Efektivita agentur navrhovaných Evropskou unií je pochybná
Finanční a ekonomická krize už povila první potomky. V USA se právě rodí obdoba české Konsolidační agentury a v Evropě očekáváme hned dvojčata – Evropskou radu pro systémová rizika a Síť orgánů finančního dohledu. Budou drahé, budou znamenat vytvoření mnoha míst pro vyvolené, avšak nevolené a pravděpodobně nebudou k ničemu.
JAK BUDOU PRACOVAT
„Krize ukázala potřebu zdokonalit dohled nad finančními institucemi,“ říká premiér Mirek Topolánek. Je pozitivní, že v jeho výroku zaznívá slovo zdokonalit, zatímco celou Evropou rezonují výroky o zpřísnění či navýšení regulací finančních trhů. Vždyť za celou současnou krizí stojí právě přehnaná regulace, která si nakonec vynutila vznik nového trhu, nepokrytého ani stínem legislativy. Což ovšem nemůže zabránit akcechtivým politikům ignorovat fakta a dělat stejnou chybu, jaké se dopustily americké regulační úřady.
Velkou otázkou je samo fungování obou dozorových agentur. Co nového vlastně mohou přinést a jak se připraví na budoucí a neznámá rizika? Každá armáda se připravuje vždy na minulou válku a totéž se dá tvrdit o dohledových agenturách, minimálně se zkušeností z nedávné minulosti. „V Evropě je nyní zhruba 80 různých regulátorů,“ říká člen bankovní rady ČNB Vladimír Tomšík. Ani jeden z nich včetně Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky nedokázal učinit nic ani ve věci predikce současné krize, přestože její kořeny jsou hluboké několik let a poslední dva roky před jejím propuknutím už o ní někteří ekonomové hovořili.
CDO ŠPATNÁ ANI DOBRÁ
Vymyslet derivát nemůže být nikdy postižitelné. Prodávat může člověk cokoliv, pokud najde protistranu, která nabídne akceptovatelnou cenu. Pokud američtí investiční bankéři chtěli z dlouhodobých aktiv vytvořit krátkodobá a likvidní CDO, lze to označit za navýsost logický krok. Zádrhel však nastal v případě jejich ocenění. Nejrenomovanější ratingové agentury prokázaly svou neschopnost dohlédnout důsledky hypoteční bubliny a CDO razítkovaly třemi A jako na běžícím páse. A až v této chvíli se z těchto derivátů stala ona toxická aktiva, která už rok trápí celý svět. Kdyby je totiž Moody’s, S&P a podobně ocenily adekvátně k jejich rizikovosti například písmenem C, na trhu by po nich byla téměř nulová poptávka a průšvih s americkými subprime hypotékami by odnesly jen a pouze poskytující instituce v Americe, nikoli banky po celém světě. Tohle vše se odehrálo přímo pod nosem prakticky všech světových dozorových orgánů.
KAM AŽ DOHLÉDNE
Myslet si, že za účelem popularizace politiků vytvořená agentura navíc bude efektivnější, je odvážná představa. „Nechceme trh přeregulovat, chceme aby fungoval efektivně. Náš plán se může zdát ambiciózní, ale je realistický,“ uvádí předseda expertní skupiny pro finanční dohled EU a bývalý šéf MMF Jacques de Larosière. V intencích současné EU plán vzniku dozorových agentur skutečně věrně kopíruje úřednickou realitu. Nikdo totiž ještě neví, jak budou agentury financované ani kolik práv odsají národním regulátorům. Zato už je zcela zřejmé, že neponesou žádnou politickou odpovědnost. Snad věc nedojde až do krajnosti, kdy by se uplatnil návrh na jakousi povinnou certifikaci všech instrumentů, které by finanční instituce zamýšlely umístit na trh.
Mimo to mějme na paměti, že celá krize vznikla v Americe. Co by asi tak dozorové agentury dělaly v případě, že by se investiční byznys logicky přesunul tam, kde je mu méně bráněno v žití? Nad tím už politici neuvažují.
Pravomoce obou agentur skončí na hranicích Evropy. Představa, jak předseda či prezident nějaké evropské agentury posílá šéfovi amerického Fedu e-mailem seznam požadavků, co vše by měl zakázat nebo zregulovat ve prospěch zdraví evropských bank, je vskutku úsměvná.
Jestli existuje nějaký způsob, jak regulaci zefektivnit, měl by mančaft českého předsednictví zkusit naslouchat naší ČNB. „Sloučení dohledu nad bankami, družstevními záložnami, pojišťovnami a penzijními fondy nám umožnilo vidět finanční trhy jako jeden provázaný celek, který poskytuje veškeré informace jedním kanálem v jeden čas. Máme tak skvělý přehled o tom, co se právě děje,“ komentuje Tomšík. Jednotné národní regulace, kdy si dozorový orgán může tvrdě došlápnout na instituci, která je sanována z rozpočtu dané země, víc není třeba.
