Příznivá čísla jsou jen signál obratu, nikoliv obrat.
Důležitější než samotný růst hrubého domácího produktu (HDP) ve druhém čtvrtletí o tři desetiny procenta - což spolu s poklesem v prvním kvartále o 4,1 procenta (po zpřesnění) dává kumulovaný pololetní propad o 1,9 - je další údaj, který Český statistický úřad nyní poskytuje, a sice HDP očištěný o sezonní vlivy. Ten ve srovnání s letošním prvním čtvrtletím stoupl o 3,6 procenta a to naznačuje, že se vývoj ekonomiky obrací. V prvním čtvrtletí byl obdobný index o více než bod pod stovkou. Z hlediska odvětvové struktury stojí za zaznamenání téměř šestiprocentní pololetní meziroční růst přidané hodnoty v průmyslu, ačkoliv produkce klesla. To na jedné straně, jak minulé úterý podotkl Václav Klaus v žofínské diskusi s Pavlem Mertlíkem právě o aktuálních výsledcích ekonomiky, znamená, že dynamika průmyslové výroby je pro celkový vývoj hrubého domácího produktu stále méně určující. Na druhé straně to však může znamenat, že i když kvalitativní, strukturální změny ve výrobní sféře dál zamrzají, sílí alespoň tlak na efektivnost - v tom to případě patrně na snižování mezispotřeby. I za to bohu dík. Celkově ale vývoj hrubého domácího produktu ukazuje, že každá hůl má dva konce. Růst ve druhém čtvrtletí je sice první po šesti kvartálech nepřetržitého poklesu, ale nynějších 467,3 miliardy korun je v přepočtu na stálé ceny pořád ještě o 1,6 procenta méně než předloni i v roce 1996. Struktura výdajů na HDP je sice na jedné straně nepříznivá - v tom, že pokračuje pokles investiční aktivity, což není dlouhodobě udržitelný stav. Ale na druhé straně, a v tom má zase pravdu Mertlík, opatrný růst soukromé i veřejné poptávky, vyvolaný stejně opatrným (Mertlíkův výraz) deficitem veřejných financí a momentálně doplněný příznivým meziročním vývojem zahraničně- obchodní bilance, může být i v budoucnu důležitým faktorem oživování ekonomiky, aniž by působil destabilizačně. Mertlík se těmito názory řadí do keynesiánského, státně intervencionistického ekonomického proudu. Sympatie vůči jeho autorům ostatně minulý týden na Žofíně veřejně deklaroval. Klaus v přímém střetu nazval sice keynesiánské závěry o růstovém e fektu rozpočtového deficitu iluzí, ale nemohl popřít, že to zatím sociálním demokratům vychází. Ve druhém kvartále až překvapivě, protože kdekdo čekal sice zmírněný, nicméně další pokles. Jenomže kdo je vlastně větší intervencionista? Klaus označuje svůj skálopevný požadavek na další kardinální uvolnění měnové politiky za základní předpoklad oživení, respektive ekonomického růstu. Mertlík sice mluví, byť méně hlasitě, o prostoru pro snižování úroků (jedno procento dolů považuje za zcela reálné), ni cméně o přímém vlivu tohoto kroku na hospodářskou dynamiku velice pochybuje. Nový ministr financí je vůbec v hodnocení ekonomické situace povzbudivě věcný, což zvlášť vyniká ve srovnání s těžko-tonážníkem Zemanem (šťasten, že vyvedl zemi z krize o půl roku dříve), ale i Klausem, když měl ještě odpovědnost za ekonomický vývoj v popisu práce. Mertlíkova slova o tom, že nynější příznivé výsledky nelze přeceňovat, protože nastolená rovnováha je stejně křehká jako naděje do budoucna, výstižně vyjadřují stav věcí. Druhé čtvrtletí signalizovalo konec recese, nicméně zatím ještě nenaznačilo kvalitu dalšího vývoje. Podstatnější než sama tempa, nyní silně ovlivňovaná často omílanou sr ovnávací základnou, budou jejich hybné páky. Z hlediska výdajů je třeba pozorně sledovat dvě položky: vývoj investic, zejména pokud jde o investice strojní, a vztah k zahraničí, zejména pokud jde o obchod zbožím. První údaj signa lizuje, jak je to s penězi (v nejbližší době převážně zahraničními) přitékajícími do naší vyhublé ekonomiky. Druhý říká, zda šly správným směrem a jak efektivně byly využity.
