Kreativita malých rybek

6. 7. 2005

Podniky střední velikosti začínají zjišťovat, jak se dá sehnat hotovost trochu jinak

Generální ředitel výrobce zemědělských potřeb, podniku Claas, byl zvyklý bankovní úvěr brát jako záležitost, na níž se dohodnou dva dobří sousedé. Tak jako ostatní příslušníci německé Mittelstand (neboli komunity podniků střední velikosti), se i Rüdiger A. Günther mohl spolehnout na přátelské vztahy se „svým bankéřem“ sídlícím poblíž jeho působiště, městečka Harsewinkel v severozápadní části Německa. Věděl, že mu poskytne nebo prodlouží úvěr na základě vzájemné důvěry. Ale protože je Günther původně investičním bankéřem, již před lety zaznamenal, že se situace na bankovním trhu mění a že není nadále možné, aby se společnosti spoléhaly pouze na své banky. Firma Claas pod jeho vedením zvolila skutečně tvůrčí přístup. Když podnik koncem devadesátých let potřeboval hotovost, vydal eurobond - dávno předtím, než se to stalo módou. Loni se Claas rozhodl pro vydání hybridního produktu, equity bondu (dluhopisu vlastního kapitálu). Za pomoci investiční banky Dresdner Kleinwort Wasserstein firma prodala těchto dluhopisů za 97 milionů dolarů různým institucionálním investorům ze Spojených států. Kupon úročený 7,62 procenta byl dražší než bankovní úvěr, ale dluhopis vlastního kapitálu má přesto svoje kouzlo. Claas bude platit teprve tehdy, až podnik začne dosahovat zisku. Navíc se peníze v rozvaze uvádějí jako vlastní kapitál, kdežto pro daňové účely je to podle německých zákonů závazek. „Německé společnosti již tradičně spolupracují s jednou nebo dvěma bankami. My jsme ale chtěli získat nezávislost,“ říká Günther.
Claas není jedinou společností, která hledá nové zdroje financování. Tisíce malých a středních podniků po celé Evropě pátrají po kapitálu, kde se dá, protože banky tváří v tvář hospodářské nejistotě a tlaku na regulaci výrazně zpřísnily požadavky pro poskytování úvěrů. Teprve nedávno se získání úvěru o něco zjednodušilo. V dubnovém přehledu Evropské centrální banky čtrnáct procent dotazovaných vedoucích úvěrových pracovníků uvedlo, že standardní požadavky pro poskytnutí půjčky malým a středním podnikům zmírnilo, oproti dvěma procentům úvěrových pracovníků, kteří požadavky naopak zpřísnili. A to je v porovnání s minulým rokem obrat, loni 21 procent úvěrových pracovníků požadavky zpřísňovalo a pouhá čtyři procenta zmírňovala. Sehnat peníze je přesto stále pro mnohé podniky velkým problémem. „Členové našeho sdružení ještě dnes pociťují značné obavy,“ potvrzuje Evelyn Deloirieová, generální ředitelka pařížského sdružení MiddleNext, které zastupuje střední podniky kótované na burze Euronext.

Nedostatek důvěry.

Na Německo situace dopadá nejtísnivěji. Banky, jako mnichovská HVB Group, dlouho bojovaly s nedobytnými pohledávkami v oblasti nemovitostí. A to je nyní nutí postupovat při poskytování půjček podnikům střední velikosti mnohem skoupěji než dříve. Zároveň německé banky, které tradičně poskytují všechny služby od péče o úspory po poskytování úvěrů, a plnou vahou se přitom opírají o stát, pod tlakem Evropské unie úvěrovou činnost značně omezily. Je totiž třeba, aby redukovaly rizika a začaly se chovat spíše jako komerční banky. Objem úvěrů poskytnutých malým německým podnikům tím pádem během uplynulých pěti let dramaticky poklesl, přičemž objem úvěrů poskytnutých komerčními bankami se propadl o osm procent jen v posledním čtvrtletí roku 2004. „Banky mají dost svých starostí a na klienty prostě nemyslí,“ stěžuje si Anton Kathrein, generální ředitel Kathrein Group, výrobce antén a satelitních přijímačů se sídlem v bavorském Rosenheimu.
Banky naopak tvrdí, že na základě dohod Basel II. musí omezovat riziko nedobytných pohledávek, a proto své požadavky zpřísnily. Některé podniky navíc při získávání úvěru měly potíže, protože se nedokázaly přizpůsobit standardům moderního bankovnictví. „To zatěžuje hlavně podniky střední velikosti, kterým se nechce zpřístupňovat své finanční toky externím poradcům,“ vysvětluje Margarita Čuvachinová, která působí jako ekonomka státní KfW Bank. Bankéři si také stěžují na to, že podnikům chybí sebedůvěra a odvaha požádat o úvěr. „V Německu v úvěrové politice nic neskřípe,“ trvá přesto na svém Hans-Joachim Massenberg, viceprezident Asociace německých bank. „To podniky střední velikosti váhají a nechce se jim investovat vzhledem k nejisté politické situaci a nepříliš optimistickým vyhlídkám německé ekonomiky.“ Ironií je, že problémy s úvěry vznikly v době, kdy úrokové sazby poklesly na rekordně nízkou úroveň. Velkým nadnárodním společnostem umožnily čerpat rozsáhlé úvěry a takřka marnotratně rozšiřovat svá impéria, zatímco ekonomicky dobře fungujícím menším společnostem se finančních prostředků nedostávalo. Anton Kathrein popisuje případ dodavatele, který měl zakázky, ale neměl dostatek prostředků na rozšíření výroby. Obrátil se proto na něj s prosbou o pomoc. A to není ojedinělý případ. Situace v Německu je taková, že solventní podniky prostě skončí a jsou do likvidace, v první polovině letošního roku počet těchto případů narostl až na devět procent. „Malé podniky sice platí svoje účty, ale nedostanou úvěr,“ tvrdí Anne Sahmová, analytička úvěrové ratingové agentury Creditreform.
Majitelé malých a středních podniků, kteří chtějí tomuto osudu uniknout, se proto obracejí jinam než na své banky. A mnozí již zjistili, že některé netradiční metody přinášejí i řadu vedlejších výhod. Společnosti z oboru informačních technologií už vědí, že prodej zařízení na leasing zákazníci do svých účetních rozvah mohou zanést výhodněji než nákup z peněz získaných úvěrem, protože leasing se nepočítá jako závazek. Leasing dnes v Německu dosahuje 24 procent celkových obchodních investic s výjimkou nemovitostí, na což se dostal z dvaceti procent zaznamenaných v roce 2000. „Leasing je výhodný nástroj obzvláště tehdy, kdy je pro daný subjekt problém získat úvěr,“ potvrzuje Herbert Lohneiss, generální ředitel divize finančních služeb Siemensu.
Další taktikou, která ve většině evropských zemí zdomácněla, ale v Německu se rozšířila relativně nedávno, je factoring, kdy si podnik v podstatě půjčuje proti svým pohledávkám. Factoringoví specialisté většinou obchodníkovi nebo malému výrobci poskytnou zálohu ve výši 70 až 90 procent hodnoty jeho pohledávek. Po inkasu pohledávek specialista poskytne zbývající částku a odečte si poplatek ve výši 3,5 až 4,5 procenta. V Německu v posledním roce factoring vzrostl o 29 procent, když 20 společností v pohledávkách zobchodovalo 55 miliard dolarů. „Factoring z restrukturalizace bank rozhodně profitoval,“ tvrdí Klaus Sasuer, generální ředitel společnosti Dresdner Factoring.
Malé společnosti s obtížemi získávají kapitál také v jiných evropských zemích, třeba v Itálii. Některé banky se jim ovšem pokoušejí pomoci. Dvě největší italské banky, Banca Intesa a Unicredito, přislíbily malým a středním společnostem zaměřeným na rozvoj produktů s novými technologiemi za výhodných podmínek poskytnout úvěry v celkové výši 1,2 miliardy dolarů. Banca Intesa se dokonce spojila s experty z technických vysokých škol, kteří jí pomáhají s vyhodnocením technologií a tržních vyhlídek potenciálních dlužníků. „Získat půjčku na výzkum a rozvoj je pro malé podniky takřka nemožné,“ soudí Alessandro Lotti, finanční ředitel boloňské firmy Vuelta International, která vyrábí high-endové ráfky pro závodní a horská kola. Vuelta nedávno od Intesy dostala úvěr ve výši 1,2 milionu. „Financovali jsme už produkci minulých období, kdy jsme vyhodnocovali schopnost splácet dluhy na základě samotných hmotných aktiv,“ říká Fabio Bolognini, vedoucí marketingu Intesy pro segment malých a středních podniků, „nyní se jedná o financování budoucího rozvoje: nehmotných aktiv, inovací produktů, programů na zvýšení efektivity na základě informačních technologií.“ Rovněž německé banky se pomalu začínají pouštět do větších dobrodružství. Commerzbank je jednou z těch, které nabízejí takzvané „mezzanine financing“, v jehož rámci banka získává podíl na vlastním kapitálu slibné společnosti ve chvíli, kdy jí poskytne půjčku. Zadlužené společnosti se tento podíl vrátí, jakmile půjčku splatí. Zatím se však standardy pro poskytování úvěrů neuvolnily natolik, aby se v Německu či v Itálii nastartoval prudký růst domácích investic. Většina bank čeká na chvíli, kdy se kulhající evropská ekonomika znovu rozeběhne. A do té doby malým podnikům nezbývá nic jiného než jít po vůni peněz a doufat, že je jejich smyslové orgány povedou tím správným směrem.