R o g e r S c r u t o n
Roger Scruton
Anglický filozof a politolog. Narodil se roku 1944 a filozofii vystudoval na Jesus College v Cambridge, kde také získal doktorát. Nyní působí jako profesor estetiky na Birkbeck College University of London. Publikuje v listech Spectator, Encounter a zejména v deníku The Times. Je šéfredaktorem konzervativního čtvrtletníku The Salisbury Review. Napsal množství knih, z nichž některé vyšly v českém překladu (např. Slovník politického myšlení v překladu P. Pitharta). Mj. byl poradcem britské premiérky Margaret Thatcherové. Před listopadem 1989 spolupracoval aktivně s českým disentem. V roce 1996 dostal v Plzni Cenu 1. června a 22. 10. 1998 dostane v Londýně od Václava Havla medaili Za zásluhy III. třídy.
Ve velké Británii se často diskutuje o tzv. třetí cestě, tj. cestě mezi socialismem a kapitalismem. Já tomuto výrazu příliš nevěřím. Ve skutečnosti v něm pokračuje stará dichotomie, která komunistům dodala důvěryhodnost. Komunisté říkali „socialismus nebo kapitalismus“, „levice nebo pravice“, „s námi nebo proti nám“. Střední Evropu zničil právě tento způsob uvažování.
Zatímco mezi černou a bílou je šedá, mezi jablky a hruškami bychom podobný přechod hledali marně. Se socialismem a kapitalismem je to zrovna tak. Socialismus byl iluzí a kapitalismus pouhou nálepkou pro cokoli, co zůstane, když se iluze rozplyne. Právě zde začínají skutečné úvahy. Nikoli jedna třetí cesta, ale mnoho možností. Soukromé vlastnictví je společenská nutnost. Nutný je i systém sociálního zabezpečení na ochranu těch, kdo se nedokážou ochránit sami. Ale neexistuje systém, který by fungoval vždy a všude; neexistuje univerzální návod, který by nám říkal, jak má vypadat majetkové právo, nebo jak se postarat o chudé a nemocné.
Vůdčím principem pro každou diskusi by mělo být soukromé vlastnictví jako základní kámen svobody. Díky němu zavíráme dveře před lidmi, které neznáme, zatímco pro přátele je necháváme otevřené. Soukromé vlastnictví je jedinou zárukou naší svrchovanosti nad vlastním životem a velmi hmatatelným omezením státní moci. Soukromé vlastnictví není skutečným vlastnictvím, jestliže nelze provádět jeho směnu. Bez trhu není ničím jiným než vězením, jehož údržbu hradí sám vězeň. Je-li soukromé vlastnictví základním kamenem svobody, lze totéž říci o trhu. A jestliže kapitalismus znamená v moderním světě leccos, pak znamená především trh a soukromé vlastnictví.
Nicméně jsme stále na začátku. Trh je totiž možné - a nutné - kontrolovat prostřednictvím zákona. Právě tady je naše hlavní potíž. Jaký druh kontroly zajistí, aby se trh nestal společensky destruktivní silou? A jak zajistit blaho těch, kdo se o sebe nedokážou postarat sami?
Kdyby na tyto otázky existovala jedna jasná a univerzálně platná odpověď, předpokládám, že by jí byla „třetí cesta“. Jelikož však žádná taková odpověď neexistuje, idea třetí cesty postrádá skutečný obsah. Každá země, každý národ i každá doba na tyto otázky nalézá vlastní odpověď. Tato odpověď je vždy zatížena minulostí, která svazuje. Cestou kompromisu a smíru je potom třeba dojít k řešení, jež stejně nepřijmou všichni.
Nicméně platí několik všeobecných principů, které by měly být oživením mysli. Zaprvé, soukromé vlastnictví a trh jsou zárukou svobody jen v případě, že nevedou k monopolům a kvazimonopolům, ale naopak podněcují obyčejné lidi k činnosti a podnikavosti. V moderním světě se objevují nové typy společností, jejichž vznik podporují nadnárodní organizace typu Evropská unie. Tyto společnosti, např. velké obchodní řetězce či zemědělské velkopodniky, se vymykají nutné kontrole ze strany národního státu a ničí možnosti pro malopodnikatele.
Za druhé, o trhu bychom měli říci totéž, co Churchill prohlásil o demokracii. Je to velmi špatný systém, ale alternativy jsou ještě horší. Stejně jako demokracie potřebuje ústavu a zákony k ochraně věcí, o nichž se nemá rozhodovat hlasováním, trh potřebuje morální a náboženské ohledy - a také zákony - k ochraně věcí, s nimiž se nemá obchodovat. To je zvlášť důležité, když jde o sex, soukromí a rodinu. Následky působení volného trhu v pornografii už Češi poznali.
Za třetí je tu problém sociálního státu. Měli bychom si uvědomit, že lidé závislí na státu, nikdy nepocítí vděk. Stát je pro ně neosobním nástrojem, z něhož je třeba vytěžit všechno, co bude ochoten poskytnout. Štědrost bez vděčnosti je morálně i společensky destruktivní. Zároveň je to však nejčastější produkt sociálního státu v současné podobě. Sociální systém se stane přítelem morálního řádu teprve tehdy, až znovu prosadíme individuální zodpovědnost a ochotu spoléhat na vlastní síly.
Nakonec budiž řečeno, že neexistuje věrohodné vysvětlení lidského osudu, které by za největší zlo považovalo nemoc a chudobu. Naopak. Civilizace, které se zcela oddaly hmotnému a fyzickému blahu svých členů, končívají jako ta naše - v nevázanosti, zkaženosti a podvodu. Proč si nepřipustíme, že chudoba - pokud ji náležitě čelíme a bez malomyslnosti vzdorujeme - je jednou částí složitého lidství?
Nikoli tedy jediná třetí cesta, ale jakákoli cesta, která vzejde z diskuse a kompromisu. Předem jsou nám známy jen morální pravdy a psychologická zobecnění, jenže právě s nimi velkolepé plány na reformu společnosti nepočítaly. O žádném to neplatí tolik jako o socialismu.
Článek je reakcí na stať britského premiéra Tonyho Blaira Třetí cesta sociální demokracie, kterou otiskla MF Dnes 21. 9. 1998.
