Kristiina Mäki: Hlava dělá sedmdesát procent výkonu sportovce

Minulý rok byl pro vás mimořádné náročný i úspěšný zároveň, dokončila jste architekturu, v Brně jste získala dvě zlaté medaile a potom ve Finsku stříbrnou. Podáváte největší výkony pod tlakem?

Těžko říct, už jsem běžela dobře i závod, který pro mě nebyl zrovna ten nejdůležitější. Takže vlastně nevím.

A kterého závodu z poslední doby si nejvíc ceníte?

Ten byl teď na podzim v Kataru na mistrovství světa.

Tam jste zaběhla i osobní rekord?

Ano. Jela jsem tam bez limitu. Startovat mělo 45 závodnic, ale nebylo dost těch, které by ho zaběhly v limitu. Federace jej pak doplnila o další závodnice podle pořadí v žebříčku. Tak jsem se tam dostala i já. Někteří lidé ale moji účast zpochybňovali. Když jsem však zaběhla osobní rekord, potvrdilo se, že jsem tam měla co dělat.

Kolikátá jste v žebříčku?

V tabulkách na olympiádu jsem na 29. místě, což znamená, že kdyby se teď pořadí uzavřelo, jela bych. Závodit bude 45 běžkyň. Do olympiády ale zbývá ještě půl roku času, leccos se může změnit. K lepšímu, nebo k horšímu.

Olympiáda je pro vás naprostý sportovní vrchol?

Není nic víc.

Míváte před závody trému?

Ano. A myslím si, že je potřeba. Nabudí mě na výkon, vyhecuje. Tréma je dobrá, ale člověk ji musí být schopen nějakým způsobem kontrolovat, protože jde do hlavy a psychika je zhruba 70 procent výkonu.

A zbývajících 30 procent jsou nohy?

Když je člověk nervózní, nevydá ze sebe všechno. Možná proto se říká, že sportovci nejsou úplně ti nejchytřejší a že ti, kteří nepřemýšlejí a dokážou tělo pustit až za hranu, mají výhodu. Sportovci nejsou hloupí, ale hlava dokáže být opravdu velkou brzdou.

Takže trenéři trénují i vaši psychiku?

Jsou trenéři, kteří vám řeknou, ať chodíte ke sportovnímu psychologovi, a jsou jiní, podle nichž je to nesmysl a mám si psychiku dát do pořádku sama.

Chodíte ke sportovnímu psychologovi?

Ne, sportovního psychologa nemám, ale řekněme, že mám dobré přátele na to, aby mi ho nahradili.

Je obvyklé, že sportovci se svěřují do péče psychologa?

Je. Každý sportovec má osobní problémy a strachy, o kterých nechce mluvit. Já to vnímám tak, že každý z nás prostě musí přijít na to, jak je ovládat.

Existuje i v běhu nějaká taktika jako třeba v hokeji?

Buď je závod extrémně rychlý, běžíte na osobák, tam není žádná taktika. Nebo jsou pomalé závody na více kol jako třeba patnáctistovka, kde se kilometr kluše, a pak je to o tom, jak kdo dokáže zatáhnout. Je to taktické a lidem se může závod zdát pomalý, ale to poslední kolo pak může být naopak nejrychlejší.

Na olympiádě se běží tři nebo čtyři dny po sobě. Co je pro vás nejlepší regenerací?

Hodně mi pomáhá studená voda. Nejvíc mi ale dává spánek. Aspoň osm hodin.

Stíhala jste odpočívat i během studia na škole?

To bylo horší. Nedá se to jinak dělat než si ubírat ze spánku.

Proč jste se rozhodla pro architekturu? To je náročný obor, u vrcholových sportovců ne právě obvyklý...

Na to se mě ptalo hodně učitelů, ale když jsem nastoupila v roce 2012 na ČVUT, ještě jsem vrcholově neběhala. Nechtěla jsem jenom trénovat a nedělat nic jiného. Architektura mě zajímala, pak jsem si ale v průběhu studia říkala, že to možná nebyl úplně dobrý nápad. Škola se mi sice nezdála těžká, ale zase se odevzdává hodně výkresů a na to musí mít člověk čas. A ten já neměla.

Nezbrzdila vám škola kariéru?

To se teprve uvidí. Možná budu běhat hůř. Třeba potřebuju nějakou mentální aktivitu, abych ji ventilovala na tréninku. Možná to ale půjde líp a já si budu říkat, že jsem neměla chodit do školy a měla se běhu věnovat naplno. Ale pozdě.

Po loňském mistrovství světa byly v médiích titulky typu Kam zmizeli čeští atleti, Česká atletika je na ústupu a podobně. Jak to vnímáte?

Cítím to tak, že v atletice přišla generační obměna a bude chvíli trvat, než ti mladí dozrají. Hodně lidí v poslední době skončilo, a to právě ti, kteří vozili medaile. Média psala, že v Kataru bylo moc vedro, že tam nebyla žádná atmosféra nebo že je to kvůli penězům, že jsme úplně špatní, že jsme nedovezli žádné medaile. Zdá se mi, že média umějí všechno otočit tak, jak potřebují. Já jsem naopak při svém závodě zažila neskutečnou atmosféru a ty podmínky tam byly jako nikde jinde, třeba stadion byl klimatizovaný na 22 stupňů.

Říkáte, že v atletice probíhá generační obměna. Když sledujete ty, kteří nastupují, vidíte tam nějaký medailový potenciál?

Ti, kteří získávali medaile, mají rodinu, děti. Takže to znamená, že nejsou úplně na tom svém vrcholu, a mladí, kteří přicházejí, těm je o deset let míň. Chce to prostě čas a uvidí se.

Tak byste teď měla ty medaile vozit vy. Cítíte se být pod medailovým tlakem?

To bych asi měla, ale necítím.

Proč jste si vybrala právě dlouhé tratě? Běháte 800, 1500 a 5000 metrů.

To si nevyberete, tak jste nastavená. Že vám sprinty nejdou, se ukáže už za mlada. Už někdy ve čtvrté třídě jsem věděla, že na krátké trati nemám šanci.

Četla jsem o vás, že běháte i deset tisíc metrů.

Už ne. Na delších tratích suverénně začínají dominovat běžkyně z Afriky. Jsou rychlejší třeba až o kolo. Ve finále mistrovství světa byly jen dvě bělošky z Evropy. Pro mě byl úspěch dostat se do semifinále.

Jaký máte pocit, když se vám podaří nechat nejlepší soupeřky za sebou?

Je to neskutečný adrenalin, je mi skvěle. To nejde ani popsat.

Může být příjemným pocitem i totální vyčerpání?

Záleží na tom, jak závod dopadne. Když se mi závod nepovede, cítím se hrozně. Po osobáku mě nic nebolí. Je to v hlavě.

Ještě se vrátím k architektuře. Co vás ve škole nejvíc bavilo?

Mám ráda určitý denní režim, což škola dává. Vždy mě zajímala architektura a líbí se mi, že je současně tvůrčí i technická. Nemusela jsem se učit nazpaměť jako třeba na právech.

Jaké bylo téma vaší diplomové práce?

Atletická hala na pražském Strahově.

Co se dá s areálem podniknout?

Lze toho hodně vymyslet. Developeři, kteří mají na Strahově pozemky, chtějí zbourat všechny sportovní stavby a vytvořit zde obytnou zónu. A naopak lidé z ČVUT a městská část Praha 6 bojují za to, aby sportovní areál zůstal zachován, protože podobně velký už nikde v metropoli nepostavíte.

Dá se sportovní areál ještě zachránit?

Myslím, že je možné ho zachovat a sport by tam měl zůstat.

Před pěti lety jste řekla, že byste ráda vyprojektovala nový atletický stadion. Je v diplomce jeho návrh?

Navrhla jsem halu. Stadion na Strahově už je, potřeboval by jen trochu zrekonstruovat. Tedy trochu víc.

Platí pro sportovní stavby nějaká specifika? Nebo je to stejné, jako když navrhujete jakýkoli jiný dům?

Platí tam hodně pravidel, architekt musí myslet hlavně na provoz a ten je pro každý sport jiný. Oponent, se kterým jsem řešila diplomku, mi řekl, že je vidět, že na práci nemám tolik času, kolik bych chtěla, ale že znám provoz, což architektům často chybí. Konstrukci umí navrhnout každý, ale když stavba nefunguje, je to mnohem horší, než když není hezká.

---

Trenéři, do škol! Mise: naučit děti znovu se hýbat

---

Takže jste vlastně ideální architektka pro sportovní stavby?

Snad ano. Rodinné domy jsou sice jednodušší, ale ne tak zajímavé.

Jaký mají podle vás vztah Češi k architektuře? Je jiný než u Finů?

Mám ve Finsku půlku rodiny, chodím tam po domech a přemýšlím o tom. Myslím, že Finové jsou hodně napřed v architektuře, ekotrendech i v inovativních systémech. V Česku je v architektuře stále cítit dědictví minulého režimu, ale postupně i tady se situace zlepšuje.

Jak se stane, že se vaše maminka Češka vdá do Finska a po pár letech se s manželem a tříletou dcerou přestěhuje do Žďáru nad Sázavou, kde dcera začne závodně běhat?

Moji rodiče se potkali v Rusku na zájezdu v roce 1988 a po dvou letech se vzali. Pak se vrátili do Čech, aby se mohli starat o babičku. Ve Žďáru jsem chodila do atletického kroužku, kde si mě všiml můj první trenér. Když jsem začala na závodech porážet soupeřky, věděla jsem, že to chci zažívat stále.

Závodíte i za Finsko?

Reprezentuji Česko. Ale tím, že mám dvojí občanství, můžu běhat mistrovství, což je nejvyšší finská soutěž. Finky jsou moc šťastné (smích).

Vy všechny Finky porážíte, že?

Ne vždy. Finka, se kterou nejvíc soupeřím, se jmenuje Sára. Ta mě většinou na finském mistrovství předběhne, já ji pak obvykle porazím na nějaké vyšší mezinárodní soutěži.

Proč vám otec vždycky před závodem říká, hlavně ať porazíte Sáru?

Já nevím, on i v hokeji fandí Finsku a je velký vlastenec. Vždy když Češi porazí Finy, zvoní mu dvě hodiny telefon a známí mu volají, aby se mu mohli smát. Běh je jediný sport, kdy fandí Češce proti Fince. Je to prostě takový jeho gaučový sportovní hec.

Váš partner je také běžec na dlouhé tratě. Zaběhli jste si spolu i dvě štafety. Jaký je to pocit?

Je to příjemná změna. Tím, jak je atletika individuální sport, a my jsme vlastně všichni individualisti, zdá se mi, že se člověk snaží o to víc, když běží za kolektiv.

Jaký máte letos cíl? Zvládnout olympiádu?

Chtělo by to. Už mám svůj věk a další olympiáda je za čtyři roky.

---

Přečtěte si rozhovor s Janem Macháčkem:

České ragby dotáhnu na olympiádu

---

Už jen dostat se na olympiádu je obrovský úspěch. Užijete si to tam, nebo budete pod tlakem?

Jsou sportovci, kteří říkají, že do závodu musíte jít pokaždé s tím, že vyhrajete. Ale v běhu zhruba víte, na co máte a jak běhají ti ostatní. My to nemáme tak jako třeba v tenise, kdy tenistka má špatný den, prohraje, pak to jindy zase vyjde. Že by běh vyhrál někdo, kdo má o deset vteřin pomalejší osobák, se moc neděje. Je většinou pravděpodobné, jak to dopadne. Takže pro mě je úspěch na olympiádu vůbec jet, protože je tam prostě 45 nejrychlejších žen světa.

Už myslíte na důchod?

Na sportovní ano. Znám běžkyně, kterým je přes čtyřicet, mají děti. Netvrdím, že je nemožné běhat další čtyři roky, ale říká se, že běžkyně na středně dlouhé trati mají vrchol někde kolem pětadvaceti let. Jsem sice za vrcholem, ale pořád dělám nějaké osobáky, takže je to individuální záležitost. Zatím chci běhat, protože bych nerada něco uspěchala, a pak si třeba říkala, že jsem mohla ještě něčeho ve sportu dosáhnout.

Hodně sportovců se živí nebo baví tím, že chodí přednášet do firem o motivaci, výkonu, prohrách a podobně. Vy jste zapojená do projektu Sport Speakers. Baví vás to?

Byla jsem na dvou přednáškách, mluvila jsem o běhu, takže jsem neměla trému a přišlo mi to docela přirozené. Bylo zajímavé slyšet zpětnou vazbu od lidí, že si dokážou něco ze sportu převést i do své práce a aplikovat to.

Umíte si představit svůj život bez sportu, bez běhání?

Byla jsem několikrát zraněná a nemohla jsem třeba dva měsíce závodit. Moc mě to štvalo, takže si to neumím představit. Když nemám pohyb a nezpotím se, nemám hlad a přijdu si nemocná.

Dále čtěte:

Miliony pro černé duše. Dotace na sport putují hlavně fotbalistům a hokejistům

Péče o sokolovny je naše poslání, říká starostka Sokola Moučková

Rozpočet na sport bude o miliardu korun vyšší, než se plánovalo, oznámil Plaga