekonečna. Rizika jsou jasná. Kdo chce být kapitalistou, musí vědět, že s růstem a prosperitou jsou neodvratně spojeny i poklesy a krize. Dlouhodobě však ekonomika světa roste, proto rostou i její kvalitní součásti – firmy, jejichž akcie můžete bez problémů vlastnit. Chce to jen změnit styl myšlení.
Bohatší, ne moudřejší.
Když v roce 1995 vzrostl index S&P 500 (americké akcie) o 37 procent, ozývaly se varovné hlasy. Po třiadvacetiprocentním růstu v roce 1996 experti vyzývali ke dvojnásobné opatrnosti. Když index vydělal dalších třicet sedm procent v roce 1997, byl prý trh extrémně přepjatý. Index ale přidal dalších osmadvacet procent v roce 1998 a všechny varovné hlasy ztratily kredibilitu. Loňský rok ukončil index dvacetiprocentním růstem.
Mnozí lidé, kteří investovali na vyspělých akciových trzích, přivítají novou dekádu bohatší. Budou i moudřejší? Mnoho investorů se tak alespoň po konci devadesátých let cítí. Proč by nakonec neměli? Jejich investice byly velmi slušně odměněny a mnoho z nich vstupuje do nové dekády s majetkem, jaký si ještě nedávno nedokázali představit ani ve snu. Počet milionářů mezi americkými domácnostmi se od roku 1990 více než zdvojnásobil.
Mnoho investičních poradců přesto tvrdí, že investiční IQ jejich klientů se od osmdesátých let příliš nezvýšil. Ve skutečnosti se lidé mnohé z toho dobrého, co se naučili v osmdesátých letech, rychle odnaučili v letech devadesátých. Díky fenomenální výkonnosti akcií velkých amerických firem mnoho investorů věří tomu, že ceny akcií jdou jen nahoru, diverzifikace (rozložení rizika například nákupem více fondů s rozdílným zaměřením) nemá smysl a lepší než kupovat fondy je investovat do jednotlivých akcií. Přímo alarmující je skutečnost, že masivně rostou nákupy akcií na úvěr. V případě poklesu cen si potom spekulant nemůže dovolit čekat, ale musí prodávat za každou cenu a hnát cenu ještě níže. Objem těchto úvěrů (takzvaný margin accounts) činí zhruba 230 miliard dolarů!
Problém devadesátých let.
Velké americké akcie v devadesátých letech zanechaly ostatní investice v prachu a vyvolaly pochyby o smyslu diverzifikace. A co hůře, nafoukly očekávání mnoha investorů na extrémní úroveň. Od roku 1926 činí zhodnocení amerických akcií jedenáct procent (index S&P 500 včetně dividend). Proč by však zástupy investorů, kteří svou první zkušenost s akciemi prožili v devadesátých letech, měly být spokojeny s jedenácti procenty, když průměrné zhodnocení pěti set největších amerických akcií v dekádě bylo devatenáct a za poslední čtyři roky pak 30,6 procenta? Nemluvě už o růstu některých technologických titulů o stovky procent. Tyto fenomenální růsty zaslepily investorům zrak, otupily jejich vnímání toho, co je rizikové, a potlačily výhody diverzifikovaného portfolia.
Problémem devadesátých let je, že investoři sice prošli testy masivních propadů, ale vždy z nich vyšli dobře, protože trhy se velmi rychle navrátily zpět. Co by se asi stalo, kdyby došlo k propadu jako v roce 1973 (minus 14,7 procenta), který nebyl následován růstem, ale další ztrátou v roce 1974 (minus 26,5 procenta)?
Důsledek dlouhotrvajícího růstu je ten, že propady jsou dnes vnímány jen jako nákupní příležitosti a hlasy těch, kteří se odváží upozornit na neudržitelnost růstu, ztrácejí kredibilitu. Ovšem fakt, že akcie prudce klesne, ještě neznamená, že se nabízí výhodná koupě. Také může jít o prostou skutečnost, že si našla novou rovnovážnou úroveň. Právě to může být u předraženého amerického trhu velkým problémem. V případě déle trvajícího poklesu lze očekávat, že investoři se budou podobat armádě lumíků snažících se utéci. Ve skutečnosti však půjdou jeden za druhým do zkázy.
Katastrofa.
Skutečný důvod toho, proč si investoři v USA vedli tak dobře, je prostý. Vezli se na robustně rostoucí ekonomice a s tím souvisejícím masivním růstem celého trhu. Nebylo to proto, že objevili nějakou novou moudrost. Naopak vzhledem k přílišné sebedůvěře se častým obchodováním připravili o velkou část zisků. Jedna analýza období 1991 až 1996 ukázala, že ti, kteří obchodovali nejčastěji, vydělali 11,4 procenta za rok. Index S&P 500 však vzrostl v této periodě o 17,9 procenta.
Devadesátá léta byla prostě pro akciové investory mimořádná. Potvrdila, že akcie jsou nejlepší investiční volbou. Lidé, kteří své úspory drželi v bankách a na peněžním trhu, si začali uvědomovat, že jsou i výhodnější dlouhodobé možnosti. Neopatrnost a chamtivost však povede k finanční katastrofě, a ne k finanční nezávislosti.
