Aniž by to Pol Pota jakkoli omlouvalo, ta země má historii opravdu hroznou, a na její destrukci usilovně pracovalo mnoho generací jejích vládců. Tohle čtení doporučuji všem zájemcům o poznání neúprosného boje Homo sapiens v zájmu prosazení vlastního materiálního prospěchu, dynastie, etnika, náboženské orientace, impéria či politické ideologie. Někdy v tom popisu vraždění žádnou logiku ani nenajdete a je dost možné, že ani neexistuje.
Opravdu mě v Kiernanovi zaujala jedna věta, a sice ta od Juana Ginése de Sepúlvedy, který někdy v 16. století argumentoval, že „v Tenochtitlánu sice mají vyspělou architekturu a věnují se obchodu, ale to nepotvrzuje, že se jedná o lidi; pouze to potvrzuje, že se nejedná o medvědy nebo opice“. Lepší zaznamenaný příklad vrcholné demagogie prostě neznám. A demagogie za účelem dosažení momentální politické a mocenské převahy je něco, co i současné Česko opravdu důkladně ničí. I v dnešní době si můžete vybrat, jak budete interpretovat unavenému a naštvanému národu to, co se v Česku v posledním čtvrtstoletí vlastně stalo. A co nelze odestát, ba ani potrestat.
Jinak se na stejné téma budete dívat jako člověk, který nehodlá zatratit pluralitní demokracii a regulovaný tržní kapitalismus. Protože si těchto hodnot principiálně ceníte, jakkoli byly trestuhodně zanedbávány a mnohé z minulé praxe nebylo ničím jiným než antitezí konzervativních hodnot. Budiž, stalo se. Ale i jako zastánce zcela jiných, ovšem pořád demokratických hodnot ctících systém zvolíte jiný tón a způsob práce, protože politicky v něm chcete působit. Narativ je důležitý, ne že ne…
Česká pozice
Starší generace a řada politiků má občas problém pochopit současné zařazení Česka do globální ekonomiky; zkrátka kde jsme, kde jsou naše reálné šance a co to vlastně vyžaduje, uspět v budoucnosti. Když se podíváte třeba na poměr celkového objemu českého vývozu k objemu podpořeného vývozu našimi proexportními agenturami – a to i v tom historicky nejlepším roce –, srovnáte to procento, přepočtete na průměrnou přidanou hodnotu (která je nicotná) a posoudíte je teritoriálně, včetně rizik? Každému tvůrci hospodářské politiky by mělo být jasné, kudy vede cesta a na co se soustředit. Záměrně nedávám čísla, inteligentní čtenář si to dopočte z webových stránek několika institucí sám. Spočtěte si to, prosím sami, protože teprve pak to pochopíte.
Když se podíváte trochu s rozumem na strukturu českého vývozu (jedno procento celkového objemu) a dovozu (11 procent) v relaci s Čínou, je vám také jasné, že oni toho od nás napřímo tolik nenakoupí, protože to nepotřebují. Ani kdyby tam jezdila jedna delegace za druhou, ba dokonce, ani kdyby všichni naši přijíždějící ministři vylízali všechnu stokrát umytou krev na náměstí Tchien-an-men, nedostanete se ani na úroveň exportu do nejslabší sousední země Česka.
Možná přijdou nějací čínští investoři, aby se dostali na jednotný trh EU, ale téhož bychom dosáhli, kdybychom se dvořili kdekoli jinde v čínsko-globálním řetězci, protože náš nepřímý vývoz do Číny je asi tak trojnásobný oproti tomu ušmudlanému jednomu procentu. Ovšem bez toho ponížení a zřeknutí se principu. Takže se zříkáme jen Havlova morálního kreditu, zisk nebude ve skutečnosti žádný, ovšem „ztráta tváře absolutní – takhle to bude vnímat nejen celá východní Asie.
Dobrá rada ex ante
Když se oprostíte od demagogie hodné Sepúlvedy, budete například také vědět, že transparence ve veřejných zakázkách je axiom, ale že trvat na cenovém kritériu jako na jediném dobrém, je v mnoha situacích nevhodné. Nebo že cestou k transparenci je dobře popsat, co vlastně chcete a proč (což je i ve zcela nezkorumpovaném systému neskonale obtížnější), a toto zveřejnit.
Vůbec by rovněž neškodilo dávat dostatečnou metodickou a výkladovou pomoc veřejným zadavatelům, kteří mohou být změtí pravidel a tlaku soutěžitelů zmateni do té míry, že raději nedělají vůbec nic, a tím celou ekonomiku brzdí. Také by neškodilo, kdyby u významných veřejných zakázek, řekněme nad sto milionů korun plnění, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dával svoje stanoviska ex ante, což by mělo makroekonomicky významné efekty. Ex post vám řeknou, co je špatně, ale ex ante vám neřeknou, co je dobře; šalamounské, nicméně pro tenhle národ drahé.
Když budete chtít, budete vědět, že ve stejné situaci byly a jsou i jiné země, a že zdaleka ne všechny upřednostňují centrální nákup. Pouze nabízejí tuto možnost zadavatelům, kteří se tím oprostí od pravidel, která při „vlastním“ veřejném zadávání a s tím souvisejících precizních metodik musejí dodržovat, a tím pádem ani zdůvodňovat. Ovšem ty metodiky a monitoring mají, takže je to k nějakému chování samozřejmě nutí. Neberte to tedy jako obhajobu českého modelu, ale spíše inteligentního řešení. Každý by měl umět obhájit, proč, kolik za komodity či služby komoditního charakteru platí, a v principu by vše mělo být on-line.
Žijeme v době široce sdíleného a rovnou říkám, že i důvodného pocitu hříchu, jehož se ve své správě dopustil český stát a jeho instituce. A po něm samozřejmě musí následovat pokání. Ovšem o tom, jak má vypadat to pokání, a jaká bude ta demokratická katarze – o tom je celá naše budoucnost.
Další komentáře autora:
Reagovat, hlavně pružně reagovat
