Proti zaměstnávání dětí nelze bojovat zákazy nebo embargy, jádrem problému je chudoba
Mobilní telefon, důmyslné zařízení dnešní doby, je nedílnou součástí našich životů. Téměř každý z nás ho používá, a přece mezi námi není jediný, kdo by jej dokázal sám vyrobit.
Čistě teoreticky si představme model zjednodušeného mobilního telefonu složeného pouze ze základních materiálů: mědi, hliníku, železa, cínu, tantalu, plastu a silikonu. Měď se těží v dolech v severní části Chile, hliník se získává v Rusku a dále zpracovává v Evropě, železo pochází z hutí ve Švédsku, cín z indonéských ostrovů, tantal je získáván v Demokratické republice Kongo, plast pochází z chemických továren ve východní Číně, silikon vzniká v norských společnostech s následným zpracováním v USA. Pravděpodobně každý z nás by strávil většinu života sháněním těchto surovin roztroušených po celém světě, aby mohl vyrobit jeden telefon. Kromě materiálu bychom navíc potřebovali i technologické vědomosti mnoha generací.
Při výrobě jednoho telefonu dochází ke koordinaci stovek, ne-li tisíců lidí za jediným cílem. Jde o nepředstavitelné množství rozptýlených informací, vědomostí a dovedností. O tomto „zázraku“ hovořil již otec ekonomie Adam Smith v 18. století, později jej rozvedl Friedrich August von Hayek. Ten popsal ohromnou sílu a přednost cenového systému, kde skrze svobodný trh dochází ke koordinaci milionů jedinců sledujících pouze vlastní zájem.
Avšak příběh o harmonické spolupráci tisíců a tisíců lidí na výrobě našeho hypotetického mobilního zařízení má svá úskalí. Na produkci cínu a tantalu, nezbytných pro výrobu většiny dnešních mobilů a laptopů, se podílejí poměrně vzácné nerosty cínovec a coltan. Tyto nerosty se hojně nacházejí na území Demokratické republiky Kongo, kde jsou těženy v „nelegálních“ dolech. Kromě špatných pracovních podmínek a mzdy, která nedosahuje mnohdy ani pěti dolarů na den, se zde vyskytuje významný problém práce mladých dělníků ve věku deseti až šestnácti let.
Nepředstavitelné jen pro bohaté
Dětská práce ve světě má mnoho podob, těžba nerostů za účelem výroby elektroniky je pouze jednou z nich. Děti pracují v textilním průmyslu v Číně a Indii, při výrobě ručně tkaných koberců v Nepálu, při sběru a zpracování kakaových bobů v Pobřeží slonoviny nebo na rozsáhlých rýžových farmách ve Vietnamu.
Neziskové organizace mnohdy vnímají dětskou práci jako špatnou, krutou a nelidskou, a proto volají po jejím okamžitém zákazu nebo bojkotu ze strany spotřebitelů. Projekt Krev v mobilech, propagovaný stejnojmenným dokumentem režiséra Franka P. Poulsena, se snaží nabádat výrobce mobilních telefonů k větší odpovědnosti a mimo jiné k nevyužívání produktů dětské práce. Různé nátlakové skupiny nabádají spotřebitele, firmy a vlády k opatřením, která by znemožnila nákup takových výrobků.
Pro nás na bohatém severu je dětská práce nepřijatelná, ale i my v Evropě jsme dříve zaměstnávali děti v továrnách, v dílnách a na polích. Ušetřit děti v rozvojovém světě podobného osudu, dát jim možnost chodit do školy a žít „normální“ život je ušlechtilá myšlenka. Někteří zastánci zrušení dětské práce chtějí provádět konkrétní radikální akce. Využívání různých regulací nebo bojkotů je možný způsob, jak děti dostat z jejich současné práce. Ekonom se ale musí ptát, zda takový způsob vede ke svému cíli a zda se za ním neskrývají nějaké nezamýšlené důsledky. To, že dítě oficiálně přestane pracovat v regulované továrně, dole nebo na farmě, je pouze jedna část děje.
Regulací k horšímu
V zemích, které byly zmíněny, panuje extrémní chudoba a hlad. Rodiče děti neposílají do práce proto, že by jim nechtěli dopřát vzdělání nebo krásné dětství, ale proto, že nemají jinou možnost. Dětská práce je zde nezbytnou podmínkou pro funkci domácnosti v materiální nouzi, aby vůbec přežila. Regulace či zákaz této dětské práce bez nabídnutí případné alternativy je pouze potrestání těchto dětí za jejich chudobu a chudobu jejich rodin. Takový trest může mít několik podob. Tak například firma, která doposud zaměstnávala mladého pracovníka, ho bude zaměstnávat i nadále, ale za nižší mzdu, aby si mohla kompenzovat případné náklady, související s postihem za porušení zákazu dětské práce. V případě úspěšného zákazu jednoho typu práce odebíráme dítěti jeho nejlepší možnou alternativu na uplatnění, a to ho může uvrhnout do mnohem horších pracovních a sociálních podmínek. Organizace UNICEF zdokumentovala bojkot nepálských koberců vyráběných místními dívkami, více než pět tisíc z nich kvůli tomu skončilo jako prostitutky. Obdobně zákon ve Spojených státech z 90. let, který omezoval dovoz zboží z Bangladéše vyráběného tamními dětmi, uvrhl bangladéšskou mládež do mnohem horších životních podmínek – hovoří se o dolech, prostituci a pouliční práci dětí.
Nouze jako příčina
V Demokratické republice Kongo, v jedné z nejchudších zemí světa s HDP nedosahujícím ani 400 dolarů na osobu, je dětská práce podle dostupných údajů organizace UNICEF přibližně na úrovni 32 procent. Pro srovnání, Velká Británie měla počátkem druhé poloviny 19. století desetkrát vyšší HDP na osobu a zaměstnávala obdobné množství dětí.
Porovnáním dostupných statistik ekonomické aktivity dětí z oficiálních údajů Mezinárodní organizace práce s výší HDP na osobu můžeme prokázat jistou závislost dětské práce na chudobě. Z údajů mezi léty 1997 až 2007 vyplývá, že v zemích s HDP na osobu nižším než 1500 dolarů přesahuje dětská práce běžně hranici 30 procent. Na druhou stranu v zemích s HDP na osobu vyšším než deset tisíc dolarů je dětská práce spíše výjimečná a její procento dosahuje maximálně jednociferného čísla. Pro ilustraci: v České republice je HDP na osobu téměř na úrovni 25 tisíc dolarů.
Je to výzva pro západní svět: zajistit chudým zemím vhodné podmínky pro rozvoj a tím jim pomoci zbavit se dětské práce přirozenou cestou. Cesta nesmyslných regulací obchodu a prosazování západních standardů je v naprosté většině případů překážkou takového rozvoje. Je třeba se vždy zamyslet, zda taková politika opravdu pomáhá k dosažení určeného cíle a jaké může mít v konečné podobě důsledky.
