Střídání na postu ministra by mělo ekology posílit
Potíž resortu životního prostředí je v tom, že prostupuje takřka do všech ostatních odvětví. Úspěch ekologického ministerstva je tedy do značné míry závislý na úspěchu nadresortní spolupráce. Nebo alespoň na schopnosti vyjednat kompromis. Právě to se předchozímu ministrovi Miloši Kužvartovi příliš nedařilo.
Tvrdě až k vyměknutí.
Zemanův vládní program počítal s převodem kompetencí v nakládání s vodami na ministerstvo životního prostředí, a tak se Kužvart už ve své první velké kauze cítil být na koni. Neslyšel na nabízený kompromis, který chtěl část kompetencí zachovat ministerstvu zemědělství. Nesmiřitelná bitva o všechno, postavená na vzájemné nevraživosti náměstků i úředníků, skončila upevněním vlády nad vodami na Fenclově ministerstvu. Nejde jen o to, kdo dostal razítko. Kompromis by umožnil ekologům koukat se pod prsty mocné vodohospodářské lobby.
Vítězně naopak skončila poslední Kužvartova bitka o zákaz plavby rychlých člunů a skútrů na rekreačně využívaných nádržích s ministrem dopravy Jaromírem Schlingem. A když Schling v závěru hrál nečestně, vláda Kužvarta podržela a rekreanti na Slapech či Orlíku si oddechli - rychlé čluny tam v sezóně nesmějí.
Metoda konfrontace takřka se všemi ekonomickými resorty zviditelňovala ministra i jeho úřad mnohem víc a častěji, než by odpovídalo úspěšně završeným krokům. Prezident Liberálního institutu Jiří Schwarz v ní spatřoval Kužvartův ekologický fundamentalismus, přenesený z nevládního hnutí. Ale jak se tato charakteristika slučuje se stejně nenávistnou bitvou s Hnutím Duha o řešení šumavské kůrovcové kalamity? Některé vyhraněné kauzy prošly náhlým zvratem. Například resolutní „ne“ k navrženému průchodu dálnice D8 Českým středohořím se po dlouhých odkladech náhle změnilo v „ano“. Pod dojmem podobných rozhodnutí to i spisovatel Ludvík Vaculík v MF Dnes vyostřil: „Su rád, že už je Kužvart pryč, nedržel slovo.“
Na Kužvartovu obhajobu je třeba uvést, že Zemanova vláda nebyla navzdory svému programu ekologicky vstřícná a stále intenzívněji se klonila ke Grégrově ekonomické doktríně. Nepřijatelné nejen z liberálně ekonomického, ale i z ekologického hlediska. Představa environmentálního dialogu s Ropákem Grégrem je nemožná, což do jisté míry omlouvá Kužvartovo „vyměknutí“ k temelínskému referendu či k posvěcení zahájení výstavby kontroverzního kanálu Dunaj-Odra-Labe u Přelouče.
Co v demokracii zůstane neomluvitelné, je osobní dopis mocipána Kužvarta řediteli veřejnoprávní televize, aby umlčel nepohodlný pořad Nedej se.
Andělský vstup.
Novopečený ministr Libor Ambrozek se poučil na Kužvartových vyostřených rozporech a přichází s otevřenou náručí ke komunikaci s ostatními odvětvími. Je však ve hvězdách, zda ostatní ministři tu otevřenou náruč přijmou. Vládní koalice jako celek ale projevila větší úctu k programu než k ministerským trůnům, a to dává naději. Zejména když ekologická část jejího programu je značně konkrétní a trvale udržitelný rozvoj je úkolem pro celou vládu.
Přestože Ambrozek přichází jako úřadující předseda největší tuzemské nevládní ekologické organizace - Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) - nikdo nikde nezaznamenal strach z jeho ekologického fundamentalismu. Už však v ČSOP podal demisi.
Na ministerstvo si chce Ambrozek přivést svoje náměstky a svoje poradce, avšak na rozdíl od minula bez jakéhokoliv stranického klíče. Navenek tvrdý Kužvart byl právě při obsazování postů neuvěřitelně měkký a nechal si nadiktovat „zasloužilé straníky“. A tak mu například radil František Králík, jehož kvalifikací byla úspěšná pouť volebního autobusu Zemák. Stranická legitimace rozhodovala i o jmenování některých náměstků, mimo jiné i Ropáka Josefa Běleho či Františka Škody.
Jako své budoucí náměstky Ambrozek oslovil nejzkušenější odborníky. V různé formě spolupráce počítá i se třemi úspěšnými předchůdci: Bedřichem Moldanem, Ivanem Dejmalem a Martinem Bursíkem. Pomoc očekává také od Kužvarta, který má delší ministerskou zkušenost než všichni tři jmenovaní dohromady, ale který jako poslanec nemůže na ministerstvu přijmout náměstkovské místo. Obráceně by však Kužvart podle výroků v tisku Ambrozka nebral.
„Netrpím představou nejchytřejšího vůdce, který vedle sebe nesnese nikoho schopnějšího,“ komentuje svou snahu přivolat nejzkušenější odborníky Ambrozek. „Životní prostředí nás potřebuje všechny,“ tvrdí.
Výzvy.
Ambrozek měl pověst nejzelenějšího poslance. Teď nepřímo vybídl k výměně rolí Miloše Kužvarta. Toho však ve sněmovně čeká velká ekologická konkurence - nebo spíš spolupráce - v osobě poslance Františka Pelce (US-DEU).
První Kužvartovy ohlasy po novinách však povzbudivé nebyly. Cítil se být zaskočen, že mu premiér funkci znovu nepřiklepl, a připomínal mu sílu svého hlasu. Své zklamání, zdá se, už „vydýchal“ a týdeníku EURO vzkázal: „Můj přístup k životnímu prostředí se nemění. Ambrozek se může spolehnout.“ A připomněl, že do Poslanecké sněmovny přichází se zkušenostmi z exekutivy, které jsou k nezaplacení.
Časem jistě rád zúročí i zkušenost ze ztráty ministerského křesla. Přišla v pravý čas. Zřejmě by se nenašel jiný silný impuls, který by ho vrátil zpět na zem z výšin, v nichž ho začalo napadat přidělovat dotace ze Státního fondu životního prostředí mimo rámec doporučený komisí či vozit se nejluxusnějším bavorákem ve vládě. Zítra si už na to nikdo nevzpomene. Ale čtrnáct nových zákonů, množství novel a především uzavřenou kapitolu životního prostředí v přibližování k Evropské unii za jeho působení, to nikdo nevymaže. Ani obnovení Zeleného parlamentu, který je tribunou pro nevládní organizace.
Na Ambrozka svody výkonné moci teprve čekají.
