Je třeba experimentovat s davovými schopnostmi a vytvořit ekonomické instituce, které budou motivovat ke koordinovanému kreativnímu úsilí
Hospodářský růst, jak jsme už dávno zjistili z prací ekonomů, jako byl Robert M. Solow z Massachusetts Institute of Technology, ženou vpřed nejen úspory a hromadění kapitálu, ale také nové poznatky a inovace. Pokrok v ekonomice nakonec závisí na tvořivosti. Strach ze „sekulární stagnace“ v dnešních vyspělých ekonomikách tak mnohé vede k přemýšlení, jak povzbudit kreativitu.
Jeden z významných argumentů poslední doby říká, že nejpotřebnější je keynesiánská ekonomická stimulace – například schodkové výdaje. Vždyť lidé jsou nejtvořivější, když jsou aktivní, ne když jsou bez práce.
Jiní souvislost mezi stimulací a obnovením hospodářské dynamiky nevidí. Jak nedávno uvedla německá kancléřka Angela Merkelová, Evropa potřebuje „politickou odvahu a kreativitu, ne miliardy eur“.
Ve skutečnosti potřebujeme obojí. Chcemeli pozvednout dynamiku, potřebujeme keynesiánskou stimulaci a další politiky, které povzbudí tvořivost – především politiky, které podpoří solidní ? nanční instituce a sociální inovace.
KŘESŤANSKÝ KORPORATIVISMUS Edmund Phelps ve své knize Mass Flourishing z roku 2013 tvrdí, že je zapotřebí podpořit „kulturu ochrany a inspirace individuality, představivosti, pochopení a sebevyjádření, která je motorem domácího novátorství národa“.
Má za to, že kreativitu zadusil veřejný přístup označovaný jako korporativismus a že oživit individualitu a dynamiku lze jedině důkladnou reformou našich soukromých institucí, ? nančních a dalších.
Phelps zdůrazňuje, že korporativistické uvažování má dlouhou historii, která začíná už u svatého Pavla, autora 14 knih Nového zákona. Pavel použil lidské tělo (v latině corpus) jako metaforu společnosti a nadnesl, že tak jako ve zdravém těle se i ve zdravé společnosti musejí zachovat všechny orgány a žádný se nesmí nechat odumřít. Jako krédo veřejné politiky se korporativismus začal vykládat tak, že vláda musí pomáhat všem členům společnosti, jednotlivcům i organizacím, a podporovat krachující podniky a ochraňovat stávající pracovní místa.
Podle Phelpse korporativistický náhled obhajoval roku 1891 papež Lev XIII. v encyklice Rerum novarum a papež Pius XI. tyto úvahy ještě v encyklice Quadragesimo anno roku 1931 umocnil. Při čtení těchto děl však nenacházím žádné zřetelné a přesvědčivé vyhlášení jakékoli ekonomické doktríny, kromě základních pojmů poctivosti a křesťanské dobrotivosti.
Ostatně ngram založený na prohledání knih ukazuje, že pojem korporativismus začal být v angličtině populární až od poloviny 30. let 20. století a běžně rozšířen je od 70. až 80. let. Termín podle všeho nejčastěji používají kritici, často k odsouzení zaniklé fašistické ideologie, anebo ti, kdo opěvují prvky „nového“ korporativismu.
Součásti korporativistického uvažování skutečně dodnes přetrvávají. Někteří lidé sice nemusejí zdůrazňovat, že by vláda měla ochraňovat krachující podniky či přebytečné zaměstnance, ale mají sklon k takovému chování, které právě tyto výsledky často může přinést.
LE BONOVA ZRNKA Důležitým popudem ke korporativistickému uvažování historicky byla kniha Gustava Le Bona Psychologie davu z roku 1895, která zavedla pojmy „davová psychologie“ a „kolektivní duše“. Podle Le Bona „jedinec v davu“ – nejen v rozzuřeném zástupu v ulicích, ale i v jiné vzájemně psychologicky spojené skupině osob – „je zrnkem písku mezi mnoha dalšími, jež vítr po libosti víří“.
Le Bon byl přesvědčen, že davy potřebují silné vůdce, kteří je vyvedou z přirozeného šílenství a promění v civilizace vyznačující se velkolepostí, svěžestí a genialitou. Z knihy čerpal inspiraci Mussolini i Hitler, kteří její myšlenky zapracovali do fašistické a nacistické ideologie; tyto ideje ale s uvedenými režimy neodumřely.
Slovo „dav“ však v našem století získalo úplně jiný význam i politické souvislosti. Využití schopností davu (crowdsourcing) a davové ? nancování (crowdfunding) vytvořily nové typy davů, jaké si Le Bon mohl stěží představit.
Jak Le Bon zdůraznil, vykonat skvělé věci jako jednotlivec není jednoduché. Lidé musejí působit společně v organizacích, které přeorientují psychologii davu, napomůžou tvořivosti a jsou vedeny poctivými lidmi.
Každé takové organizační uspořádání je ale omylné a je třeba experimentovat. Když byla roku 2001 spuštěna Wikipedie, využívající crowdsourcing, její úspěch nebyl zjevný. I pro Jimmyho Walese, jednoho z jejích zakladatelů, bylo poněkud těžké tomu uvěřit: „Je docela překvapivé, že stačí spustit web a nechat lidi pracovat.“
Když prezident Barack Obama v roce 2012 podepsal zákon o podpoře amerických podnikatelských startupů (JOBS), který usnadnil davové ? nancování podniků, jednalo se také o experiment.
Mnozí kritici tvrdili, že skončí zneužitím naivních investorů. Stále nevíme, jestli to je pravda ani jak úspěšně se experiment vyvine.
Pokud ovšem zákon JOBS neuspěje, neměli bychom nápad zahazovat, ale poupravit jej.
Nakonec potřebujeme ekonomické instituce, které budou tak či onak motivovat ke koordinovanému kreativnímu úsilí širokého spektra lidí po celém světě. Nemělo by se jednat o korporativistické instituce, jimž dominují centrální lídři, ale měly by svou moc odvozovat od tekutých aktivit moderních davů.
Některé z těchto aktivit budou nutně rozvratné, protože organizace se vlastním pohybem mohou dostat za hranice užitečnosti. Je ale zapotřebí také dostatek kontinuity, aby lidé mohli takovým organizacím důvěřovat s ohledem na svou kariéru a budoucnost. Přiznání, že je nezbytné experimentovat a vytvářet nové formy ekonomických organizací, nemusí znamenat, že opustíme spravedlnost a soucit.
O autorovi| ROBERT J. SHILLER, Z angličtiny přeložil David Daduč laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2013 a profesor ekonomie na Yaleov univerzit, spole n s Georgem Akerlofem napsal knihu Animal Spirits s podtitulem Jak lidská psychologie ekonomiku a pro je pro globální kapitalismus
