Křehké nitro, hlásí vnitro

Obrázky ministra Ivana Langera čekají první výstavy

Vláda emocí. Kdejaký občan by asi odsouhlasil takový název pro Topolánkův kabinet a styl jeho politiky. Ona dvě slova však pasují i na roli, kterou u některých současných šéfů resortů hraje levá, čili umělecko-emoční mozková hemisféra. Například ministr financí Miroslav Kalousek je známý svými příležitostnými básničkami, Vlastu Parkanovou z ministerstva obrany poznal národ jako zpěvačku dechovkových písniček. Uměleckou duši má i šéf vnitra: kreslí a maluje.

Jeho obrázek chobotničky s pěti chapadly se loni v červnu stal symbolem Kubicovy aféry. Ivan Langer (40), tehdy ještě opoziční poslanec za ODS, seděl při jednání Výboru pro obranu a bezpečnost na konci stolu, novinářům a fotografům na očích poslouchal vzrušenou diskusi a pilně kreslil. Bylo těsně před volbami a perokresbovou malůvku prvoplánově znázorňující prorůstání mafií do sociálnědemokratických vládních kruhů nešlo vnímat jinak než jako zdařilou, leč tuctovou agitku. V podstatě plakát podstrčený v přímém přenosu médiím. Až by někdo mohl říct, že si Langer osvojil dovednost Václava Klause vypomáhat si v politice názornými křivkami nebo diagramy. Jenže kdo někdy během dlouhých let Langerova místopředsednictví ve sněmovně navštívil jeho tamní pracovnu, měnící se postupně v osobní „Louvre“, nebo kdo politika jenom sledoval při řízení poslaneckých schůzí, pochopil, že kreslení je podstatným způsobem Langerova sebevyjádření. „Když si představíte takovou dvou či čtyřhodinovou parlamentní rozpravu, co tam máte u toho řídicího pultu jiného dělat? Leckdy je lepší neposlouchat,“ svěřil se Ivan Langer už před lety moderátorce Michaele Jílkové v jejím pořadu Kotel.

Čáry nejsou čáry

Své záliby se nevzdal ani po jmenování ministrem vnitra. Langer připustil, že si kreslí i dnes při jednání vlády nebo na zasedáních poslaneckého klubu ODS. Některé obrázky si na popud poslaneckých kolegů dává do rámečků a pomyslná galerie prý čítá stovky opusů. Coby příležitostný dárek je už dostala řada osobností politiky, pět z nich se také prodalo při dobročinných akcích. Jeden dokonce za osmadvacet tisíc korun. I když zhruba dvě stovky Langerových obrázků jsou v současnosti v péči známého baviče Petra Novotného, majitele umělecké agentury 6P, který z nich chce uspořádat výstavu v Praze a v Brně (Langer má pro ni připraven pracovní název „Čáry nejsou čáry“), při povídání o malování je Langer trochu nesvůj. „Kdyby čtenáři viděli, jaký mám ruměnec na tváři, tak by se divili. Je to jen spontánní, automatická kresba, která je zrcadlem duše nebo člověka v daný okamžik, za profesionální bych to neoznačil,“ říká EURO light. „Člověk má znát limit svých schopností a toto je zajímavé snad proto, že to dělá člověk toho času viditelný kvůli zastávané funkci, snad i kvůli politické tematice, z níž to vyvěrá. Nicméně existují stovky a tisíce lepších kreslířů a milion lepších malířů,“ zdůrazňuje Langer.

Mám i stojan, plátno a oleje

Malovat prý začal dávno před vstupem do politiky. Už od dětství totiž rodiče vedli Ivana k umění. Učil se hrát na housle, poslouchal hudbu, hrál divadlo a chodil i na výtvarnou výchovu. „Od té doby mám rád výtvarné umění,“ říká. Kreslení prý vždycky bral jako kombinovanou formu relaxace a kanalizace napětí a emocí. „Každý obrázek je totiž reakcí na to, co prožíváte. Nezastírám, že drtivá většina mých obrázků vznikala, když jsem řídil jednání sněmovny. Mnohé z nich zobrazují konkrétní osoby, i když pokaždé formou abstraktní automatické kresby, takže nejde o klasický portrét nebo karikaturu. „Ale myslím, že i přes vysokou míru abstrakce mé kresby vystihují nejvýraznější prvky zobrazovaného člověka tak, že dotyčný je identifikovatelný. Za „modely“ si Langer nejčastěji vybíral například Zdeňka Škromacha, Vlastimila Tlustého, Pavla Dostála, Lubomíra Zaorálka nebo Petru Buzkovou. Několikrát ho inspiroval ho i jeho bývalý partajní šéf Václav Klaus. „Mám pár jeho kresbiček, ale ty, myslím, ještě nejsou zarámované,“ podotýká s úsměvem. Jedna z nich se prý jmenuje Guru. A troufl by si Langer někdy vypodobnit nebo zkarikovat kontroverzní témata, třeba proroka Mohameda? Tuto postavu prý nikdy nezpodobnil. „Určitě se dá karikovat leccos, ale nepovažuji se za člověka, který umí karikaturu nebo portréty,“ zdůrazňuje.
Ministr vnitra a místopředseda ODS nejraději kreslí jednoduché perokresby. Vznikají rychle, jednorázově. Některé dostanou název, jiné naopak ne. Názvy bývají provokativní: „Kdo je větší Špidla, než já?“, „Su borec“, „Jirka a Standa“, „Poslanecký mandát vám dává křídla“, „Tak kdo komu půjčil?“, „Stojíme za tebou, spolehni se,“ Dva vepři“ a podobně. Langer ve své pracovně ve sněmovně ukazuje návštěvám i dílko nazvané „Velký pyjovník,“ znázorňující jednoho z poslanců, pro něhož je prý jeho mužství alfou i omegou životního stylu. O koho jde, nechce ministr prozradit, premiéra Topolánka údajně na mysli neměl. Langer také zdůrazňuje, že ho nikdy nelákalo kreslit vtipy nebo nějakou politickou satiru, jakou se zabývá třeba tvůrce Zeleného Raoula, kreslíř Štěpán Mareš. Také si dává pozor, aby jeho obrázky nebyly zlomyslné nebo škodolibé. „Že obsahují hodně vysokou míru sarkasmu, ironie a sebeironie, to nepopírám, ale nic zlého v nich není,“ je přesvědčen.
Doma, to jest ve svém olomouckém i pražském bytě, už má vybavení i pro barevné malování. K letošním čtyřicátým narozeninám totiž od přátel dostal stojan, sadu pláten a olejové barvy. „Ale to se zatím jen učím, protože práce s olejem je neskutečně složitá. Naštěstí jsem dostal i akrylové barvy, s těmi je malba podstatně jednodušší,“ líčí. Barevné Langrovy obrazy stylem připomínají jeho perokresby, kterým ale i nadále zůstává věrný. „Rozměr, který člověk senzitivně vyhledává při perokresbě, je asi jedinečný a nepřenositelný do většího měřítka. Také kontrastní dvoubarevnost bílá-modrá nebo bílá-černá je zřejmě optimální, protože když kombinuji barvy, tak to nějak není ono.“

Miluji informel a 60. léta

Langer výtvarná díla také sbírá. Říká o sobě, že je pozitivní nacionalista, protože preferuje styl informel a vůbec šedesátá léta. „To považuji za jedinečné období českého výtvarného umění, tento styl ovlivnil mé vnímání výtvarného umění vůbec,“ uvádí. Na epoše šedesátých let ho fascinuje exploze úplně nového pojetí výtvarna. „Snažím se - samozřejmě s finančními limity, které mám - si pořizovat takového věci i domů,“ říká.
V obýváku nebo v ložnici olomouckého bytu nemá stěny plné svých obrázků, naopak ani jeden mu prý doma nevisí. Učí však malovat pětiletou dceru Petru (má ještě dvouletého syna Patrika). „Jsem doma jen o víkendech, uděláme pár motivů, ale když se pak za týden vrátím, je kouzelné sledovat, jak ona dokáže z toho základního motivu vyjít a rozvinout jej. Některé její obrázky jsou až neuvěřitelně vyzrálé na to, že je kreslí malé dítě,“ pýří se otec. Nejstylovějším místem pro premiérovou výstavu obrázků by asi bylo foyer Poslanecké sněmovny. Třeba kreslíř Štěpán Mareš v něm už měl před léty výstavu svých politických karikatur a zejména ty nejprovokativnější měly u poslanců velký ohlas. Petr Novotný však navrhuje pražské Švandovo divadlo a prostory knihovny v Brně, a to letos v září. „Vůbec nevím, jak to dopadne,“ poznamenává se Langer. Dlouho prý Novotného naléhání odmítal. Jde přitom o jeho olomouckého kamaráda, jenž dlouho neměl o Langerově kreslení ani tušení.
Přes veškeré vnitřní pochybnosti se však ministr vnitra přece jen trochu kochá představou, že řada jeho obrázků seřazená dle data vzniku a názvu může dát vzniknout svébytné kronice jednání Poslanecké sněmovny. „Bude jiná než ta oficiální, zachycená pomocí stenozáznamů. Protože některé z těch kresbiček doopravdy reflektují absurdnost, zběsilost a strašnost situací, k nimž v Parlamentu došlo,“ slibuje divákům.

Langer má rád informel (Art Brut) Informel je umění netvárnosti - silné vrstvy barvy s kousky omítky, rozdrceným mramorem, pískem i sádrou působí hrůzným napětím. Umělec pracuje s barvou jako s blátem, všemožně ji míchá a kupí vrstvy na povrchu plátna v hrůzné životnosti. Barevná hmota na plátně zobrazuje širokou škálu pocitů, vidin samoty, odcizení, hněvu, hrůzy a zničení časem. Informel si nade vše cení svou bezprostřednost, vitalitu a nezkaženost, a tak jsou často jako umělecká díla vystavovány obrazy šílenců.
(Pramen: www.artmuseum.cz)

Chobotnička. „Co se odehrálo při prezentaci Kubicovy zprávy, byl pro mě obrovský šok. Některé věci najednou vystoupily z mlhy a začaly se spojovat. Kresbička chobotnice vznikla proto, že člověk s ambicemi řídit musí umět složité věci zjednodušit a dát komplikovaným otázkám jednoduchou podstatu. A chobotnička té šíleně nepřehledné struktuře dala jednoduchost,“ popisuje Langer. Smutně však dodává, že kresbička se mu ztratila a nemůže ji najít.

Bubák v hlavě dr. Ratha. „Doktor Rath, tím jak se chová, ve mně vzbuzuje pochybnosti o svém duševním zdraví. Určitě za to nemůže, že jeho ústy promlouvá někdo jiný. Vidíte jeho postavu, šaškovské střapce? A pak je tu hrozný černý bubák, který mu prochází hlavou. Chvilku je nosem, chvilku hlavou, chvilku celou jeho myslí,“ přibližuje Langer svou kresbu.

Hmyzí válka. „To je reakce na jednu hádku, k níž došlo před několika lety na našem poslaneckém klubu. Kolegové a jedna kolegyně, kteří se přeli, mně v tu chvíli připadali jako zvláštní brouci, kteří jsou schopni se navzájem požrat a neuvědomují si, že když se budou takto hádat, přijde kdosi a všechny je jedním krokem rozšlápne.“