Moskevský Richelieu, Vladislav Surkov, doplňuje svou doktrínu
Ještě na začátku léta to vypadalo jasně. Budování systému jedné strany v Rusku se završuje, napsal tehdy místní prestižní list Kommersant. Existence dalších stran, kromě té vládnoucí, ztrácí jakýkoliv význam pro rozhodovací proces, uváděl červnový redakční komentář. Rozhodující role měla do budoucna patřit Jednotnému Rusku, straně blízké vládci Kremlu Vladimiru Putinovi. Tato strana se měla řídit doktrínou „suverénní demokracie“, kterou začal formulovat Vladislav Surkov, Putinův poradce a zástupce šéfa jeho kanceláře, označovaný za hlavního ideologa Kremlu a moskevského kardinála Richelieu (EURO 30/2006).
V polovině srpna se však na webové stránce malé Ruské strany života objevil pro mnohé velmi překvapivý text. Šlo o vystoupení Vladislava Surkova při březnovém setkání se zástupci této strany. Původně neměla být jeho řeč zveřejněna. Surkov prohlásil, že slabinou současného politického systému v Rusku je to, že příliš závisí na jednom člověku a následně na jedné straně. Tedy na Putinovi a Jednotném Rusku. Surkov jasně pojmenoval problém: Společnosti chybí „druhá noha“, tedy alternativní silná politická strana. Začalo se mluvit a psát o tom, že Kreml prosazuje systém dvou velkých stran.
Kdo je režisér?
Na konci srpna zástupci tří menších stran - zmiňované strany života, Ruské strany důchodců a Vlasti (rusky „Rodina“) - oznámili, že zahajují sjednocovací proces. Do letošních podzimních regionálních voleb půjdou ještě každá zvlášť, ale v příštím roce by už měly společně usilovat o přízeň voličů ve volbách parlamentních. O názvu nové levicové strany zatím není rozhodnuto, ten pracovní zní Vlast, důchodci, život - Svaz důvěry. Není pochyb, že mezi zveřejněním Surkovových slov a formováním nové strany je souvislost. Pozorovatelé se ale liší v názorech na to, jak přesně vše spolu souvisí. Jisté je, že nová strana má ambici stát se onou „druhou nohou“, byť mnozí o jejích šancích pochybují. Za svého politického soupeře označila Jednotné Rusko.
Vše nasvědčuje tomu, že Kreml by vznik silné levicové strany skutečně uvítal. Důvodů je několik. Leccos naznačuje historie strany Vlast, jedné z účastnic nové trojice. Její vznik před posledními parlamentními volbami údajně inicioval právě Surkov, aby sebral vítr z plachet skutečným protivníkům Vladimira Putina. Dnes Surkov mluví o tom, že je potřeba vybudovat stranu sociálnědemokratického typu, která bude klást důraz na „zdravé vlastenectví“. Tedy žádný komunismus a žádný vypjatý nacionalismus. Surkov lidem z Ruské strany života řekl, že by se o to mohli pokusit právě oni, i když to budou mít velmi těžké. Otázkou ale je, zda se skutečně podaří přetáhnout voliče komunistům, kteří se zatím tváří sebevědomě.
Strašidlem je chaos.
Je pravděpodobné, že Kreml by rád připustil jistou pluralitu, aniž by ztratil rozhodující vliv v obou nejsilnějších stranách. I proto by se mu úspěch nové formace mohl hodit. Šéfem Ruské strany života je Sergej Mironov, který stojí rovněž v čele Rady federace, horní komory ruského parlamentu. Je považován za velmi loajálního člověka vůči Putinovi. Dokonce se zdá, že by mohl chtít o prezidentovu přízeň soupeřit s „nyní monopolním“ Jednotným Ruskem. Přízeň populární hlavy státu totiž razantně zvyšuje šance na úspěch ve volbách. Takový je alespoň předpoklad, který v minulosti vyšel právě Jednotnému Rusku. V rozhovoru pro list Nězavisimaja Gazeta Mironov prohlásil: „Nemyslím, že hlavním patronem Jednotného Ruska je Vladimir Putin.“ V pozadí všeho zřejmě stojí ještě jedna strategická úvaha. Největší strach má Kreml z chaosu. Tedy z návratu k devadesátým létům minulého století nebo k něčemu ještě horšímu. Putin může své působení v politice různými způsoby prodlužovat, ale jednou bude muset odejít. Nejhorším možným scénářem by bylo, kdyby se boj o nástupnictví vymkl kontrole. A není žádným tajemstvím, že dnes v Kremlu existují různé frakce. Jednou z těch největších jsou „silovici“ - tedy nynější a dřívější představitelé bezpečnostních služeb či silových ministerstev. Na druhé straně stojí lidé, kteří jsou někdy označováni za liberály, jindy za právníky či manažery. V každém případě více uvažují o fungování trhu a jsou méně posedlí potřebou vše kontrolovat. Systém dvou stran by mohl být nejpřijatelnějším způsobem, jak mocenský střet usměrnit v civilizovaných kolejích.
Svobodu, ale pomalu.
O součinnosti Vladislava Surkova s budovateli nové partaje svědčí to, že bylo jeho březnové vystoupení zveřejněno. Po vzájemné dohodě… Může tu být i další důvod, proč se moskevský ideolog rozhodl vyložit karty. Kreml se dnes snaží ukázat světu v co nejlepším světle, zajímá se o moderní metody PR, komunikace s veřejností. Když ovšem Surkov v minulosti mluvil o „suverénní demokracii“ a ruský parlament přijímal zákony, které měly vyhovovat především Jednotnému Rusku, svět to příznivě nevnímal. Pozorovatelé v tom viděli další projevy sílící putinovské diktatury. Slova o systému dvou stran a druhé noze působí přece jen příznivěji. Zákonitě se ale objevuje jiná otázka: Není to nakonec celé spíše PR než skutečný záměr?
Na tom, že rozhodující roli má v nejbližších letech hrát Jednotné Rusko, Kreml nic měnit nechce. Surkov naznačuje, že onu druhou nohu bude země opravdu potřebovat ve vzdálenější budoucnosti. Nyní Rusko prochází obdobím stabilizace pod vedením Vladimira Putina, vysvětluje mocný muž z Kremlu. „Toto období je naprosto nezbytné,“ zdůrazňuje. Surkov je asi upřímně přesvědčen, že dnešní Rusko není na zcela svobodnou společnost zralé. Zjevně se domnívá, že Rusové ani demokracii nepožadují. Budoucnost vidí Surkov takto: „Společenský a politický život v Rusku se bude komplikovat. Bude se zvyšovat množství stupňů svobody ve společnosti, budou se rozvíjet návyky ke svobodě a k odpovědnosti“. Zatím ale Rusko stále vychází z hluboké sociální a ekonomické krize devadesátých let. Doba nové strany by měla přijít nikoliv za rok, kdy se budou konat další parlamentní volby, ale možná za pět let.
Německo jako vzor.
Oporu pro své úvahy hledá Surkov také v historii jiných zemí. Zástupcům Ruské strany života vykládal o poválečném západním Německu. Tehdy křesťanský blok CDU/CSU vládl nepřetržitě osmnáct let. Teprve v šedesátých letech minulého století ztratily tyto křesťanské strany část voličů a musely společně se sociálními demokraty vytvořit velkou koalici. Surkov připomíná, že dnes je velká koalice opět u vesla.
Ve srovnání s dnešním Ruskem je tu zásadní rozdíl. O dominantní úloze té či oné strany ve Spolkové republice Německo za kancléře Konrada Adenaura nerozhodoval úřad prezidenta. Na to ostatně upozorňují také ruští pozorovatelé. Tamní média citovala řadu názorů, dle nichž musí počet politických stran určit voliči, nikoliv Kreml. Říká to ostatně i sám Sergej Mironov, kterému by Putinova přízeň evidentně nevadila. Objevila se dokonce divoká spekulace (a vyslovovaná v žertu), že by sám Putin po svém odchodu z prezidentské funkce mohl stanout v čele opozice. Údajně by ho lákalo budování moderní sociální demokracie v Rusku. Na něco podobného by si ale v Rusku vsadil opravdu jen velký odvážlivec. Předpokládá se, že po roce 2008 si Putin bude chtít udržet reálnou moc, i kdyby už formálně nebyl hlavou státu.
Čas teprve ukáže, co se zrodí z kvasu letošního léta v Rusku. Navzdory všem pochybnostem se zdá, že pluralita názorů je před podzimem přece jen o něco větší. Alespoň mezi příslušníky současné vládnoucí elity. Významného kritika získala i Surkovova doktrína „suverénní demokracie“. Zatímco Jednotné Rusko se přelo o to, zda a jak tuto definici naplnit reálným obsahem, pochybnosti o celém konceptu vyslovil vicepremiér Dmitrij Medveděv, jeden z nejžhavějších kandidátů na post příštího prezidenta. „Když se ke slovu demokracie přidávají přívlastky, dostává to zvláštní příchuť,“ řekl Medveděv časopisu Expert. Tvrdí, že Rusko chce budovat skutečnou demokracii, nikoliv nějakou netradiční.
Co řekly hvězdy.
Je to opravdu tak? Nebo je pravdě blíže Surkov se svým konceptem postupného zavádění svobod? Kdo věří, že pravda je ve hvězdách, může se spolehnout na ruského astrologa Michaila Levina. Už loni v prosinci předpověděl, že do roku 2012 bude ruská moc „přitvrzovat“. Pak přijde období liberalizace. Do té doby má opozice čas na politické dozrávání. V tom se Surkov s hvězdami shoduje.
