Josef Bečvář tvrdí, že dnešní debata o modernizaci vojska se měla otevřít už před deseti lety. Proč ji tedy tehdy neotevřel?
Je to úplně normální. A nejen na ministerstvu obrany. S blížícími volbami je celkem logické, že se člověk snaží bilancovat, co všechno za své éry zvládl udělat a co po něm zůstane. Jenže v případě resortu Martina Stropnického ten výčet příliš dlouhý nebude.
Ministerští úředníci nejčastěji argumentují tím, že až s příchodem současného vedení začala obrana pracovat na koncepcích a ustálil se finanční výhled. A tak že je normální, že dnešní management plánuje a připravuje, aby ten příští mohl provést samotné nákupy a vybavit armádu novou technikou.
Zatím posledním takovým obhájcem je náčelník generálního štábu Josef Bečvář. V televizním pořadu 90' ČT24 minulý týden pronesl zajímavou myšlenku: „Dnešní vzrušená debata o modernizaci armády se měla otevřít už před deseti lety. To jsme věděli, že potřebujeme přezbrojit další brigádu.“ To zní rozumně. Kdyby se v roce 2007 začal chystat nákup víceúčelových vrtulníků, radarů MADR či pásových transportérů, dnes už se mohly rozjíždět dodávky.
Jenže Bečvář si měl svá slova trochu rozmyslet. Zatímco politikům podobné hlášky projít můžou – jejich éru řídí jen několikaletá volební období a většina z nich láteří na své předchůdce – důstojníci takhle „chráněni“ nejsou. V armádě tráví i několik desítek let a ovlivnit její chod můžou mnohem snadněji než náměstci či ministři.
A co že tedy dělal Bečvář v roce 2007? Vrátil se z české ambasády ve Francii a začal řídit sekci rozvoje druhů sil. To znamená, že viděl (a dohlížel) na všechny modernizace a nákupy techniky, které si vojáci přáli a nespecifikovali. Čili pokud dnes náčelník generálního štábu láteří na to, že se mělo začít diskutovat už před deseti lety, kritizuje tak za nečinnost sám sebe.
Armáda jako atraktivní zaměstnavatel. Do roku 2030 chce mít 30 tisíc vojáků
„Josef Bečvář poukazoval především na skutečnost, že rok 2005 byl posledním rokem, kdy Česká republiky vydávala na obranu ze svého rozpočtu 2 % HDP. Poté začal prudký propad,“ objasňuje náčelníkova slova jeho mluvčí Jan Šulc.
Ale pojďme dál. Když už si velení armády otevřeně postěžovalo – za což buďme rádi – a nedotažené nebo zastavené modernizačními projekty vysvětluje pouze klesajícími příjmy z rozpočtu, dodejme jednu okolnost. Viníkem není jen nedostatek peněz. V minulých letech vznikla řada koncepcí, z nichž mnoho se překrývá, všechny ale měly pouze několikaleté trvání.
S příchodem každé další politické garnitury se začala hledat úplně nová řešení. Týmové práce, které zabraly mnoho měsíců, šly k ledu a nahradily je další strategické materiály, jež měly podobně jepičí život. „Otevírání a upřesňování koncepčních dokumentů je přirozený postup v situaci, kdy musíme reagovat na vývoj bezpečnostního prostředí kolem nás,“ hájí takové pohyby Šulc.
Těžko říct, jestli tanečky kolem (ne)modernizace záchranářských vrtulníků W3-A Sokol, (ne)nákupu nových samohybných houfnic či (ne)odstavení bitevních vrtulníků Mi-24 jsou důsledkem změny bezpečnostní situace v Evropě, nebo obavou z toho, že obrana nedokáže utratit i to málo, co dostává.
Neměl by být právě generální štáb tím, kdo zajistí koncepčnost a kontinuitu ve strategii a modernizaci nehledě na časté střídání v čele ministerstva obrany? Neměli by jeho důstojníci připravovat takové dokumenty, které před politickou reprezentací obstojí dnes i za deset let?
Přečtěte si další komentáře Ondřeje Stratilíka
