V důsledku nejasných pravidel stát neplní roli v nakládání s elektroodpady
Zpětný odběr elektrozařízení vypadá na první pohled jako dobrá služba životnímu prostředí. Může se však také stát skvělým byznysem pro zúčastněné firmy, takzvané kolektivní systémy. Ekologie ale jde stranou. Děravá legislativa, rezignace státu zastoupeného ministerstvem životního prostředí (MŽP) na formulování jasných pravidel a především žádná kontrola firem pověřených vybíráním peněz na sběr a likvidaci takzvaného elektrošrotu umožňují totiž i kreativní podnikání. Záleží však na každém ze šesti kolektivních systémů, čemu dá přednost.
Od srpna 2005, kdy dovozci a výrobci elektrozařízení začali odvádět poplatky z každého prodaného kusu televize, počítače, pračky, sporáku a dalších elektrozařízení, přitekly do šesti kolektivních systémů přibližně dvě miliardy korun. Stát však nemá představu, jak s penězi naložily.
Paradox dnešního systému
Mezi kolektivními systémy jsou velké rozdíly. Některé vznikly logicky – jako společnosti výrobců a dovozců elektrozařízení, kteří založením kolektivních systémů chtěli vyhovět legislativě, jež jim nově uložila postarat se ekologicky o vysloužilé výrobky. Jsou i jiné systémy. Ty však vznikly spíše jako podnikatelský nápad. To samo o sobě není špatné, pokud by byla dána jasná pravidla a někdo kontroloval, zda se nešvindluje a zda se neobcházejí. Taková kontrola však v ČR není.
Hypoteticky totiž lze vybírat pouze peníze a nesbírat elektroodpad. Či jej sbírat jen fiktivně. Bezpochyby existuje mnoho prodejců a výrobců, kteří potřebují splnit zákony, a proto uzavřou smlouvu s nejlevnějším systémem, aniž by je zajímalo, zda funguje nebo jen vybere poplatky. A dá jim za to potvrzení, že splnili zákon. Dnešní systém zpětného odběru elektrozařízení bez jasných pravidel paradoxně umožňuje, aby nejnižší náklady a poplatky a nejlepší konkurenceschopnost mohl nabídnout ten, kdo žádný skutečný sběr a likvidaci neprovádí. Poctivý systém má totiž vyšší náklady. Má totiž i sběrné dvory, podniky, obce, prodejny včetně dokonalé evidence sběru. To fiktivní systém nemá. Stát tím kvůli mezerám v zákonech umožňuje systémy obcházet. A peníze unikají, místo aby sloužily svému účelu. Ohrožuje tím fungování systému, připouští nekalou konkurenci a odebírá prostředky řádně fungujícím kolektivním systémům a ekologii.
Kolaps systému
Aktuálně navíc hrozí, že Ústavní soud zruší vyhlášku MŽP o nakládání s elektroodpady kvůli její neústavnosti a nastane úplný chaos. Při kolapsu současného systému se někteří výrobci elektrozařízení mohou obrátit na ČR s žádostí o náhradu škody za zmařené investice. V neposlední řadě hrozí ztráty i obcím. Příspěvky od fungujících kolektivních systémů jsou totiž zdrojem příjmů obcí pro provozování sběrných dvorů. Zároveň však mohou být vytunelovány vytvořené rezervy na budoucí nakládání s elektroodpady ve výši zhruba jedné miliardy korun a mohou nastat významné daňové úniky. Proto asi nepřekvapí, že současné systémy, především Asekol a Elektrowin, které dnes fungují a sbírají 80 procent veškerého elektroodpadu, budou v nevýhodě kvůli tlaku nekalé, ale bohužel „zákonné“ konkurence. Systémy, které zřejmě budou vznikat jeden za druhým, se budou zaměřovat na využití typicky nedokonalé legislativy a budou sbírat elektroodpady jen zdánlivě – tedy podstatně méně, zato však levněji.
Liknavý přístup
Lze jít ještě dál a říct, že někteří pod zástěrkou ekologie odčerpají ze systému peníze a přitom poskytnou téměř zdarma legislativní krytí svým „klientům“ – výrobcům, kterým zákon ukládá povinnost zpětného odběru. Bohužel, nikdo to nezkontroluje.
Záleží na státu a MŽP, jaký postoj zaujmou k současným vážným problémům, které jsou důsledkem liknavého přístupu státní správy a odkládání novely zákona o odpadech, jež by lépe nastavila pravidla a stanovila i kontrolní mechanismy. Času však mnoho nezbývá, možná je dokonce již pozdě.
