Kristiina Mäki: Chtěla bych v Praze postavit atletický stadion

Kristiina Mäki reprezentuje Česko, ale protože je napůl Finka, ráda se hlásí k otcově vlasti, kde občas závodí. Naposledy se na sever vypravila na přelomu července a srpna, kdy zvítězila na finském atletickém mistrovství v Pori.

E15: Letos jste v Koreji na světové univerziádě vyhrála závod na 5000 metrů. Považujete to za svůj největší úspěch?

Je to moje první větší medaile. Považuji to za úspěch, ale zároveň se zaměřuji na zlepšování osobních rekordů. To má v atletice také svou hodnotu.

E15: V souvislosti s univerziádou v Kwangdžu se hodně mluvilo o nemoci MERS. Neměla jste z cesty do Koreje obavy, když se v jednu chvíli uvažovalo o zrušení účasti české výpravy?

Ne, neměla. Bylo to zmedializované podobně jako v případě eboly. Jasně že tam bylo riziko nákazy, ale to je úplně všude.

E15: Byla tam znát nějaká opatření?

Ani ne. Asiaté nosí roušky na všech letištích světa, takže mi to nepřišlo o moc zvláštnější.

E15: V závodech na 1500 a 5000 metrů jste letošní mistryní Česka i Finska, jakou pro vás má cenu získávat tituly v obou zemích?

Titulů si moc vážím, ten finský jsem letos v dospělých získala poprvé, tím to možná bylo trochu cennější.

E15: Letos národní šampionáty dělil měsíc, ale loni termíny takřka kolidovaly. Přesto jste startovala na obou. Jak na loňskou stíhací jízdu vzpomínáte?

Loni šampionáty proběhly během jednoho víkendu. Ten ve Finsku začal už ve čtvrtek a v Česku to bylo klasicky sobota a neděle, takže se to dalo stihnout. Ve středu večer jsem odletěla do Finska, ve čtvrtek se přesunula do Kuopia a v pátek tam běžela patnáctistovku. Od sobotního rána jsem seděla ve vlaku do Helsinek, do Prahy jsem přiletěla před polednem a večer jsem autem dorazila do Ostravy, kde se šampionát konal. V neděli jsem vyhrála český titul. Bylo to na fest, ale bavilo mě to.

E15: Při letošním halovém mistrovství Evropy v Praze vás po jednom závodě dřív než čeští novináři oslovili jejich finští kolegové. Píší o vás tamní média?

Ano a musím říct, že o mně finská média píší o něco víc než česká. Ne že by se tady o mě novináři nezajímali, ale celkově je ve Finsku tisk, hlavně papírové noviny, víc v kurzu než v Česku. Každému, koho znám, nosí ke snídani noviny.

E15: Do tří let jste vyrůstala ve Finsku, odkud pochází váš tatínek. Proč se pak rodiče rozhodli žít v Česku?

Babička z maminčiny strany byla nemocná. Bylo potřeba se o ni postarat a pak už zde naši zůstali.

E15: Máte na útlé dětství na severu nějaké vzpomínky?

Ač už je to dávno a bylo to krátké, ještě se mi nějaké finské obrázky vybavují. Třeba kde jsme bydleli, vzpomenu si na některé lidi a určité okamžiky. Třeba na to, jak mě taťka rok po tom, co jsme se přestěhovali, o prázdninách odvezl k prarodičům. Během toho roku v Česku mi finština vypadla z úst. Rozuměla jsem, ale neuměla babičce odpovědět. Během tříměsíčních prázdnin jsem se rozmluvila, a když pak pro mě rodiče přijeli a mamka na mě promluvila česky, zase jsem rozuměla, ale odpovědi byly jen ve finštině.

E15: Učila jste se česky i finsky zároveň, který jazyk vám připadá těžší?

No a to je právě zvláštní. Každý jazyk mi přišel těžší ve chvíli, kdy jsem ho zapomněla. Teď nemám problém, píšu, čtu i mluvím oběma jazyky.

E15: Jezdíte tam někdy i kromě závodů, chtěla byste tam třeba jednou žít?

Málokdy se tam dostanu s jiným než sportovním cílem. Žít bych ve Finsku určitě chtěla. Chci ho poznat víc než před dvaceti lety.

E15: Neuvažovala jste někdy, že byste reprezentovala Finsko?

To ne, jelikož všechno, co jsem v atletice dokázala, je zásluhou tréninku tady v Česku. Moc mě ovšem potěšilo, když o letošním halovém mistrovství Evropy v Praze finské noviny napsaly, že byly ve finále dvě Finky. A to i přesto, že reprezentuji Česko. Jsem ale ráda, že mě finská média tímto stylem pořád podporují. To je fakt příjemné.

E15: Vaše příjmení je ve Finsku hodně časté, dá se slovo Mäki nějak přeložit?

Ano, znamená to kopec. Je to hodně běžné příjmení a často se spojuje s nějakým přívlastkem. Známý je slavný oštěpař Tero Pitkämäki, jehož jméno by se dalo přeložit jako dlouhý kopec.

E15: Jak jste se dostala k běhání?

Ve čtvrté třídě na základní škole ve Žďáru nad Sázavou mě spolužáci zlákali do atletického kroužku. Tam se ukázalo, že dokážu běžet dlouho a nemám s tím problém. V šesté třídě kroužek převzal můj první trenér Petr Forman. Povšiml si mého zájmu a už to bylo.

E15: Jak se vám změnil život, když jste začala trénovat v Praze?

Hodně. Přešla jsem k nynějšímu trenérovi Pavlu Červinkovi. A najednou bylo potřeba se začít starat o všechno víc. Jak v tréniku, tak v osobním životě. Navíc jsem začala chodit na vysokou školu.

E15: Kde nejraději běháte?

Mám ráda silnici i les. Většinou záleží na aktuálním rozpoložení. Pak je mi jedno, kde běžím. Oblíbenou destinací je Melago, oblast hor v severní Itálii, kam často jezdíme na soustředění.

E15: Před letošní sezonou jste se připravovala ve vysokohorských podmínkách v Etiopii. Jak na vás tato země skvělých vytrvalců zapůsobila?

Po sportovní stránce nijak výrazně, asi je tam potřeba zajet víckrát. Po lidské stránce jsem si odpověděla na otázky, proč jsou etiopští běžci tak dobří. Narodí se v té ohromné výšce, žijí tam a trénují. A zřejmě je jejich největší motivací zařídit si lepší živobytí. Chudoba v Etiopii a podmínky obyčejných lidi jsou nepředstavitelné. Uvědomila jsem si, kolik toho máme navíc, a nevážíme si toho.

E15: Máte zlato ze studentského sportovního vrcholu, ale chybíte na mistrovství světa v Pekingu. Směřovalo vaše snažení i na vrcholnou akci roku?

Chtěla jsem se do Pekingu probojovat a je to pro mě velké zklamání, že jsem nesplnila výkonnostní limit. Ale nedá se nic dělat a jede se dál…

E15: Jakou trať jste plánovala v Číně běžet?

Mělo to být pět kilometrů. Pro toho, kdo se na atletiku kouká zdálky a vidí, že jsem byla od limitu půl minuty, může přijít moje zklamání směšné. V jednu chvíli se mi nesešel závod a ideální podmínky. Potřebovala jsem se dostat do kvalitního závodu, který by byl rozběhnutý na čas pod 15 minut. Jedna šance byla na Diamantové lize v Londýně, kde ještě mezičas na čtvrtém kilometru napovídal splnění limitu. Ovšem potom mě soupeřky skoply, spadla jsem a nebyla šance je dohnat. Poprvé jsem nedoběhla závod.

E15: Příští rok se konají OH v Riu, bude pro vás olympijská nominace jednoznačným cílem?

Rozhodně se o to chci pokusit a připravit se na to. Začnu například tím, že si ve škole rozložím ročník. Budu mít víc času na soustředění a regeneraci.

E15: Jak půjde příprava skloubit s náročným studiem architektury na pražské ČVUT?

Dosud se to dalo nějak zvládnout, ale i poslední zkouškové mi napovědělo, že už brousím hranu. Pak se nedaří ani jedno a to je špatné.

E15: Vaším architektským snem je postavit v Praze atletický stadion a k tomu ještě halu. Máte o tom už konkrétnější představu?

Ano, ta představa existuje.

E15: Patří k tomu i představa, že byste na sportovišti, které by vzniklo vaším nápadem a na vašem rýsovacím prkně, také závodila?

Tak to se v žádném případě nestihne. Pokud nebudu kroužit po atletických oválech ještě jako babča…

E15: Jak daleko je od představy k realizaci takového projektu?

V mých představách to není daleko. Stačí dodělat školu, chytnout se v oboru, podat návrh a sehnat pár miliard… Vypadá to hodně vzdáleně, ale málokdo něco pořádného postavil za chvíli.

E15: Čerpáte při architektských nápadech ve Finsku, kde se staví víc v sounáležitosti s přírodou?

Čerpám všude, kde to jde. Z Finska si beru čistotu, jednoduchost a funkčnost. Stavby by měly hlavně fungovat a zároveň oslovit.

E15: Češi a Finové jsou národy s odlišnou mentalitou. Za koho se víc považujete?

Mám od každého něco. Teď žiju v Česku, tak se možná cítím víc jako Češka. Až budu žít stejnou dobu ve Finsku, dám vám vědet, jak se cítím…

E15: Srdce vám ale asi hodně bije finským rytmem, neboť hodně fandíte finským sportovcům - například hokejistům, i když mají za soupeře Čechy…

Ano, v hokeji fandím Finům. Jelikož se tyto souboje často odehrávají až v semifinále a někdy i ve finále, jsem nakonec pyšná na oba týmy, že jsou schopné dojít tak daleko.

Autor je spolupracovník redakce