Kreativita, či lež

Kellyho smrt vyvolala největší krizi Blairovy vlády

Bývalý americký prezident Bill Clinton nemluvil pravdu o svých sexuálních aférách. Kvůli obvinění ze lži čelil v roce 1998 „impeachmentu“ – obžalobě v Kongresu, která teoreticky mohla vést i k odvolání z funkce. Demokratický kandidát na prezidenta Bob Graham tvrdí, že provinění nynějšího vládce Bílého domu George Bushe jsou mnohem horší než ta Clintonova. Pokud by platily stejné standardy jako před pěti lety, musel by i Bush čelit „impeachmentu“.
Administrativě George Bushe stejně jako britskému premiérovi Tonymu Blairovi se klade za vinu přílišná kreativita při shromažďování důkazů o zbraních hromadného ničení, jimiž měl disponovat bývalý irácký režim Saddáma Husajna. Odpůrci války s poukazem na nedostatečně ověřené Bushovy a Blairovy důkazy tvrdí, že pro útok na Irák ve skutečnosti nebyl žádný důvod. Jejich názoroví oponenti namítají, že díky válce byl svržen krvavý režim, čímž se splnil účel. Faktem ovšem je, že ony důkazy oběma státníkům sloužily k přesvědčování veřejnosti o potřebě války. Zatímco americký prezident chtěl na svou stranu získat více spojenců ze světa, Tony Blair přesvědčoval britské občany, kterým se do války nechtělo. A premiér podporu většiny Britů pro válku - alespoň dočasně – opravdu získal.
Clintonovy „lži“ jsou ve srovnání s těmi Bushovými a Blairovými naprosto neškodné, soudí kritici. Prezident (či jeho lidé) a premiér totiž nejen vyvolali pochybnosti o oprávněnosti války v Iráku, ale zároveň zpochybnili důvěryhodnost zpravodajských služeb v době trvajícího boje proti terorismu. Aféra přinesla množství otázek o mediální politice vlád dvou předních světových demokracií.

Padne Blair?

Bush i Blair se stále více dostávají pod palbu kritiky opozice i médií. Americký prezident je na tom ovšem přece jen o poznání lépe. Zatímco většina obyvatel USA nadále Bushovo počínání schvaluje, britský premiér se doma potýká s nejvážnější politickou krizí od nástupu k moci v roce 1997. „Najednou si lze představit život bez Tonyho Blaira v čísle 10,“ napsal list The Independent. (Downing Street č. 10 je sídlo britského premiéra.)
Sám Blair připustil, že nedůvěra vůči jeho vládě vzrostla. Chuť k vládnutí však údajně neztratil a hodlá s nepřízní osudu bojovat. Premiér odvrací pozornost od zahraniční politiky tím, že poukazuje na vnitropolitické úspěchy své labouristické vlády, ačkoliv dosud to dělal spíše naopak. I v tom se nyní liší od amerického prezidenta, kterému se spíše vyčítá to, že Iráku věnuje až příliš velkou pozornost. Přitom v prezidentských volbách v příštím roce budou voliči rozhodovat spíše na základě výsledků Bushovy politiky doma. A všichni si pamatují, že Bushův otec, „osvoboditel Kuvajtu“ od iráckých okupantů, ve volbách nakonec doplatil na vnitropolitické problémy…
Pokud se Blair udrží v úřadě a nepřenechá svůj post šéfa labouristické strany ministru financí Gordonu Brownovi, čekají ho další parlamentní volby nedlouho po těch prezidentských v Americe – v roce 2005. V tuto chvíli jsou jeho šance na obhájení mandátu podstatně nižší než Bushovy.

Smrt v britském příběhu.

Čím to je, že Blair je na tom o tolik hůře než Bush, hlavní lídr tažení na Irák? Tuto otázku si položil i deník The New York Times. „Dva vůdci zpolitizovali zpravodajské informace, aby prodali válku. Ale zatímco jednoho postihla katastrofická ztráta veřejné důvěry, druhého nikoliv, alespoň prozatím. Jsme dva národy rozdělené společným jazykem?“ ptá se tento americký deník.
Britové byli vždy vůči válce v Iráku skeptičtější než Američané. Ale hlavní rozdíl je možná v něčem jiném. V britském příběhu o zneužití informací tajných služeb se totiž objevuje smrt. Britský expert na biologické zbraně David Kelly, který dle dostupných zpráv spáchal sebevraždu, se zřejmě stal obětí boje mezi vládou a televizní stanicí BBC, jež o dřívějších pochybných Blairových tvrzeních ohledně iráckých zbraní informovala. To se týkalo zvláště nepotvrzené zprávy z loňského Blairova balíčku zpravodajských informací, v níž bylo i tvrzení, že Irák je schopen aktivovat své zbraně hromadného ničení do 45 minut.
Kelly, který BBC na nesrovnalosti diskrétně upozornil, měl tu smůlu, že vláda jeho jméno (na rozdíl od BBC) nechtěla udržet v tajnosti. A po svém prozrazení se zřejmě dostal pod tlak zastánců vládní linie. To vše v době, kdy se Blairův kabinet snažil informace BBC zpochybnit.
První Blairův ministr zahraničí Robin Cook, který se později stal šéfem Dolní sněmovny a z této funkce odešel na protest proti britskému postoji k válce v Iráku, tvrdí, že vláda vyhlásila džihád proti BBC, místo toho, aby se zaměřila na své skutečné nepřátele na britské pravici.

Mediální víření.

Cookova kritika je jen jedním z důkazů toho, že Tony Blair musí odolávat nevoli uvnitř vlastní Labouristické strany. Bývalá ministryně Clare Shortová, která také odešla z vlády na protest proti Blairově politice v irácké krizi, premiéra obvinila, že se chová jako císař. Shortová se ovšem podobně jako řada britských analytiků zaměřila hlavně na Blairovu posedlost mediálním vířením, či dokonce manipulacemi. Svědčí o tom právě i zařazování neověřených „sexy“ zpráv mezi zpravodajské informace. Lidé kolem Tonyho Blaira se údajně více věnují vytváření příznivého obrazu v médiích než uskutečňování politických cílů v praxi. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Blairově vládě se skutečně daří zlepšovat kvalitu veřejných služeb.
Za hlavního strůjce mediálních vírů je považován Blairův tiskový šéf Alastair Campbell, dříve bulvární novinář. Právě on prý stál za útokem na BBC a někteří Britové si myslí, že Campbell je hlavním viníkem Kellyho smrti.
Svůj podíl viny na napjatých vztazích s vládou však asi nesou i média. Robin Cook ve svém článku pro The Independent napsal, že současná BBC je symptomem mediální kultury, která se vyznačuje posedlostí informacemi o celebritách v politice. Média se zajímají o to, kdo z politiků právě míří vzhůru, kdo dolů, shánějí různé drby o tom, jak se přijímají rozhodnutí, ale nikdo už se příliš nezamýšlí nad tím, jak politika ovlivňuje reálný život voličů a čtenářů. Politici by se měli méně věnovat mediálnímu víření a média by měla dávat více prostoru nezávislým myšlenkám, uvádí Cook.

I Condoleezza…

Na rozdíl od postoje BBC k vládě to měl prezident George Bush s americkými televizemi podstatně jednodušší. The New York Times píše o jednání v rukavičkách, jehož se Bushovi dostávalo. List jako jeden z možných důvodů uvádí i to, že Američané poskytli Bushovi po 11. září svou důvěru, neboť si zoufale chtěli myslet o svém prezidentovi to nejlepší. Tento přístup se ovšem může změnit.
Kvůli přikrášlování zpravodajských informací, nebo naopak ignorování dobře míněných upozornění zpravodajských služeb, si to zatím trochu odskáčou někteří Bushovi podřízení. V poslední době se k nim přidala i dosud neposkvrněná prezidentova poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová. Tedy žena, o níž - jak napsal list Washington Post - se uvažovalo jako o budoucí ministryni zahraničí, guvernérce Kalifornie, či dokonce (jednou) o prezidentce Spojených států.
Riceová čelí pochybnostem v aféře kolem informací zpravodajských služeb, které už před 11. září 2001 upozorňovaly na nebezpečí teroristických útoků, ale jimž Bushova administrativa údajně nevěnovala dostatečnou pozornost. Přitom ještě v květnu 2002 Riceová na tiskové konferenci význam těchto varování zpochybňovala, byť tyto zprávy jasně říkaly, že členové al-Káidy chystají útok na území Spojených států.
Kritici dále tvrdí, že bezpečnostní poradkyně měla vědět o nevěrohodnosti některých údajů o iráckých zbraních hromadného ničení, jež se objevily dokonce v projevu George Bushe. To se týká zvláště tvrzení, že Irák si hodlal obstarat uran k výrobě jaderných zbraní v africkém Nigeru. CIA varovala Bílý dům, že tato zpráva není potvrzená, ale z textu Bushova projevu příslušnou pasáž nikdo nevyškrtl. Zodpovědnost však vzal na sebe Steve Hadley, zástupce Riceové. Poradkyně pro národní bezpečnost také zřejmě nevěnovala dostatečnou pozornost posudkům zpravodajského útvaru amerického ministerstva zahraničí, jež mírnily přehnané představy o iráckém jaderném programu.