Odhalení potenciálu a ceny všech možností, jak snížit emise
Klíčem k volbě správného scénáře snižování emisí je sestavení nákladové křivky. Ta pak vydá informace, kde a jaké investice vynaložit, abychom dosáhli žádaného cíle. Všechno bude záviset na volbě energetického mixu, na zvolených nástrojích provedení i na jejich vhodném načasování.
Nákladová křivka odráží celkový potenciál snížení emisí skleníkových plynů spojením více než sta příležitostí, kdy a jak je toho možné docílit. Autoři studie společnosti McKinsey stanovili náklady prostřednictvím celosvětově prověřené metodiky přizpůsobené českým podmínkám. A seřadili je dle jejich stupně nákladnosti. Nákladová křivka tím odhaluje významné poznání: značná část kroků na redukci emisí však přináší i velký ekonomický profit.
Pohled dovnitř
Nákladová křivka je nejnázornějším prostředkem, který vystihuje vztah mezi požadovanou redukcí emisí a cenou, již za ni bude třeba zaplatit. Náklady některých reklamně prosazovaných opatření doslova ční nad ostatními posuzovanými možnostmi. A „luxusní“ cena za ušetřenou tunu oxidu uhličitého připomíná rolls royce, který sváží stavební materiál na opravu rodinného domku. Tento absurdní příklad však není dalek skutečnosti. Nákladové křivky ukazují, že nejdražší způsob, jak čelit emisím, je pořídit si hybridní automobil. Náklady za ušetřenou tunu kmitnou daleko mimo graf, vysoko nad rozsahy nákladů jiných možností.
Rozdílné pozice v grafu zaujímají obnovitelné zdroje. Evropskou unií tolik prosazovaná biopaliva přidávaná do pohonných hmot ční rovněž mezi způsoby s extrémně vysokými náklady. Zatímco biomasa spalovaná v kogeneračních elektrárnách či teplárnách nebo využívaná na výrobu bioplynu se vyskytuje ve střední části nákladové křivky. Ve středu grafu jsou však také široce využitelné možnosti, jak snižovat emise, například plynové nebo jaderné elektrárny.
Jsou však aktivity, které nejenže snižují emise s nulovými náklady, ale ještě generují zisk. Zaslouží si nejvyšší pozornost. Grafy společnosti McKinsey však prozrazují, že jejich možnosti redukovat emise nejsou příliš široké a při plném využití by s šestnácti megatunami ušetřeného oxidu za rok samy o sobě splnily pouze hodnotu nejnižšího cíle. A to by ambiciózní Evropské unii jistojistě nepostačovalo.
Jak číst nákladovou křivku
Z toho, co již bylo o křivce uvedeno, vyplývá – na vodorovnou osu se vynášejí možnosti snížení emisí v megatunách oxidu uhličitého za rok, na svislou náklady, které jsou k dané změně zapotřebí. A to v eurech na tunu emisí. Nejspíš proto, že křivka se jmenuje nákladová, a možná také proto, že se zisky z této činnosti zpočátku nikdo nepočítal, vynášejí se náklady nahoru. A zisky se tím, trochu protismyslně, pohybují v záporných číslech. Kdo to ví, cení si nejvíc aktivit v levé části grafu pod vodorovnou osou.
Každý obdélníček v grafu představuje jednu ze sta sledovaných možností redukce emisí. Seřazeny jsou dle výše nákladů, tedy od největších zisků (pod osou) až po nejvyšší náklady (vysoko nad osou). Šířka obdélníčku je dána všemi předpokládanými redukčními možnostmi dané aktivity v referenčním roce. Například zavedení elektroluminiscenčních diod LED by sice přineslo nejvyšší zisky, ale je omezeno nasycením potřeby takového osvětlení. Proto diodám LED patří v grafu jen velmi úzký obdélníček nastojato. Oproti tomu plynové či jaderné elektrárny by bylo teoreticky možné budovat bez omezení. Proto jejich obdélníčky v grafu mohou být i velmi široké. Tyto činnosti jsou však také limitované, ale jinak. Nerozhoduje jen celková výše nákladů, kterou lze odhadnout z grafu, ale i další faktory, jako jsou bezpečné dodávky plynu nebo problémy s ukládáním jaderného odpadu a tak dále.
Křivka proložená nad všemi těmito úzkými i širokými obdélníčky se jmenuje nákladová a má vysokou vypovídací hodnotu.
Nutkavé otázky
Otázky, které nákladová křivka vyvolává, soustředili autoři studie do čtyř okruhů. Především je zajímalo, které ekonomicky přínosné příležitosti může česká společnost při redukci emisí využít. Tedy, co lze získat z množství dost subtilních činností, které snižují emise a ještě na tom vydělávají.
Zatímco první okruh témat je lákavý a tajemný, druhý permanentně poznamenává společnost: Jakými zdroji nahradit dosluhující uhelné elektrárny s vysokými emisemi? Jaký Česko zvolí svůj palivový mix? Názorové pře neberou konce. Studie společnosti McKinsey může přijít vhod.
Třetí okruh otázek je zbrusu nový. Vyplatí se Česku zachytávat oxid uhličitý a napěchovat jím horninové podloží? A až se tohle všechno rozhodne, bude třeba využívat i další možnosti redukce emisí a na kolik to přijde?
Drahokamy na hnoji
Nejvíc starostí s prosazením mají kupodivu příležitosti, které snižují skleníkové emise a navíc tím vydělávají. Jako opatření s největším dopadem v obou žádoucích směrech, tedy v šetření emisí a v generování zisku, z nákladové křivky vycházejí izolace obytných budov, osvětlení elektroluminiscenčními diodami LED a kompaktními zářivkami. Samostatnou kapitolou jsou energeticky úspornější automobily.
Redukčnímu využití takových možností vůbec nebrání náklady na provedení, ale většinou sami uživatelé. Budovy, v nichž je docílení spořivého efektu zřejmě nejsnadnější, jsou často vystaveny nesouladu zájmu. Majitel, provozovatel a plátce poplatků bývají často jiní lidé s rozdílnými a v lecčem i protichůdnými zájmy. Výsledkem je, že se neshodnou na podpoře energetické účinnosti ani na snižování emisí skleníkových plynů. Majitelé domů mají kupříkladu jen malou motivaci pořizovat ve svých budovách dodatečnou izolaci, budou-li těžit z výsledných úspor jejich nájemníci. A nájemník, který si myslí, že v bytě bude bydlet jen načas? Proč by strádal v době úprav?
Autoři studie upozorňují, že úsporná opatření se nejlépe zavádějí v době výstavby budovy. Vychází to mnohem levněji než dodatečné úpravy. Ale ani tam nízkoenergetické koncepce často nenacházejí pochopení, protože investoři mají zájem na nejlevnějším řešení. Vždyť byty většinou hned prodají nebo pronajmou. Proč by se starali o energetické náklady bydlení?
Nejčastější příčinou, proč spotřebitelé neinvestují do opatření nabízejících větší účinnost, je nedostatek finančních prostředků.
Profit hledej v budovách
Navzdory popsaným negativním zkušenostem je s budovami a bydlením spojena celá polovina z šestnácti ušetřitelných megatun při ekonomicky výhodných činnostech z levého konce nákladové křivky. Jak uvádí studie, zesílení tepelných izolací rezidenčních a komerčních budov by do roku 2030 vedlo k roční úspoře 2,6 megatun emisí. Byty uživatelů by pak byly navíc velmi šetrné, protože by měly menší spotřebu tepla než 50 kilowatthodin na čtvereční metr za rok. Pokud by nově postavené české budovy musely plnit stejnou normu, docílilo by se ve stejném období dalšího snížení emisí o půl megatuny. Kdyby se do roku 2030 podařilo nahradit všechny klasické žárovky úspornými svítidly, ušetřily by se ročně další 0,75 megatuny emisí. Další menší opatření, například používání energeticky účinnějších spotřebičů a ohřívačů vody, nahrazení kotlů na uhlí plynovými a snížení ztrát domácí elektroniky by společně mohly ušetřit 3,2 megatuny za rok. Dohromady by všechna tato opatření mohla snížit emise v segmentu budov o dvacet procent.
Samo sebou to nepůjde
Navzdory nezpochybnitelnosti popsaných výhod (ovšem i vlastních nákladů spotřebitelů!) snižování emisí v budovách příliš nepostupuje. Pokračující plýtvání energií znepokojuje nejen autory studie. Ve světě sílí volání po intervenci vládních strategií či iniciativ soukromého segmentu, aby se potenciál snížení emisí u budov začal využívat. Mezi možné kroky by mohlo patřit zpřísnění stavebních norem, nabízení dotací nebo zavedení slev na daních či levných úvěrů na nákup úsporných zařízení. Například v Německu a ve Francii se už chystají dvojnásobně zpřísnit normu povinných izolací všech budov. A v Austrálii, Kanadě a USA už přijali zákony, které pohřbívají obyčejnou plýtvavou žárovku.
